5 měsíce starý
72
17. 10. 2022
čas čtení 6 minut
Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli. Ota
Pavel (1930 – 1973)
Jedním ze základních stavebních kamenů definice národa je jeho kultura. Jinak řečeno, národ bez kultury se nemůže nijak vymezovat v kontrastu k jiným kulturám - sebe definovat, komunikovat, být na co hrdý etc. takže se jako nepotřebný, nepovšimnutý, nedůležitý… rozloží, nebo zrovna rozkládá. A silnější kultury, které na sobě pracují, ho prostě asimilují - pohltí, a hle - národ zaniká, píše Filip Mahďák.
Vepřo knedlo zelo je sice jedním z nosných archetypů kultury české kuchyně, ale něco podobného a mnohem jednoduššího mají i v Americe, akorát tomu říkají hamburger, a mezi dva knedlíky si plácnou hovězí a na místo zelí okurku, rajče a extra salát.
Jestliže jsou v něčem Češi světoví (a není toho moc) jako třeba tady v té
české egyptologii, je otázkou, jak moc jsou ti Češi, co si na to plivou (viz.
diskuze)
jako na nedůležité, ještě vlastně Češi?
Samozřejmě pokud nepotřebujeme vědět jak se Čech
stalvlastně Čechem, nemusíme se pak ani složitě hrabat v mumiích, vědět že
mumie
je stovky let staré české slovo znamenající ‘smůlu smíšenou s
klihem’, ale ve významu ‘nabalzamovaného těla’ je to
pravděpodobně už jen počeštěné německé slovo, co se skloňuje
podle vzoru ‘růže’, a desítky let studovat, abychom rozuměli
tomu proč se ten starý prasklý hrnec nachází právě tam, kde je,
dělat si kamarády v Egyptě, kteří pak mají třeba v Egyptě
další kamarády, co nám mohou z Egypta prodat plátno a zájezdové
pobyty o třetinu levněji než Američanům.
Ach jo… ono to je už teď tak složité Honzo, a to jsem ještě ani pořádně nezačal. Lepší je sedět doma za vyhaslou pecí a z pozice vzpomínek na dobré vepřo-zelo, pod vytlemenou fotkou u Cheopsovy pyramidy, komentovat zmrzlé hamburgry, které se nám právě teď rozpouštějí v mikrovlnce. Protože, ach ty časy jsou tak těžké… jako by předtím nebyly, ale to jsme ještě měli třináctinásobného světového mistra ve stolním tenisu s třiceti medailemi na triku. Jakpak se vlastně jmenoval, když v třicátém osmém na BBC v
Londýně
reportér s nadšením vykřikoval jeho jméno po porážce
úřadujícího mistra Richarda Bergmana, jakpak se jmenoval Ten co
mu v Americe o rok později dali přezdívku Čech-mlátička?
No jo a Richard Bergman s 22
medailemije stále chybně označován jako druhý na světě za Viktorem Barnou se 41
medailemi, protože za ním stojí silnější kultura. Ale kdo by to
opravoval
a dohadoval se s redaktory na Wikipedii, to už je teď přece jedno,
že druhý na světě je vlastně v něčem, nějaký Čech, však na
nějaký ping-pong také už platit nepotřebujeme a burgry si děláme
přece po česku. Dali nám medaili, nedali nám medaili, hahaha.
Co
to vlastně je to Česko? Kde bylo a kdy? Aha, asi nějaká
zapomenutá nedůležitá země, koho by to zajímalo, na takové
otázky není už nutné přispívat. Asi tam měli do hamburgerů
jen vepře, či co. Nepřepepři to Peter.
A nad hrobem české kultury, který si právě teď sami pro sebe kopeme, promluví k těm odvážným, pro něž není tento zápas ještě ztracen, již téměř zapomenutý český
velikánBohumil Váňa z jeho
knihy
"Pět stupňů k mistrovství světa":
“Každý
závodní hráč ví velmi dobře, co to znamená „míti svůj den“
anebo „míti svůj černý den“. Má-li hráč svůj den, znamená
to, že se mu v zápase všechno daří, všechny údery splňují a
překonávají nejvyšší očekávání, každý zákrok protivníka
obrací se proti němu. To není jen štěstí a náhoda, jak by se
snad někdo domníval, to je hlavně vrcholná inspirace hráčova,
ten den on nehraje - on tvoří a je k neporažení. Ten den se v
závodníkovi probudily k činnosti i ty utajené smysly, které jen
při vzácné příležitosti možno spatřiti v akci. To je to
psychologické plus v nás, které nás dovede naplnit klidem,
odvahou, bystrostí a vtipem. Někdy jest vzbuzení tohoto tvořícího
podvědomí podloženo dobrou či šťastnou náladou, ve které
přistupuje hráč ke stolu. Pamatuji se na přítele, který mi řekl
před závodem: „Dnes jsem tak šťasten, že se nebojím nikoho a
všechny je roznesu."
A opravdu toho dne porazil všechny své
konkurenty, značně technicky lepší. Není-li v činnosti toto
podvědomí, nejsme ničím jiným než roboty, operujícími suše
nabytými vědomostmi. Tato duševní inspirace sportovního
závodníka je nesporně obdobnou s inspirací umělce, kdy i tento
je jedině schopen udělati své vrcholné dílo jako hráč zahráti
svůj vrcholný zápas.
Hráč-stroj, který nikdy není ovlivněn těmito nezbádanými vlivy duševními, nikdy se nepovznese nad dobrý průměr. Může sice podati velmi dobrý výkon, bude se však bát přílišného risika a odvážných úderů, jeho hra bude míti vždy spíše styl rozvážného pesimisty a snad nikdy nestrhne obecenstvo k nadšenému potlesku. Dobrý standard je sice uznáníhodná věc, ale mistrovství světa se s ním nevyhraje.
Stolní tenis je krásný sport a tak levný, že je každému dostupný. Vyžaduje bystrost oka, svižnost těla, chladné nervy a vůli k vítězství. Toto jsou vlastnosti, které všichni potřebujeme i v každodenním boji o život, a proto jej vřele doporučuji naší mládeži jako dobrou průpravu k zocelení pro těžké životní úkoly.”
1050
