Ach jo… povzdech nad celkovou nedovzdělaností a ignoranstvím českého národa

5 měsíce starý 72

17. 10. 2022

čas čtení 6 minut

Ve vztahu k

rušení

“nepotřebného” českého egyptologického

ústavu

.

Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli. Ota Pavel (1930 – 1973) 

Jedním ze základních stavebních kamenů definice národa je jeho kultura. Jinak řečeno, národ bez kultury se nemůže nijak vymezovat v kontrastu k jiným kulturám - sebe definovat, komunikovat, být na co hrdý etc. takže se jako nepotřebný, nepovšimnutý, nedůležitý… rozloží, nebo zrovna rozkládá. A silnější kultury, které na sobě pracují, ho prostě asimilují - pohltí, a hle - národ zaniká, píše Filip Mahďák.

Vepřo knedlo zelo  je sice jedním z nosných archetypů kultury české kuchyně, ale něco podobného a mnohem jednoduššího mají i v Americe, akorát tomu říkají hamburger, a mezi dva knedlíky si plácnou hovězí a na místo zelí okurku, rajče a extra salát.

Jestliže jsou v něčem Češi světoví (a není toho moc) jako třeba tady v té

české egyptologii

, je otázkou, jak moc jsou ti Češi, co si na to plivou (viz.

diskuze

) jako na nedůležité, ještě vlastně Češi?

Samozřejmě pokud nepotřebujeme vědět jak se Čech

stal

vlastně Čechem, nemusíme se pak ani složitě hrabat v mumiích, vědět že

mumie

je stovky let staré české slovo znamenající ‘smůlu smíšenou s klihem’, ale ve významu ‘nabalzamovaného těla’ je to pravděpodobně už jen počeštěné německé slovo, co se skloňuje podle vzoru ‘růže’, a desítky let studovat, abychom rozuměli tomu proč se ten starý prasklý hrnec nachází právě tam, kde je, dělat si kamarády v Egyptě, kteří pak mají třeba v Egyptě další kamarády, co nám mohou z Egypta prodat plátno a zájezdové pobyty o třetinu levněji než Američanům.

Ach jo… ono to je už teď tak složité Honzo, a to jsem ještě ani pořádně nezačal. Lepší je sedět doma za vyhaslou pecí a z pozice vzpomínek na dobré vepřo-zelo, pod vytlemenou fotkou u Cheopsovy pyramidy, komentovat zmrzlé hamburgry, které se nám právě teď rozpouštějí v mikrovlnce. Protože, ach ty časy jsou tak těžké… jako by předtím nebyly, ale to jsme ještě měli třináctinásobného světového mistra ve stolním tenisu s třiceti medailemi na triku. Jakpak se vlastně jmenoval, když v třicátém osmém na BBC v

Londýně

reportér s nadšením vykřikoval jeho jméno po porážce úřadujícího mistra Richarda Bergmana, jakpak se jmenoval Ten co mu v Americe o rok později dali přezdívku Čech-mlátička?

No jo a Richard Bergman s 22

medailemi

je stále chybně označován jako druhý na světě za Viktorem Barnou se 41

medailemi

, protože za ním stojí silnější kultura. Ale kdo by to

opravoval

a dohadoval se s redaktory na Wikipedii, to už je teď přece jedno, že druhý na světě je vlastně v něčem, nějaký Čech, však na nějaký ping-pong také už platit nepotřebujeme a burgry si děláme přece po česku. Dali nám medaili, nedali nám medaili, hahaha.

Co to vlastně je to Česko? Kde bylo a kdy? Aha, asi nějaká zapomenutá nedůležitá země, koho by to zajímalo, na takové otázky není už nutné přispívat. Asi tam měli do hamburgerů jen vepře, či co. Nepřepepři to Peter.

A nad hrobem české kultury, který si právě teď sami pro sebe kopeme, promluví k těm odvážným, pro něž není tento zápas ještě ztracen, již téměř zapomenutý český

velikán

Bohumil Váňa z jeho

knihy

"Pět stupňů k mistrovství světa":

“Každý závodní hráč ví velmi dobře, co to znamená „míti svůj den“ anebo „míti svůj černý den“. Má-li hráč svůj den, znamená to, že se mu v zápase všechno daří, všechny údery splňují a překonávají nejvyšší očekávání, každý zákrok protivníka obrací se proti němu. To není jen štěstí a náhoda, jak by se snad někdo domníval, to je hlavně vrcholná inspirace hráčova, ten den on nehraje - on tvoří a je k neporažení. Ten den se v závodníkovi probudily k činnosti i ty utajené smysly, které jen při vzácné příležitosti možno spatřiti v akci. To je to psychologické plus v nás, které nás dovede naplnit klidem, odvahou, bystrostí a vtipem. Někdy jest vzbuzení tohoto tvořícího podvědomí podloženo dobrou či šťastnou náladou, ve které přistupuje hráč ke stolu. Pamatuji se na přítele, který mi řekl před závodem: „Dnes jsem tak šťasten, že se nebojím nikoho a všechny je roznesu."

A opravdu toho dne porazil všechny své konkurenty, značně technicky lepší. Není-li v činnosti toto podvědomí, nejsme ničím jiným než roboty, operujícími suše nabytými vědomostmi. Tato duševní inspirace sportovního závodníka je nesporně obdobnou s inspirací umělce, kdy i tento je jedině schopen udělati své vrcholné dílo jako hráč zahráti svůj vrcholný zápas.

Hráč-stroj, který nikdy není ovlivněn těmito nezbádanými vlivy duševními, nikdy se nepovznese nad dobrý průměr. Může sice podati velmi dobrý výkon, bude se však bát přílišného risika a odvážných úderů, jeho hra bude míti vždy spíše styl rozvážného pesimisty a snad nikdy nestrhne obecenstvo k nadšenému potlesku. Dobrý standard je sice uznáníhodná věc, ale mistrovství světa se s ním nevyhraje.

Stolní tenis je krásný sport a tak levný, že je každému dostupný. Vyžaduje bystrost oka, svižnost těla, chladné nervy a vůli k vítězství. Toto jsou vlastnosti, které všichni potřebujeme i v každodenním boji o život, a proto jej vřele doporučuji naší mládeži jako dobrou průpravu k zocelení pro těžké životní úkoly.”

1050

Zdroj