před 3 týdny
32
Když přišel na konci února francouzský prezident Emmanuel Macron s návrhem „nechat na stole všechny možnosti“, a nevyloučit dokonce ani případné nasazení vojáků NATO na Ukrajině, překvapil tím nejenom Rusko, ale i vlastní spojence. S výjimkou několika pozitivních reakcí zejména ze strany pobaltských států dala většina členů Aliance jasně najevo, že pro ně taková varianta nepřichází v úvahu.
Zvláště velkou frustraci neskrývalo Německo vedené sociálně demokratickým kancléřem Olafem Scholzem, které se domnívalo, že je Macron v opatrnějším postupu vůči Rusku na jeho straně. Vždyť to byla právě Francie, jež se spolu s Německem před začátkem plnohodnotné invaze v únoru roku 2022 pokoušela konflikt na východě Ukrajiny vyřešit diplomatickou cestou – a za cenu co nejmenšího omezení ekonomických vztahů s Ruskem.
Francouzský prezident ostatně pokračoval v krotkých výrocích na adresu Ruska i bezprostředně po vypuknutí „velké války“, kdy si za četné telefonáty s Putinem od spojenců vysloužil kritiku a posměch. Jak si tedy vysvětlit tak prudkou změnu rétoriky, kterou zahraniční média popisují jako „přerod z holubice na jestřába“? A provázejí rozhodná slova i konkrétní činy?
Ani protivník, ani hrozba
Porozumění francouzské politiky vůči Rusku není možné bez stručného historického exkurzu. Francie měla od porážky Napoleona s různými ruskými režimy zpravidla korektní vztahy – a od konce 19. století dokonce otevřené spojenectví, jímž se snažila reagovat na hrozbu sjednoceného Německa. Relativně dobré vztahy přežily i přerod ruského carství v sovětskou totalitu, ke které ostatně vzhlížela celá řada…
