Apokalypsa v Mariupolu: Mladá žena zachraňovala rodiče z obklíčeného města

3 měsíce starý 151

Během prvních dní invaze bylo Anastasii Pavlovové bylo jasné, co bude válka pro Ukrajinu znamenat. Mladá žena utekla se svým snoubencem před bombardováním z Charkova, kde bomby padaly na rezidenční části města už od počátku, na jih země do Dnipra, kde se cítila bezpečněji. Stále však musela myslet na osud svých rodičů, kteří žijí na předměstí Mariupolu.

Její matka Oksana, čtyřiapadesátiletá učitelka religionistiky, se uklidňovala modlitbami a starostí o růže v jejich malém domku ve čtvrti Čerjomušky. Pro Oksanu je Mariupol zásadním městem země. „Má velké jméno, Mariupol. Pojmenovaný po Panně Marii,“ vysvětlila. Její modlitby ale utnul postup invazních vojsk.

„Den za dnem, granáty různých ráží nám létaly nad střechou,“ popisuje Oksana. „Čtvrtý den války jsem si začala myslet: ‚Tohle nepřežiju.‘,“ doplnila.

Když ruská vojska obklíčila Mariupol, z města se rychle stalo, jak jedna z humanitárních organizací popsala, „peklo“. Uprostřed lítých bojů museli civilisté pracně shánět jídlo a vodu. Dodávky vody i elektřiny byly přerušeny, komunikační kanály nefungovaly. Tisíce obyvatel města byly zabity. Sovětské střely Grad dopadaly jako krupobití na čtvrť, kde Oksana se svým manželem Dimitrijem žili. Podle Oksany jde o devastaci biblických rozměrů.

Oksaně se podařilo telefonicky se spojit s dcerou. „Nejezdi,“ varovala ji. Koncem března, po pěti týdnech války, se ale Anastasia rozhodla zkusit vjet do Mariupolu. Nebezpečnou a výjimečnou cestu, kterou podnikají z valné většiny spíše oficiální humanitární organizace. Najala si řidiče s dodávkou od dobrovolníků, kteří se také pokoušeli evakuovat lidi z obleženého města, a vyrazili ze Záporoží, posledního relativně bezpečného města před frontovou linií.

„Nikdo nechtěl jet první,“ vysvětluje Anastasia. „Měli za to, že pokud někdo zaútočí na kolonou vozidel, bude střílet nejprve na první auto. Můj řidič byl velmi odvážný a řekl: ‚My pojedem první.‘ Já se držela svého sedadla a pomyslela si: 'Okay, a je to. Rozhodla jsem se, ať se stane cokoliv.“

Celou cestu, více než 260 kilometrů, cítila Anastasia úzkost a nervozitu. Když projížděli prvním ruským kontrolním stanovištěm, byla překvapená, když viděla „hubené klučíky, kterým bylo trapně žádat o otevření auta“. Čím dále postupovali do Rusy okupovaného území, tím více „vojensky“ vypadající stráže viděla. Měli na svých uniformách znaky samozvané, Ruskem podporované, separatistické Doněcké lidové republiky.

„Na jedné z kontrol, zatímco nám kontrolovali dokumenty, na nás namířili hlaveň samopalu,“ řekla Anastasia. Chtěli vědět proč tam jedou, žena jim vysvětlila, že jede pomoci rodičům a otci veze medicínu. Po celou dobu cítila strach. „Máte pořád pocit, že vám zabaví auto, zastřelí vás nebo znásilní. Je to strašné. Uvědomíte si, že nikdo nehledí na nějaká vaše práva,“ pokračovala.

Anastasia nevěděla, jestli jsou její rodiče naživu či nikoliv. Po devítihodinové cestě plné zaminovaných silnic, lemovaných provizorními hroby, dorazili do zdevastovaného Mariupolu, chvilku před zákazem vycházení. „Působilo to jako konec světa,“ uvedla mladá Ukrajinka. „Kolem vás jsou hořící auta, tanky, díry v domech, zčernalé budovy s propadlými střechami. Kolonu vozidel následovaly davy velmi špinavých lidí s prázdnýma očima. Přišli o všechno, příbuzní byli zabiti,“ popisovala Mariupol.

Zpočátku, když viděla všude přítomné hroby, cítila strach a zmatení. Když jich ale viděla už deset, dvacet, už je jen minula. „Možná jsem to jen já, ale přijde mi, že si člověk celkem rychle zvykne na taková zvěrstva,“ uvažuje.

Přes centrum města se nedostali, vzali to tedy oklikou, přes předměstí Volodarske, kde byla škola přeměněná na uprchlický tábor.

„To byl asi druhý nejděsivější zážitek. Byli tam lidé, kteří přišli o všechno, kteří věděli, že pro ně nikdo nepřijde. Tento tábor byl jejich jedinou šancí na přežití,“ řekla BBC Anastasia. Civilisté vevnitř měli být odvlečeni invazními vojsky do Rostovu na jihu Ruska a Doněcku na východě Ukrajiny. Ukrajina tento proces nazývá „filtrací“, Západ deportací. Moskva to prezentuje jako „humanitární koridor k evakuaci civilistů“.

„Z toho, co jsem viděla vevnitř, se mi udělalo zle. Lidé leželi téměř jeden na druhém, v chodbách, třídách, tělocvičně. Nedalo se tam dýchat. Lidé neměli přístup k tekoucí vodě více než měsíc,“ řekla žena. „Ve frontě na jídlo slyšíte děsivé příběhy. Jedna starší žena vyprávěla, že strávila deset dní ve sklepě bez jídla. Každý den vypila jedno syrové vajíčko. Poté, co jsem tohle slyšela, jsem se rozplakala.“

Tu noc Anastasia zažila v Mariupolu „apokalypsu“. „Cítila jsem, jako by se všechno ve mně zhroutilo. Jakoby všechno, v co věříme, všechno dobré, mé vnímání lidí, myšlenka toho, že žijeme v civilizované společnosti...jako by všechno tohle bylo špatně. Že lidé jsou ve finále barbaři a lidský život nemá žádnou cenu. Ta myšlenka mě hlodala celou noc a ráno,“ svěřila se Anastasia.

Druhý den se setkala se svými rodiči. „Nemohla jsem se radovat, ale ani plakat,“ vzpomínala žena a svým rodičům řekla: „Plakat budeme až na ukrajinském území.“

Podařilo se jí evakuovat dalších osm lidí, kteří se do auta vešli. Stále ale myslí na ty, kterým se z Mariupolu dostat nepodařilo. „Musí se pokusit zůstat naživu, i když je Mariupol okupovaný. Jsou každodenně pod palbou. Spousta jich nechce odejít, nechtějí opustit své domovy, nebo hroby manželů či manželek,“ říká Anastastia.

Její rodiče jsou nyní v bezpečnějším městě na západě Ukrajiny, sama je se svým snoubencem v Dnipru. Kvůli záchraně svých rodičů se ale cítí provinile, protože své rodiče dostala do bezpečí, zatímco ostatní tam zůstali. „Každý den zjišťuju, že někdo z mých spolužáků nebo blízkých byl zabit nebo zraněn,“ povzdechla si.

Její matka Oksana přemítá o mariupolské noční můře. „Každý zločin bude potrestán. Pohár zloby se naplní...a pak přijde boží hněv,“ prohlásila. Zůstává v ní ale i naděje. Spása podle ní přišla od její dcery, kterou nazvala hrdinkou a příkladem pro spoustu dalších lidí.

Zdroj