před 6 měsíce
71
I v kontextu ruské agrese hned za hranicemi Evropské unie a členských zemí NATO vzbuzuje trvající obsazování takzvaných top jobs – tedy nejvyšších postů v rámci institucí Evropské unie a Severoatlantické aliance – otázky, zda jsou východní Evropa a relativně noví členové těchto uskupení dostatečně zastoupeni. A mnozí si před zásadním letošním přeorganizováním ve vedení těchto orgánů pokládají otázku, zda jsou si členské země skutečně rovny.
Na pozici generálního tajemníka NATO po odchodu Nora Jense Stoltenberga je v současnosti nejžhavějším kandidátem nizozemský premiér Mark Rutte, kterého už podpořil Washington, Londýn, Paříž i Berlín, ačkoliv ještě nedávno se mluvilo i o estonské premiérce Kaje Kallas. Rutteho kandidaturu tedy už méně vřele vítají novější členové dvaatřicetičlenné vojenské organizace – a zejména pak ti, kteří sdílí geografickou hranici s Ruskou federací, která na evropském kontinentu vede už deset let krvavou válku. I česká vláda ale Rutteho podpořila.
Jmenování nového generálního tajemníka NATO se očekává v červenci. Rozložení sil v rámci unijních institucí pak určí červnové volby do Evropského parlamentu. Po nich se chystá přeobsazení hned několika pro všechny Evropany klíčových pozic. Ovládnou je znovu představitelé z „tradičních zemí“, především Německa, Francie, Belgie nebo Itálie?
Opomíjený Východ a hrozba z Moskvy
„Výběr kandidátů na obsazení nejvyšších míst v institucích EU je vždy složitá alchymie, kde se musejí protnout výsledky eurovoleb s politickou, geografickou a v posledních letech také genderovou rovnováhou,“ vysvětlil Deníku N analytik neziskového Institutu pro evropskou politiku Europeum Viktor Daněk. „A letos do rovnice shodou okolností padne ještě výběr nového
