před 2 týdny
33
KOMENTÁŘ / Ještě před víkendem existovali četní skeptikové pochybující o tom, zda se Írán vůbec odváží přímého útoku na Izrael. Ten se ovšem odvážil. Ihned poté pro změnu nastoupila „vysvětlení“, proč má být největší jednorázový útok balistickými raketami a střelami s plochou dráhou letu od roku 1945 údajně legitimní a obhajitelnou státní akcí.
Představte si, že byste ruský vpád na Ukrajinu v roce 2014 záměrně omezili na jeden parciální narativ. Udělali byste z něj vyprávění o tom, jak stateční a osamocení povstalci v Donbasu čelí krutému Kyjevu, jenž má k dispozici ohromnou válečnou mašinérii. Masivní proud ruské vojenské podpory i to, že většina ukrajinské armády je vázána na jiných místech ruskými jednotkami rozmístěnými těsně za hranicí, které je systematicky napadají zničující palbou, byste zmínili nejvýš na okraj.
Namísto pojednání o struktuře aliancí vychvalovaného hráče byste použili (pseudo)historizující argumenty ohledně kauzy těch, kdo vyvolali ozbrojené střetnutí. Namísto dodávek zbraní byste rozebírali údajné či skutečné křivdy z minulosti a s jejich pomocí „dokazovali“, že válka nezačala tehdy, kdy reálně vypukla, ale „vlastně“ už mnohem, mnohem dříve. A v této převrácené perspektivě ji samozřejmě vyvolala napadená strana.
Pochopitelně, že takový obraz událostí by byl mimořádně zkreslující a koneckonců lživý. Vykazoval by nicméně jednu nespornou výhodu. Zaujatému publiku poskytl příležitost identifikovat se s údajně slabší stranou konfliktu a považovat její kauzu automaticky za spravedlivou.
Přitom nemusíte nijak přehnaně napínat představivost, abyste dospěli ke zmíněnému obrázku. Příběh ruské invaze v Donbasu byl takto kremelskou propagandou a jejími napomahači na Západě skutečně vyprávěn. Dokonce i dávno poté, co agent FSB a bývalý ministr obrany „Doněcké lidové republiky“ Igor Girkin poodhalil pravdu.
Heroizace „bojovníků za svobodu“ působících v imperiálních službách má dlouhou tradici. Připomeňme třeba méně známý fakt, že SSSR kdysi spolupracoval s arcinepřítelem Čínou při masivní vojenské podpoře Severního Vietnamu. Štědrý přísun sovětské výzbroje a fakt, že v komunistickém Vietnamu byly nasazeny celé čínské divize obstarávající mimo jiné dopravní infrastrukturu a protivzdušnou obranu, není rozhodně vhodné pominout, hledáte-li poctivě vysvětlení výsledku druhé vietnamské války.
Proxies jsou prostě proxies
Ozbrojení prostředníci nepřátelské mocnosti mohou mít tu nejbarvitější mytologii o svém autentickém původu, vlastní (pseudo)historické výklady událostí a seznam skutečných či vymyšlených historických křivd, které „napravují“. Nic z toho ale nesmaže fakt, že v dané situaci jsou pouhými závislými prostředníky cizí mocnosti.
Ovšemže existují také autentická povstání, v současnosti však už bývají spíše raritou. K takovým patřily pokusy tamilských ozbrojenců na Srí Lance, tigrayských milic v Etiopii nebo aktuální povstání proti barmské juntě. Uvedená ozbrojená vystoupení opravdu vznikla spontánně, primárně z vnitřních příčin působících v dané zemi.
Příběh palestinské odnože Muslimského bratrstva, tedy hnutí Hamás, však do této kategorie nepatří. Organizaci do Gazy implantovalo nadnárodní uskupení islamistických radikálů původně sídlící v Jordánsku. Jejími hlavními sponzory jsou dnes Írán, Katar a Turecko.
Podle vyjádření samotných Íránců měl plánování teroristického útoku Hamásu a dalších palestinských bojůvek ze 7. října na svědomí generál íránských revolučních gard Mohammad Zahedi. Zdá se, že v poslední fázi příprav útoku už Írán přímo zapojen nebyl, to však nic nemění na faktu, že bez zpravodajské, logistické a vojenské podpory Teheránu by Hamás takový masivní útok nikdy sám nedokázal připravit.
7. října loňského roku bylo Hamásem řečeno „A“. Na rozdíl od února 2022 na Ukrajině, následujícího s odstupem po první invazi z roku 2014, bylo ihned nade vší pochybnost jasné, že je jen otázkou (nedlouhého) času, kdy bude ze strany Íránu řečeno také „B“.
Ani v samotný den říjnového útoku izraelské vedení nepovažovalo Hamás za hlavní hrozbu. Tou jsou od počátku lépe vyzbrojení íránští proxies po celém regionu, na prvém místě libanonský Hizballáh, a samotné jednotky íránských revolučních gard. Ve „válce v Gaze“ ve skutečnosti o samotnou Gazu nikdy nešlo. Z pohledu Teheránu to bylo pouze zahájení široké protiizraelské partie obyčejným pěšcem, který v případě potřeby bude bez zaváhání obětován.
Výmluvy jako omluvy
Obhájci imperiálního Íránu a jeho proxies v kauze víkendového útoku proti Izraeli nyní tvrdí, že prý šlo o „legitimní“ akci, protože jí předcházel izraelský útok na údajný íránský konzulát či ambasádu v syrském Damašku počátkem dubna.
Obhájci Íránu označují izraelský útok za „bezprecedentní narušení mezinárodního řádu“ a tvrdí, že prý Teherán „neměl jinou možnost“ než odpovědět vojenskou akcí. Tyto omluvy mohou znít věrohodně, pokud ovšem neznáte historii íránského režimu. Režimu, který na americkou ambasádu ve vlastní zemi poprvé zaútočil před 45 lety a který má na kontě desítky případů útoků proti americké ambasádě v iráckém Bagdádu, zatím poslední v prosinci loňského roku. Na izraelskou ambasádu v Argentině Íránci provedli bombový útok v roce 1992.
Nevím, zda je třeba připomínat, že ani v jednom případě íránských útoků na cizí ambasády (v tomto textu není prostor pro vyčerpávající přehled takových útoků) nenásledoval útok stovkami raket, střel s plochou dráhou letu a bojových dronů na pachatele. Kromě toho jedině naprostý ignorant by mohl uvěřit tomu, že rozsáhlou útočnou akci provedenou 14. dubna z území pěti různých států Teherán připravil a naplánoval za pouhé dva týdny, teprve po útoku v Damašku z 1. dubna.
Podobně absurdní jsou i další talking points íránské propagandy. Mezi nimi zaujímá centrální pozici drzá lež, podle níž Írán „270 let nikoho nenapadl“. Takovým nesmyslem se mává pouhé tři měsíce poté, co íránský režim zaútočil na Pákistán a irácký Kurdistán.
Do nebe volající kříváctví fanoušků Íránu a jeho nohsledů z Hamásu se v oblasti faktů nemá čeho zachytit. Při omlouvání víkendového útoku se opírá o naprosto absurdní a vylhaná tvrzení.
