Blanka Matragi: V Libanonu žijeme jako na rozbušce. Umím ve válce fungovat, ale v Česku jsem klidnější

ROZHOVOR / Blanka Matragi už přes čtyřicet let žije a tvoří v Libanonu, kam odešla za svým manželem. Přestože to na Blízkém východě neměla vždycky jednoduché a občas jí šlo i o život, dokázala si vybudovat kariéru, o které se ostatním módním návrhářům ani nesnilo.

Když v Praze zajdete na výstavu jejích děl do Obecního domu, jako byste se ocitli v pohádce. A nejen díky ukázkám vysoké krejčoviny, která zaujala princezny v Perském zálivu i byznysmenky po celém světě. Porcelánový čajový servis, skleněné sochy či obrazy jsou rovněž její práce. V jednom exponátu dokonce spojila oba své obory a vytvořila skleněné šaty, čímž si vysloužila zápis v České knize rekordů.

Kam míříte, když řeknete, že jedete domů?

Určitě do Česka, kde mám kořeny, rodinu a přátele. Stáří bych rozhodně nechtěla strávit v Libanonu, i když je to nádherná země, která mi hodně moc dala. Do Čech, kam patřím, postupně převážím velkou část svého archivu, protože v Libanonu žijeme jako na rozbušce – na severu Sýrie a na jihu Izrael.

Zhoršila se situace od říjnového útoku Hamásu na Izrael?

Žijeme v takovém napětí, že se tam může stát cokoli. Vratná střela z Izraele nemusí letět dvacet kilometrů od hranic, ale může spadnou dál a vznikne velký konflikt, jaký byl v minulosti. V Česku se mnohem více soustředím a mám klid. Nemusím se zabývat momentální nebezpečnou situací.

Litovala jste někdy, že jste na prahu 80. let opustila bezpečí Československa?

Nikdy, protože jinak bych v životě nedošla tam, kde jsem. Tehdy u nás neexistovala klientela, která by mi dala možnost, jak se kreativně projevit, prosadit se v zahraničí. Jak bych mohla dělat tak velkolepé šaty, pokud bych musela omezovat svou fantazii? Kdo by mi to umožnil, když se u nás tou dobou stály fronty na banány?!

Můj život v Libanonu samozřejmě není procházka růžovým sadem, ale já se ničeho nebojím. Hned při otevření mého ateliéru média ocenila mou odvahu. Velmi je zajímalo moje zaměření nejenom na oděv, ale i na sklářství. Stala jsem se ambasadorkou naší země na Blízkém východě. Vyprávěla jsem o naší kultuře a vzájemném propojování. Libanonci mi to usnadnili tím, že jsou velmi avantgardní, milují design, umí podpořit originalitu, což se tady v 80. letech vůbec nedělo. Tady by moje šaty musely být tuctové.

Jsem velmi vděčná Libanonu, že jsem se dostala k zajímavé klientele. Pracovala jsem pro ženu prezidenta, pro manželky architektů, dostala se do prostředí, které mi umožnilo otevřít svou kreativitu. První přehlídka při otevírání salónu se odvysílala do Perského zálivu, takže jsem později dostala zakázky v Kuvajtu, Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru. Doteď tam pravidelně jezdím a odevzdávám šaty.

Měla jste zpočátku trému?

Přinejmenším napoprvé rozhodně. V paláci na vás zapůsobí velkolepost, s jakou vás přijímají. Než se dostaví manželka emíra, šejcha, dávají vám patřičně najevo, jak významná to bude osobnost, takže jsem byla plná očekávání, kdo to vlastně přijde. Ale tím, jak jsem hodně otevřená a spontánní, pokaždé jsme si velmi rychle sedly. Co je však nejdůležitější – ať jedu kamkoliv, musím mít velmi dobře připravenou prezentaci návrhů včetně fragmentů výšivek, které jsou doménou vysoké krejčoviny.

To je důvod, proč jste v konkurenci obstála?

Pokud chcete klientelu zaujmout, musíte jí nabídnout něco jiného, než co na přehlídkách prezentují světové návrháři. Odvedená práce musí představovat dokonalé řemeslo a šaty musí perfektně sedět, i když je během šití klientka nezkouší. V opačném případě by vzájemná spolupráce nemohla pokračovat.

Moje tvorba je ojedinělá například v tom, že můžu nabídnout vlastnoručně malované látky, zatímco ostatní šijí z hotového materiálu. Díky moderním technologiím se už dnes moje malby s podpisem dají i digitálně vytisknout. Mnoho textilních firem z celého světa se mnou konzultuje, jak například odlehčit těžký materiál, nebo jak vyvinout látku, která by se dala tvarovat podobně jako sklo.

Jak těžké pro vás bude najít následovnici?

Jezdí ke mně dívky na stáže, ale kreativita se nedá naučit. Člověk se s výjimečným vnímáním požadavků doby a zákazníků musí narodit. Moc bych si přála, aby můj archiv někdo uchoval pro budoucí generace, které by tak mohly poznat, o čem je řemeslo. Nejenom oděvní, ale i sklářské. Ve svých sbírkách mám kromě unikátních modelů také spoustu soch, návrhů šperků a porcelánu.

Protože na konci roku výstava končí, budu ráda, když se najde filantrop-investor, který by založil a spravoval muzeum Blanka Matragi věnované mé tvorbě, která zahrnuje tisíce cenných fragmentů, skici a hlavně výšivky, které jsou unikátní, protože jiné velké salony si je nechávají dělat ve specializovaných ateliérech.

Proč u vás stážistky nevydržely?

Když mladé dívky vidí moje pracovní nasazení, často ztratí pracovní náboj. Já jsem do své tvorby dala život, přes třiačtyřicet let pracuju dennodenně. V žádné dívce jsem takové pracovní zaujetí a lásku k řemeslu nenašla.

Předpokládám, že ani perfekcionismus…

To je pravda, jsem na sebe velmi přísná a svým příkladem ostatní motivuji.

Zažila jste po svém příchodu do Bejrútu něco, čemu se říká střet s jinou kulturou?

Na začátku jsem si říkala, jak já se v tom orientu zorientuju, ale šlo to strašně rychle. Začala jsem navrhovat večerní šaty pro soukromou firmu, která po necelých dvou letech skončila, protože vypukla válka. Majitelé mi ale doporučili, ať si otevřu ateliér s vlastní tvorbou na zakázku. Jedna z mých klientek, manželka významného architekta, mě seznámila s první ženou naftového magnáta, která mě pak pozvala do Perského zálivu.

Takže v tomto smyslu žádné nemilé překvapení?

Libanon je výjimečný stát s tisíciletou kulturní historií. Odehrávaly se tam všechny premiéry, hudební festivaly, prezentace různé tvorby. Jsou tam výjimeční architekti i hudební skladatelé. Mezi arabskými zeměmi jde o jediný stát, který má křesťanského prezidenta a mluví se v něm třemi jazyky.

Naučila jsem se tam francouzsky, arabsky a anglicky. Nedovedu si představit, že bych jinde měla takovou volnost a možnost tvořit. Libanonci jsou velmi vstřícní k novotám a umí vycítit potenciál unikátnosti. O tom všem jsem napsala dvě knihy, které se staly bestsellery.

V dokumentu, který v lednu vysílala ČT, zmiňujete, že známí v Československu se strachovali, aby vás manžel nevyměnil za velblouda.

V Libanonu nejsou pouště ani velbloudi a já jsem šla za svou láskou. Tehdy byla u nás velmi malá informovanost o tom, jak je to výjimečná kosmopolitní zemička, bývalá francouzská kolonie. Pro Libanon mám jenom slova chvály. Nikdy jsem se tam nepotkala s ničím, co by mě brzdilo. Naopak. Zákaznice mě podněcovaly k tomu být lepší a lepší. Překvapovat, a tím se udržet.

A není Bejrút jiný než zbytek země?

Dokonce i na venkově jsou ženy znalé módy, jsou parádivé a odvážné. I moje švadlenky, které odtud dojíždějí, o sebe velmi dbají. Celý Libanon je jakoby navoněný, velmi štědrý, má úžasnou kuchyni. Když přijedete na venkov, hned vás zvou na kávu, od sousedů přinesou i to, co zrovna doma nemají. Jsou hrdí na své tradice a řemeslo si předávají z generace na generaci. Ženy jsou velmi úspěšné ve vědě, jako lékařky, právničky, režisérky, spisovatelky nebo umělkyně.

Poznáte, kdo je křesťan, a kdo muslim?

Například moje střihačka nosí celý den šátek a nepodává ruku muži, ale nevidím v tom žádný zádrhel. Dalo by se říct, že mezi křesťankami a muslimkami funguje něco jako řevnivost, snaha být dobrá a úspěšná. Náboženství rozhodně ženy nebrzdí ve vzdělání ani v profesi.

Jak vnímáte konflikt mezi Izraelem a Hamásem?

V něčem podobném žijeme už čtyřiačtyřicet let a ani během největších bojů jsem neuvažovala o tom, že bych odjela, i když můj muž mě chtěl poslat zpátky do Čech. Člověk je už na nebezpečí připraven. Ví, jak se zachovat, kam nejezdit. I teď lidé v Libanonu jezdí lyžovat a koupají se v moři. To je další věc, čím je ta země výjimečná – před 14 dny jsem se rozhodovala, jestli se mám jet projet na kolečkových bruslích a pak skočit do moře, nebo se za půl hodiny dostat do dvou a půl tisíc metrů nad mořem a zalyžovat si. Hlavně nejezdit na jih, kde je to nebezpečné.

Od loňského října se nic nezměnilo?

Lidé žijí s pocitem, že konflikt se může rozšířit dál. Bohužel Libanon už pár let prožívá hospodářskou a politickou krizi. Je nešťastné, že se tam nelegálně drží zbraně a skupina na jihu podněcuje konflikty s Izraelem. Jenže jakmile to člověk začne sledovat, začne mít obavy, a já je nechci mít.

Vždycky jsem podporovala svoje švadlenky a jejich rodiny, které během války přišly o své nejbližší. Ani teď je nechci opustit, zavřít ateliér a mít pocit, že ony strádají. Prožila jsem mnohem horší situace, kdy celý Libanon hořel a já jsem si chránila svoje zázemí. Při výbuchu v přístavu v srpnu 2020 v ateliéru spadla celá skleněná stěna, u které moje zaměstnankyně vyšívají a já na ně dohlížím. Kdybych náhodou neodešla před šestou večer ke kadeřníkovi, tak bychom přišly o život.

Jenže i na takové krajní situace se druhý den zapomene. Nepořádek se uklidí a zničené šaty se ušijí znovu. Člověk musí být silný a nepodléhat nebezpečí, musí vidět život optimisticky. Libanonci si i v neutěšených situacích chtějí další den užít a nezabývají se tím, co může být třeba za týden. Jdou dál a doufají, že to zase bude dobré.

Je pro vás práce jakousi obranou?

Pokaždé se uzavřu do svého kreativního světa, do dílen, do své tvorby, kterou miluji. Největší satisfakcí je pro mě dávat radost ostatním. Tvořit a dělat ženy krásnými. Můj muž sleduje zprávy a pak mě informuje, ale já jsem se tím nikdy nezabývala a nepodléhala jsem tomu, co se děje kolem.

Dostáváte nějaké instrukce, jak se v případě nebezpečí zachovat?

Ne, ale člověk se naučí žít ze zkušeností, které má. Když se přibližuje střelba, jdeme do sklepa. Dokonce jsme tam kdysi se sousedy několik dnů spali, i s jedním novorozencem. Všichni jsme se tehdy vzdali své vody, aby miminko dostalo potřebnou péči. Tohle všechno mi ale Libanon kompenzuje svou nádherou. Když máte práci, která vás nabíjí, tak přece neutečete.

Určitě bych ale chtěla dožít v Česku. V našich letech už s manželem nechceme být svědky takových nebezpečí. Plánujeme se přesunout zpátky, užívat si klidu a na výstavě lidem ukazovat, kam až lze řemeslo posunout. Jsem moc ráda, že se o to můžu podělit a že lidé chodí s nadšením. Pokud se podaří založit muzeum, byl by to úžasný odkaz dalším generacím.