Bára Štěpánová: : Chtěla bych si svobodně zvolit, kdy zemřu

před 2 měsíce 69

Neovlivní - investigativní deník o vlivu a lidech

„Nesmírně lpím na svobodné volbě. Vždycky jsem ráda říkala, že něco nechci. Ale pak přijde chvíle, kdy nemůžu. Kdy už to není volba. A v životě vám postupně těch voleb ubývá,“ říká v nečekaně otevřeném rozhovoru v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz herečka Bára Štěpánová. Nabízíme krátkou ukázku.

Svoboda je pro ni jako ženu, která podepsala Chartu 77 a veřejně brojila proti komunistickému režimu, nejvyšší hodnotou. „Dnešní mladí ji mají, a tak ji dobrovolně kousek po kousku odevzdávají třeba ve jménu záchrany planety. Ale já věřím, že spirála se zase pootočí,“ prozradila.

Bára Štěpánová v představení Krásná vzpomínka
Divadla Ungelt. Foto: Jan Malíř, Divadlo Ungelt

Neo: Vím, že oproti obecné představě jste hodně uzavřený člověk, který se bojí zranění… ale dobrý rozhovor musí jít pod kůži, poodhalit opravdovou Báru Štěpánovou… můžeme se do toho pustit?

Máte pravdu v tom, že já jsem otevřená, jen když není zbytí, když musím. Ale i tak si o tom rozhodnu sama. Je to moje volba.

Třeba – mám instagram. Už rok. A moc mě to baví. Protože si tam můžu dávat, co chci, kdy chci. Když se mi ta nálada udělá, tak tam něco dám, když se mi nechce, tak nemusím. Je to moje svobodná volba. Můžu si to korigovat podle sebe.

Úplně jednoduchý příklad. Mně 30. prosince umřel táta. A já zjistila, že se těmito věcmi lidé na sítích prezentují, že to se všemi sdílí, pouští je k sobě blízko; i si tím, nevím, možná něco řeší. Já zjistila, že toho zatím vůbec nejsem schopná. Že to nikam dát nemůžu, že to nikomu říkat nechci. Upřímně až teď, a to je skoro konec ledna, jsem schopná říct ta dvě slova „táta umřel“ nahlas.

Já nechtěla, aby mi k tomu někdo něco psal, nebo říkal. Dnes jsem to řekla jednomu kamarádovi, který se chtěl sejít, a já říkala, že moc nemám náladu a proč. A on mi řekl… já myslela, že ho zabiju… První reakce byla: „A kolik mu bylo? Nojo, tak to už měl na to věk…“ Co to jako je? To je nějaká hranice, kdy jako ještě ne, a pak už dobrý?

Neo: Tohle v sobě dlouho řeším, že nevím proč, ale když věk začíná osmičkou a níž, tak si říkám, je to nějak brzy. A když devítkou, tak mám pocit, že s tím se umím smířit, že se to dalo čekat. Přitom rozdíl 89 a 91 je úplné nic, a stejně to pro mě osobně je změna…

Čekat. Čekat se to dá vždycky. Nikdy nevíte, co se stane. Něco se přihodí, nějaká tragédie a je to. To s věkem vůbec nesouvisí.

Nedávno jsem četla rozhovor s jedním cestovatelem, který mi mluvil z duše. V Africe když někdo zemře, tak se vás nikdo neptá, kolik mu bylo. To jen my furt řešíme, kolik komu je. K čemu nám ta informace jako je? Co to o tom člověku vypovídá? Vůbec nic. Taky se vždycky ptáme na profesi. Tím si determinujeme, jak s tím člověkem mluvit, anebo jestli vůbec. Jo vy jste doktor? A můžu se zeptat? Jo zubař? A nemohl byste se mi podívat semhle na tenhle zoubek…? Jo vy jste herečka? No to je trochu blbý, když se někdo musí ptát, ale taky se mi to stalo…

Když tyhle otázky vyeliminujete, jste v komunikaci mnohem svobodnější. Nesvazují vás nějaké předsudky. A v té Africe se vás nezeptají, kolik zemřelému bylo, ale: Jaký měl život? To je přece to důležité. Proto nikomu neříkám o tátovi, protože nechci poslouchat, že na to už měl věk. Neměl. Ještě tady strašně chtěl být. Naopak jsou lidé, daleko mladší, kteří nechtějí, jen tu tak čekají, až to skončí. A být tu vůbec nemusejí.

Neo: Tak především ještě přijměte upřímnou soustrast…

Ještěže mi ji nepřejete. To lidé taky dělají. To je hrozná formulace. Přeju vám soustrast…

S tím přáním mě ještě napadá jedna věc, kterou v sobě řeším od covidu. Lidé si začali velmi často a intenzivně přát zdraví. Hlavně to zdravíčko… Nic jiného než zdraví. Vždyť to je smutné. Já dospěla k poznání, že zdraví je vám k ničemu, když ten život stojí za houby. Živý a zdravý. To je málo. Já každému přeju hlavně radost ze života a chuť tu být. Mít pocit, že se na něco těším, že tu chci být. A pak ať k tomu je i to zdraví. Protože jenom zdraví, to je konec.

Víte, já jsem celoživotní bojovník proti těmhle klišé. I když mi báječný spisovatel a dramatik Saša Kliment říkal a vysvětloval, že nám v určitých situacích usnadňují komunikaci. Ale i tak proti nim rebeluji, protože jsem stále duší rebel, někdy i bez příčiny.

V životě jsem nikomu nenapsala na pohled: Mnoho srdečných pozdravů zasílá Bára. To je tak zbytečné. Když nemáte co jiného napsat, tak si za ty peníze snad radši dejte panáka. Když někomu přeju k narozeninám, nebo spíš radši k svátku… ten je totiž náš, co je to za zásluhu se narodit, to se má přát rodičům… tak se snažím vymyslet něco osobního, originálního, aby si ten člověk tu moji větu s chutí přečetl.

V čem je Bára Štěpánová ještě rebelka? Kam se podle ní jako společnost ubíráme a o jaké svobody se nové generace nechávají obrat? Jaká rozhodnutí by chtěla mít ve svých rukou a co nečekala, že se stane ještě za jejího života? Celý profilový rozhovor v aktuálním vydání časopisu Neovlivní.cz. PŘEDPLATNÉ.



Přečtěte celý článek