Bezmoc a vyhoření. Osm let podnikání se zhroutilo, říkají stavitelé únikovek

3 měsíce starý 12

Tři kamarádi se při studiu vysoké školy pustili do budování adrenalinových her. Prvotní impulz byl prostý – chtěli si přivydělat, ale brigád bylo v Hradci Králové v roce 2012 málo a navíc špatně placených, a tak po čtyřech měsících vykládání zboží z kamionů za 75 Kč na hodinu zkusili vlastní podnikání.

„Zahráli jsme si Laser Game a moc nás to nadchlo. Když jsme zjistili, že u nás nic takového není, řekli jsme si, že to zkusíme rozjet,“ popisuje Martin Loužil, jeden ze zakladatelů, jednoduchou úvahu, která stála na počátku jejich osmileté dřiny.

V lednu roku 2013 si s Michalem Rozsévačem a Šimonem Tichým založili živnostenské listy, v únoru zjistili, že jim nizozemský dodavatel odmítl poslat dohodnutý systém, tak sehnali rychle nový z Velké Británie a zároveň začali budovat příčky a zákoutí v nově pronajatém prostoru.

Foto: Laser Game Hradec Králové, Seznam Zprávy

„Bylo to divoké. Na začátku jsme neuměli pořádně přivrtat ani hmoždinku a museli jsme se rychle učit mnoho řemesel. Za tři měsíce jsme ale měli z plastových a OBS desek vybudovanou arénu a v dubnu jsme přivítali první zákazníky. Školu jsme měli dopoledne a odpoledne a o víkendech jsme se tam střídali,“ popisuje Loužil.

Královéhradecký podnik nasadil nízké ceny (75 Kč / 15 minut, v okresních městech tehdy bývaly ceny minimálně o čtvrtinu vyšší, pozn. red.), což se mu vyplatilo. Po známých, kteří arénu plnili první týden, se k nim začaly přidávat rodiny s dětmi, party kamarádů, školy, příměstské tábory i firmy, které u nich plánovaly teambuildingy.

Za dva roky se Laser Game HK, jak se firma jmenuje, dostala do stavu, kdy měla řadu rezervací i na několik měsíců dopředu, a dokázala tak splatit počáteční investici ve výši jednoho milionu korun, kterou tvořily úspory zakladatelů a půjčky od známých a rodiny.

A právě v této době si řekli, že je čas posunout podnikání dál. Zahráli si únikovou hru, která je opět nadchla, a to stačilo k tomu, že opakovali již jednou vyzkoušený scénář – z čirého nadšení bez jakýchkoliv dalších zkušeností se rozhodli vybudovat vlastní „únikovku“.

Našli si prostor v Pardubicích, protože se dozvěděli, že v Hradci Králové se někdo chystá k podobnému kroku, a nechtěli mít konkurenci, a začali vymýšlet napínavý příběh z 2. světové války. Téma si nezvolili kvůli lásce k české historii či vojenské tematice, ale čistě z praktických důvodů.

„Říkali jsme si, že k tomu snadno získáme rekvizity, což se potvrdilo. Starý psací stroj jsme našli na půdě, nástěnnou mapu z roku 1948 jsme získali od kamarádky. Vzory v místnosti jsme dělali pomocí ručně vyřezávaných válečků po dědovi, který byl malíř. A ostatní vybavení jsme sehnali z kamenných či online bazarů, takže i s materiálem na práci nás vše stálo zhruba jen 100 tisíc korun,“ dává nahlédnout do zákulisí Loužil.

Za pár měsíců po prvním nápadu a stoprocentním nasazení na budování prostor tak opět přivítali nové zákazníky. „Mělo to úspěch, větší, než jsme čekali, což nás tak nabilo, že jsme se za čas pustili do další únikovky na téma šílený vědec,“ říká podnikatel.

K Laser Game a dvěma únikovým hrám přidali následně třetí, tentokrát hororově laděný příběh s názvem Hra o život, který byl inspirován thrillerem Jigsaw. „Bylo to hodně náročné, připravovali jsme to devět měsíců a padlo na to opět celé léto. Kamarádi byli u vody a my jsme trávili až 12 hodin denně ve sklepě, kde jsme připravovali místnosti plné umělé krve,“ vzpomíná Loužil.

Úspěch byl opět veliký, což tři kamarády opět nakoplo k dalšímu vylepšování byznysu. V roce 2018 se rozhodli zdvojnásobit laser arénu v Hradci Králové a o rok později se na tom samém místě pustili do další, čtvrté únikové hry s názvem Stroj času.

„Otevřeli jsme ji v září, v prosinci jsme dodělali po roce a půl novou laserovou arénu a říkali jsme si, že po osmi letech dřiny a toho, kdy jsme si brali jen minimum vydělaných peněz a vše jsme investovali zpět, trochu zvolníme a začneme si také vyplácet mzdu. Pak přišel covid, hodil nám do toho vidle a doteď je nevytáhl,“ popisuje Loužil.

Adrenalinové hry jsou vedeny jako sportoviště, a jsou tedy podobně jako fitness centra zavřeny. K nečekanému zamykání byznysu přistoupili tři bývalí studenti aktivně – zažádali o covid nájemné, které jim hradilo polovinu nákladů na provoz jejich her, rozloučili se s brigádníky, dojednali s nájemci nižší nájmy a dohodli se na rozložení splátek zbývajícího dluhu ve výši 300 tisíc korun.

I tak však museli z rezerv vyplatit statisíce na hrazení zbývajících fixních nákladů včetně odvodů za sebe jako zaměstnance, a to bez nároku na jakoukoliv další podporu.

„Na úřadech na nás byli hodní, ale výsledek byl vždy ten, že na nic dalšího nemáme nárok, protože jsme v ‚eseróčku‘ tři a podporu bychom dostali, jen kdybychom byli dva. Zároveň nám nikdo nebyl schopen říci, zda se na nás nové plánované kompenzace vztahovat budou, nebo z nich opět vypadneme a navíc přijdeme o podporu nájemného, které se ruší,“ říká Loužil s tím, že sám se mezitím nechal zaměstnat na částečný úvazek.

Spolumajitelé udělali v minulosti dobré rozhodnutí v tom, že po dobu studia odkládali většinu vydělaných peněz stranou, a tak nemuseli hned při prvním lockdownu přemýšlet o tom, kde brát finance na udržení zavřených a těžce vybudovaných prostor. Po roce vládních opatření jim však už peníze docházejí. Nejhorší je však podle Loužila to, že z nich vyprchala veškerá motivace.

„Je to naprostá bezmoc a zoufalství, když nevíte, co bude dál. Mohli bychom třeba něco vylepšovat, ale na to potřebujete další peníze a do takového riskantního kroku se v takové nejistotě nepustíte. V hlavě se vám promítá osm let, která jsme tomu obětovali a o které přijdeme, pokud se v květnu neotevře, protože pak budeme úplně na nule a s odloženými dluhy. Cítím totální bezmoc a brutální vyhoření,“ říká Loužil.

Osmadvacetiletého podnikatele i jeho byznysové partnery prý hřeje pouze jedna okolnost: Že za případný pád jejich úspěšného podnikání nemohou, a nemusí tak cítit žádnou vinu, zbývá jen veliký smutek a hořkost.

Zdroj