Alžběta

Usmála se. Bylo jí, kolik jí to vlastně bylo? Jo, za pár dní pak oslavila devatenácté narozeniny. Kde jsou ty časy!

Unaveně si přejela rukama přes bedra. Při posledním porodu si tam s něčím hnula a od té doby jí tam čas od času bolí. Po námaze, nebo když se v noci přeleží. Nebolelo ji to jen tenkrát, jak chodila cvičit. Jenže pak studio zavřeli a ona se jinde necítila tak dobře. Chvíli se snažila cvičit doma podle videí na netu, ale postupem času a díky narůstajícím starostem, přestala. Kolik je vlastně tomu mladšímu? 30 let. To to letí! A záda pořád bolí. Měla by konečně jet do lázní a začít taky trochu myslet na sebe.

Vzala rychlovarnou konvici a natočila do ní vodu. Zapnula ji. Z poličky vyndala jeho oblíbený hrnek a dózu s kafem. Mechanicky nabrala jednu a pak druhou zarovnanou lžičku mleté Jihlavanky a nasypala je do hrnku. Hučení konvice pomalu nabíralo na intenzitě.

Myšlenky se jí znovu zatoulaly do minulosti. Byla tak mladá, plná ideálů a snů! Těšila se na dospělý život a pak ho potkala, svou životní lásku a posléze i manžela, Petra. Ušklíbla se. Taková láska to byla! A teď? Oba semletí životem, všedností, starostmi, samozřejmě občas i ta radost byla, ale nakonec je z toho jen zvyk. Zvyk a stereotyp.

Měla pocit, že se navzájem berou jako věci. Jako nábytek, který je součástí domácnosti a už ho ani nevnímáte. Nevidíte, jak postupně ztrácí lesk, sedá na něj prach a potřebuje alespoň občas trochu péče, aby si udržel svěžest a mohl dobře fungovat ještě dlouhá léta.

Už si ani nepamatovala, kdy byli naposledy v kině nebo si jen tak otevřeli lahev vína a povídali dlouho do noci jako tenkrát, když se teprve poznávali. Tahle tradice jim vydržela ještě pár let po narození dětí. Pak pomalu takových večerů ubývalo a ubývalo, až nebyl žádný.

Když už spolu mluvili, týkalo se to provozních potřeb rodiny a záležitostí okolo dětí. Ty už vyletěly z hnízda, mají své rodiny a své starosti. Rodiče najednou ztratili téma k hovoru.

Voda bublala jako divá. Cvak! Konvice se vypnula. Alžběta se podívala z okna na terasu. Petr tam seděl v křesílku. Luštil křížovky. Tužkou poklepával do stolu.

Venku svítilo slunce, pofukoval větřík. Větve lípy se pohupovaly v jeho rytmu a chvílemi propouštěly paprsky slunce přímo Petrovi do očí. Snažil se to vydržet, ale nakonec si přesedl víc do stínu.

Vzala konvici a zalila kávu asi 2cm pod okraj hrnku horkou vodou. Pak dolila mlékem. Na talířek naskládala pár buchet se švestkami, které dopoledne upekla a zanesla je Petrovi.

“ Tady máš to kafe. Vzala jsem ti i pár buchet, kdyby sis chtěl zakousnout.“

“ No, ti to trvalo. A víš, že mě doktor zakázal sladký. Mám zhubnout.“

“ Pro jednu buchtu se snad svět nezboří.“

Podíval se na ni, jako by ho chtěla otrávit. Pak sklonil hlavu a dál se věnoval luštění. Alžběta tam ještě chvíli stála. Nakonec se otočila, vešla zpátky do domu a hlavou jí prolétlo: “ A takhle budeme fungovat do konce života. Panebože! Chci to tak?…“