před 6 měsíce
51
Když šéf české armády nedávno řekl, že podle jeho názoru bude Česko „někdy v budoucnosti muset začít uvažovat o nějaké nové formě vojenské služby, ať už povinné, nebo dobrovolné“, dočkal se rychlého odmítnutí od šéfů koalice i opozice.
„Česká republika – a určitě ne moje vláda – se žádným způsobem nechystá zavést nějakou povinnou službu nebo něco podobného. Nikdo se nemusí bát, že by tu někdo vůbec uvažoval o zavedení nějaké povinné vojny,“ prohlásil premiér Petr Fiala (ODS).
„Proč není schopen najmout dostatečný počet vojáků? Je neschopný, ať nabírá profesionální vojáky,“ vzkázal Řehkovi šéf ANO Andrej Babiš, který náčelníka generálního štábu kritizuje trvale, někdy i pomocí překrucování výroků.
Tato kritika už může nést plody: důvěra v armádu se propadla a šéf výzkumu STEM Jaromír Mazák pro iRozhlas.cz připomněl, že Česko žije v prostředí, kde se armáda „již delší dobu stává terčem politických útoků“. Těch se často dopouští právě hnutí ANO, jak jsme popsali zde.
Rychle to shodit ze stolu
Česko zavedlo profesionální armádu v roce 2004 v souladu s trendem v souměřitelné části světa. Zdál se logický: napětí studené války skončilo, armády se zmenšovaly, čím dál vyspělejší zbraně vedly k úvaze, že k jejich obsluze stejně bude více zapotřebí profesionálů než „záklaďáků“.
Argumentem bylo i to, v jakých operacích se čeští vojáci angažovali: v plném proudu byla mírová mise na Balkáně, kterou prošlo přes patnáct tisíc vojáků. V Afghánistánu si vydobyly renomé nejen speciální síly, v Iráku instruktoři či polní nemocnice. Způsoby nasazování české armády nepůsobily dojmem, že by bylo nebo mohlo být zapotřebí vojáků základní služby.
Čeští vojáci působili v zahraničních misích na třech kontinentech. Grafika je z roku 2019, od té doby se ale až na nasazení v mnohonárodní misi na Slovensku, součást posílení východního křídla NATO kvůli agresi Ruska proti Ukrajině, příliš nezměnilo. Zdroj: Deník N
Se zjevným odhodláním Ruska vrátit válku do Evropy ale vzala zasvé úvaha, že armádě bude stačit připravenost na expediční a poměrně malé nasazení.
Potvrzuje to i nová Obranná strategie, klíčový dokument schválený vládou. „Hlavní úlohou české obranné politiky je všestranná příprava na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem,“ stojí v ní. A také tam je, že se na obraně musí více podílet „připravené a dostupné zálohy“.
Jenže když je vláda konfrontovaná s otázkou, co pro navýšení záloh dělat, je zjevné, že žádná představa vojenské služby není na stole.
„Platí, že o zavedení povinné vojny neuvažujeme. Ministerstvo obrany se co nejvíce snaží zjednodušit agendu pro vstup do armády,“ sdělil Deníku N premiér Fiala a zmínil úsilí zlepšit rychlost a smysluplnost zdravotních prohlídek a klasifikací.
„Pokud jde o moji negativní zkušenost s povinnou vojenskou službou, kterou jsem absolvoval v době komunistického režimu, samozřejmě nepředpokládám, že by se podobné věci, které jsem prožíval já, dnes opakovaly. Nicméně platí, že i díky této zkušenosti jsem ostražitější vůči různým nápadům, které by směřovaly k obnovení institutu povinné vojny. Nevidím v tom žádný přínos,“ dodal předseda vlády.
Kategorická je i ministryně obrany Jana Černochová (ODS). K otázce možnosti zavedení odvodů se vyjádřila v ČT24 takto: „Nic takového vláda Petra Fialy ani já jako ministryně obrany neplánujeme.“
K čemu jsou zálohy
Je tedy Řehkova myšlenka, která je mimochodem i součástí nového strategického armádního dokumentu o podobách válčení za horizontem roku 2040, smetená ze stolu?
Ne úplně. Ale celý přístup k ní připomíná veřejnou diskuzi na prakticky libovolné téma: zazní myšlenka, často ani není odůvodněná, média posbírají od politiků rychlé vyjádření ano/ne, aniž zkoumají, zda jejich teze dávají smysl a jak hodlají existující problém řešit. A tím debata končí, druhý den čtenáři a diváci žádají úplně nové podněty.
Zkusme začít odjinud: k čemu jsou dobré armádní zálohy?
