Bolestné zpovědi Ukrajinek: Vracíme se domů. Máme strach, ale je to možná poslední šance

1 měsíc starý 23

Proč odjíždíte zpátky na Ukrajinu?
Margarita: Zůstala tam babička, je nemocná. Je jí 74 let a už velmi špatně chodí. Mysleli jsme, že za námi přijde do Česka, ale nemůže. Pokusíme se jí udělat doklady, už asi dva měsíce si zařizuje zahraniční pas. V zemi ale nejsou čipy do pasů, proto to tak dlouho trvá. Babička má jen ukrajinský pas, který ale platí jen uvnitř Ukrajiny, navíc v něm chybí jedna stránka, takže je neplatný. Chceme se vrátit a pokusit se jí zařídit všechny doklady, aby se s námi mohla vrátit do Česka, kdyby se situace na Ukrajině ještě zhoršovala.

Plánujete se tedy do Česka vrátit?
Margarita: Nikdo neví, co bude. Třeba se vrátíme na Ukrajinu a už nevyjedeme.

Nebojíte se návratu do válečné oblasti?
Obě: Bojíme se, ale musíme se tam vrátit. Doufáme, že už to nebude tak zlé. Kéž by už válka skončila.

Máte nějaké zprávy z domova?
Margarita:
Situace se nelepší. Nevíme, jak to bude. V současnosti je 65 procent Záporožské oblasti okupováno, ale samotné město ještě ne. A my právě odtamtud pocházíme. Říká se, že na Záporoží se chystá útok. Hovoří se o tom, že okupanti tam svážejí techniku. Pod palbou je Kryvyj Rih, Mykolajiv. Vše, co se nachází okolo, Rusové ostřelují. Je to strašlivé. (Říkají se slzami v očích, pozn. red.)

Máte na Ukrajině ještě nějaké členy rodiny, kteří by se mohli o babičku postarat?
Margarita:
Můj tatínek si zlomil nohu 18. února, tedy předtím, než začala válka. Potřeboval operaci. Pořád velice špatně chodí, má berle. Proto nemůže pomoci ani naší babičce.

Alona: O naše blízké se nemá kdo postarat. Moje sestra zemřela před rokem ve 45 letech na covid. Zůstaly po ní dvě děti. Lékařům se ji nepodařilo zachránit. Její manžel byl spolu s dětmi evakuován do Lvova. Chtěl s chlapci odjet pryč, ale staršímu synovi je už 18 let, a tak nemohl opustit Ukrajinu.

Margarita: I Míšovi, mému synovi, se už moc stýská po babičce, dědečkovi i tatínkovi. Oni se na nás také moc těší, i když nám návrat rozmlouvali. Chtěli, abychom tu ještě pár týdnů pobyli. Ale museli jsme odjet už teď.

Proč?
Alona:
Bojíme se, že když neodjedeme teď, tak už se domů nedostaneme. Útok na Záporoží se údajně chystá brzy, takže je to možná naše poslední šance. Chceme být se svými blízkými a rodinou.

S manželem jsme se neviděli už devět měsíců.

Míšův tatínek je mladý, takže zřejmě dostal povolávací rozkaz. Je ve válce?
Margarita:
Ano, můj manžel sloužil v Doněcku a teď je v Záporoží na rehabilitaci, měl poraněné koleno. Nosil moc těžké věci. Působil totiž v dělostřelecké jednotce, kde tahal těžké zbraně, munici. Na koleno byl velký tlak a praskl mu meniskus.

Ještě další dva měsíce s poraněným kolenem pracoval, zvedal techniku a podobně. Odjel až později. Je tam hodně vojáků, kteří jsou nemocní nebo zranění, ale nemohou se odtamtud dostat. Evakuovat se může vždy jen pár z nich. Manžel už je ale v pořádku. Byl na operaci a už ani nechodí o holi. Nevím kdy, ale možná se vrátí do Doněcka. Mohou ho povolat kdykoliv.

Alona: Pokud bude válka pokračovat, vrátí se tam.

Jste s manželem v kontaktu?
Margarita:
Když byl v Doněcku, nemluvili jsme spolu. Byl velmi špatný signál a vojáci nesmí volat. Rusové by viděli, kde se nacházejí. Je to pro ně důležitá informace. Ale jednou za tři dny se mu podařilo poslat mi zprávu, ve které psal, že je v pořádku a žije.

Teď už je manžel doma, voláme si a ví, že se brzy vrátíme za ním domů. Neviděli jsme se už devět měsíců. Šel dobrovolně sloužit do armády ještě před válkou. Když začala, převedli ho do Doněcka. I Míšovi se po tatínkovi moc stýská, hrozně vyrostl za tu dobu, kdy ho neviděl. Když spolu byli naposledy, Míšovi byly dva roky, teď mu jsou tři.

Chcete mít s manželem další dítě?
Margarita:
Ano, moc bychom chtěli mít další miminko. Přeji si, aby válka skončila a mohli bychom zase normálně žít.

S sebou domů si vezete kufry se zimním oblečením. Čekali jste, že budete mimo Ukrajinu tak dlouho? V Česku jste byli skoro pět měsíců.
Margarita:
Mysleli jsme, že v Česku pobudeme maximálně dva měsíce. Nikdo nečekal, že válka potrvá tak dlouho. Všichni neustále říkali, že to potrvá ještě týden, dva a pořád tak dokola.

Když jsme sem jeli, moc jsme se báli. Ale ukázalo se, že Česko je skvělá země a lidé tu jsou moc hodní.

Jak jste se vůbec dostali do Česka?
Margarita:
Přijeli jsme 22. března vlakem ze Záporoží. Ve městě začala evakuace a my jsme se rozhodli také odjet.

Kde jste byli ubytovaní?
Margarita:
Když jsme se dostali do Česka, nejdříve nám poskytl ubytování stát. Měli jsme pokoj v hotelu na kopci v areálu Monínec. Pak jsme se chtěli přestěhovat blíže k městu, kde byla práce, obchody, potraviny a školka.

Alona: Protože od hotelu do centra to byly asi čtyři kilometry. Chodili jsme to pěšky a trvalo to dlouho.

Margarita: Naše kamarádky z Ukrajiny, které bydlely také v Monínci, našly na Facebooku příspěvek, ve kterém se psalo, že se nedaleko od Plzně nachází ubytování a ve městě práce. Celkem nás tam odjelo devět maminek a deset dětí. Přijel pro nás autobus. Nevěděli jsme, kam jedeme, viděli jsme jen fotky a řekli nám, ať se nebojíme, že je tam práce i ubytování. Že všechno bude dobré.

Když jsme tam ale přijeli, byli tam jen Romové. Bylo to tam opravdu špatné, žádná práce ani školka. Byla tam strašná špína. Bydlelo tam asi 250 Romů. Pili, kouřili, mezi nimi běhaly malé děti. Nebylo tam ani místo, na jednu sprchu připadalo 80 lidí.

Alona: Postele byly propálené a smrděly od cigaret.

Margarita: Byli jsme v šoku a nevěděli jsme, co máme dělat. Hned jsme volali zpátky na hotel do Monínce, zda bychom se nemohli vrátit. Řekli nám, že to není možné. Když jsme se totiž jednou dobrovolně vzdali ubytování, které nám nabízel český stát, tak na další už nemáme nárok.

Poprosili jsme Romy, zda by nás neodvezli zpátky. Nejdříve nechtěli, a pak nám slíbili, že nás odvezou do Plzně. Tam nám zastavili na nějaké zastávce, my jsme všichni vyšli a oni odjeli. Už se setmělo, bylo okolo deváté večer a my jsme nikoho neznali. Podařilo se nám ale najít KACPU v Plzni, kde nás ubytovali a dali nám tři dny na to, abychom si našli něco jiného.

Díky dobrovolnickému centru jsme nakonec našli Kateřinu Tůmovou, ke které jsme šli bydlet. Naše kamarádky šly zase k jiným rodinám. U Kateřiny jsme strávili dva týdny, pak nám pomohla najít dům pro ukrajinské běžence v Malíkově nad Nežárkou, kde jsme prožili asi dva měsíce. Našli jsme si tam spoustu přátel, kteří nás dokonce přišli i vyprovodit, když jsme odjížděli.

Našli jste si v malé jihočeské obci i práci?
Margarita:
Ano, pracovala jsem v penzionu. Míša měl od září začít chodit do školky v Jindřichově Hradci. Už jsme vyřídili všechny doklady. Tak uvidíme, když se do Česka ještě vrátíme, třeba tam půjde. Na Ukrajině začal chodit do školky už ve dvou letech a moc se mu tam líbilo.

Alona: Chceme celé zemi a všem Čechům moc poděkovat za pomoc, kterou nám a všem Ukrajincům poskytli. Velké, velké díky. Když jsme sem jeli, moc jsme se báli. Ale nakonec se ukázalo, že je to skvělá země a lidé tu jsou moc hodní.

Zdroj