ANALÝZA: Tísněný Macron hledá místo cest cestičky

5 měsíce starý 30

To však kvůli své jisté vágnosti muselo po určité době oslabit. Lze proto říct: přestože Macronovo centristické hnutí Ensemble (Spolu) nezískalo v novém Národním shromáždění absolutní většinu, ale „pouze“ nejvíce mandátů, lze hovořit přinejmenším v některých ohledech spíše o výhře – a to i pro samotnou Francii.

Už jenom proto, že se jedná o hlavní demokratické uskupení stojící proti dvěma krajním stranám – Národnímu sdružení (RN) Marine Le Penové a Nové lidové, socialistické a ekologické unii (NUPES) Jeana-Luca Mélenchona –, neboť klasická pravice i socialisté kvůli neefektivnímu působení v poslední dekádě svůj rozhodující vliv na politické scéně ztratili.

Nutno také připomenout, že Macron neprosadil řadu plánovaných reforem ani během prvního mandátu, kdy ještě měl parlamentní většinu, především kvůli masovým protestům tzv. žlutých vest. A vzhledem k počátečním tvrdým represím vůči manifestujícím pak dokonce ztratil podporu některých svých členů i většinu v parlamentu.

Ač se Macron za své přehmaty omluvil a vůči nejchudším vrstvám učinil ústupky v podobě kompenzací, problémy nezmizely, pouze je na přechodnou dobu sociální podpory utlumily. Ovšem za cenu značného zvýšení státního dluhu. To dokládá, že vládnutí stylem jedné superstrany nemusí být nejlepší cestou k řešení stávajících výzev, i když tomu někteří politici dávají přednost před demokratickou diskusí.

Obzvláště když nevědí, jak vyvrátit argumenty opozice. Macron, který jako ekonom a bankéř sází logicky na střední třídu a úspěšné podnikatele, což mu přineslo přezdívku „prezident bohatých“, by proto měl zdvihnout hozenou rukavici od Alexise Corbièra, poslance za Mélenchonovo hnutí.

Ten v týdeníku Paris Match napsal: „Když máte další milion lidí, kteří se během pěti let dostali pod hranici chudoby, a pět nejbohatších lidí v zemi vlastní tolik, co 40 procent populace, lze si představit i něco jiného, než navrhuje Emmanuel Macron.“

S Mélenchonem i Le Penovou na kordy

Je však otázkou, do jaké míry se podaří do užší spolupráce zapojit přinejmenším částečně i opozici, aby měly prosazované změny hladší průběh a trvalejší charakter. Macron totiž v kampani levicovou unii s nadsázkou trochu démonizoval, a navíc podle řady pozorovatelů usiluje spíše o jakési „hyperprezidenství“. Ale ani Mélenchon si vůči šéfovi Elysejského paláce nebere servítky, půjde mu po krku.

Třeba tím chce vyvolat hlasování o důvěře vůči vládě, která se ještě pořádně neetablovala. Marine Le Penová, jejíž strana získala desetkrát více poslanců, bude také spíše vytvářet překážky než spolupracovat. Bude tedy v neposlední řadě záležet na prezidentově obratnosti, zda za nových okolností, tedy oslaben a znejistěn, najde místo původně předpokládaných rutinních staronových cest jen cestičky k tomu, aby prosadil to, co chce po sobě zanechat jako politické dědictví.

Autor je historik.

Zdroj