Pořád měl někdo připomínky, že nic nedělají, říká starosta obce, kde Romové nemusí do zvláštní školy

Ještě před patnácti lety chodily romské děti z Velkých Hamrů většinově na segregovanou speciální školu. Vedení města se však rozhodlo, že chce obec i vzdělání desegregovat. Jinými slovy, že chce, aby romské děti dostaly šanci. Přitom Česká republika podléhá mezinárodní kritice za to, že k diskriminaci romských dětí ve školství stále dochází. Velké Hamry jsou pozitivním příkladem, že to jde i jinak.

Reportáž Velké Hamry 7:00 15. března 2024

V malé pestře vybavené třídě se speciální pedagožka Lenka Kořínková věnuje třem dětem. Jeden z žáků se věnuje měkkým a tvrdým souhláskám, jiná holčička plní úkoly z češtiny. Děti tak mají možnost za pomoci pochopit to, co nezvládly v hodině.

Před šestnácti lety by některé z těchto dětí nejspíše byly poslány na zvláštní školu do Tanvaldu, avšak ředitel školy v tandemu se starostou obce usiluje o to, aby žáci, pokud to jen jde, byli zařazeni do běžné výuky. Jde často o romské žáky, kteří mají buď jazykové nebo sociální znevýhodnění. 

Zhruba patnáct procent romských žáků, oproti třem procentům žáků z majority, totiž v Česku studuje ve speciálních proudech vzdělávání a to hlavně kvůli diagnóze lehkého mentálního postižení.  Vedení školy v Hamrech ale usiluje o to, aby romští žáci dostali šanci na dorovnání jazykových a jiných znalostí předtím, než je jim tato diagnóza přidělena.

Tou si totiž často zavírají dveře na maturitní obory a vysoké školy, což prohlubuje sociální nerovnosti. Data ministerstva školství ukazují, že romští žáci tvoří zhruba 3,5 procenta všech žáků základních škol. Na středních je to o více než polovinu méně. 

Podle Karla Garguláka ze společnosti PAQ Research se finanční ztráta za každého, kdo nevychodí střední školu a skončí jen se základním vzděláním, pohybuje kolem 2,5 milionu korun. 

Diagnostika postižení

„Když se dítěti nedaří ani třeba ve třetí třídě, tak s diagnostikou souhlasíme. Ale neměly by diagnózu mít od začátku, tak aby se jim dala šance. Protože tyto děti nejsou na stejné startovní čáře a hlavně často nemají slovní zásobu a nerozumí,“ líčí Kořínková. „První chceme, aby k nám děti do školy nastoupily a pak se můžeme bavit o tom, jak se jim daří,“ podotýká. 

Vysvětluje, že diagnostika, kterou některé pedagogicko-psychologické poradny používají, totiž často bazíruje na slovní zásobě a porozumění jazyku, což je oblast, v níž mají děti, které nemají češtinu jako první jazyk, velké mezery. 

Ministerstvo školství přiznává, že praxe a postupy se v různých poradnách liší. Chce proto teď nad nimi získat větší kontrolu a zastaralé testy po diskuzi s odborníky vyměnit tak, aby dokázaly lépe rozlišit intelektuální a sociální deficit.

I kvůli tomu některým dětem vychází hraniční výsledky testů na lehké mentální postižení. S těmito výsledky se pak vzdělávají podle lehčích osnov, než ostatní děti, a mají tak nižší šanci postoupit na střední školu. 

‚Pořád měl někdo připomínky‘

Tuto nerovnost se v Hamrech snaží už více než deset let prolomit. Podle starosty Jaroslava Najmana (SLK) bývaly Hamry obcí, kde se lidé z majority Romů báli. „Přiznám se, že když jsem nastoupil 2010, tak mě všichni varovali, ať romskou situaci neřeším vůbec. Nevole ze strany majority byla poměrně velká. Řekl jsem si: nedá se nic dělat, zkusíme do toho jablka kousnout, uvidíme, jak dopadne,“ popisuje. 

Vyloučená lokalita ve Velkých Hamrech souvisela také s dlouhodobou hospodářskou situací v jabloneckém regionu. Ten byl závislý na textilním průmyslu. V 90. letech se však textilky začaly zavírat, což přineslo chudobu a nezaměstnanost místnímu obyvatelstvu. Do Velkých Hamer se také přestěhovala řada romských rodin ze Slovenska, často bez práce i bydlení. 

„Pořád měl někdo připomínky, že nic nedělají, válejí se doma, nechodí do práce, že děti nechodí do školy,“ vzpomíná Najman.

Teď město Romům, ale i dalším lidem nabízí práci v oblasti veřejně prospěšných služeb, s úklidem obce nebo na místní lince třídění odpadu. S docházkou do práce podle starosty problém nemají. „Když se zeptáte vedoucího, tak říká, že už by bez nich v podstatě nemohl existovat.“ Pokud má alespoň jeden dospělý práci a děti si plní školní docházku, tak mají rodiny nárok i na sociální byt.

Ke změně bylo zapotřebí zapojit sociální pracovníky, město i místní školu, kam tehdy nastoupila nová ředitelka a inkluzivní vzdělávání podpořila i přes to, že část učitelů byla proti. 

„Nebylo to vůbec jednoduché, ne všichni s tím souhlasili, sborovna s tím celá rozhodně nesouhlasila, takže dělala postupné kroky. Záda ji kryl starosta jako zřizovatel, což je obrovská výhoda,“ popisuje zástupkyně ředitele Kateřina Mannová. Zástupci města i učitelé společně například odjeli na několik zahraničních exkurzí, aby se podívali, jak to funguje jinde.

Kromě nesouhlasu části učitelů musela škola jednat s rodiči dětí z majority. Ne všichni souhlasili s tím, aby jejich děti zasedali do školních lavic s romskými žáky. „Bývalá paní ředitelka uspořádala takovou rodičovskou kavárnu, aby majorita pochopila, že spousta peněz, ze kterých obec těží, šla právě na společné vzdělávání. Profitovali z toho vlastně všichni, celá škola, protože do těch kroužků, které jsou z hrazené z evropských peněz, nechodí jen romské děti, chodí tam i děti z majority,“ popisuje zástupkyně. 

I přesto se jak vedení školy, tak starosta někdy setká s výhrůžkami. Mannová je ale přesvědčená, že inkluzivní vzdělávání má smysl „Děti, když se vzdělávají spolu, tak získávají důležité vazby. Když budou všichni ve zvláštní škole, bude to pro učitele pohodlnější, ale děti tím nezískají důležité kontakty pro život,“ líčí Mannová. 

„Úspěch je v tom, že na těch klíčových místech byli lidi, kteří si mysleli to stejné. Kdyby tam někde byl někdo, kdo si to nemyslí, tak by to rozhodně nešlo,“ dodává. 

Mezitím, co škola nastavovala podpůrná opatření pro znevýhodněné žáky, radnice začala pomáhat rodinám s bydlením a prací. Nastavila systém, že sociální byty budou přidělené rodinám, kde je minimálně jeden z rodičů zaměstnán a děti chodí povinně do školy. 

„Nejde řešit bytovou politiku nebo školskou odděleně. Má to hrozně moc společných aspektů, které v tom běžném životě musí nějak zapadat do sebe,“ líčí starosta Najman. 

Centrum Klubovna

Kromě toho, že ve škole pracuje speciální pedagožka, děti mají asistenty a podporu doučování si místní nedokážou představit, jak by to celé vypadalo bez místní Klubovny, komunitního centra, které úzce spolupracuje se základní školou i sociálními službami.  

Jsou tři hodiny odpoledne, odbil konec poslední hodiny a zástupkyně školy, Kateřina Mannová, přejíždí z ředitelny na druhý břeh řeky Kamenice. Právě tam stojí třípatrový dům, kam se pomalu začínají scházet romští žáci a žákyně.

Mannová, spolu s terénními pracovnicemi a pracovníky se připravují na konzultaci se čtyřmi čtrnáctiletými žákyněmi. Sedmačkami a osmačkami. Chtějí s nimi probrat, co se jim ve škole daří, nastavit cíle na dalšího půl roku a mluvit o překážkách, kterým mohou čelit doma i ve škole.

Mannová doufá, že díky tomu zvýší šanci, že si její žačky vyberou střední školu, která je bude bavit a budou tak mít větší motivaci ji dokončit. „Chceme s nimi řešit rizika, kvůli kterým děti odcházejí třeba z učiliště v prvním pololetí,“ předesílá Mannová.

Děti potřebují vzory

„Všichni pracovníci Klubovny jsou Romové z komunity,“ popisuje vedoucí komunitní centra Nikola Stránská. „A chodí tam i jejich děti. A teď se nám povedlo, že dítě té jedné, Romka studující na střední škole, doučuje v Klubovně,“ říká s tím, že je důležité aby Romové měli své vzory. 

Klubovna je v patře městské budovy u sportovního hřiště. Už je hezky a na betonovém oválu jezdí několik dětí na kolečkových bruslích. Ty jsou v komunitním centru, které ze začátku sdílelo menší budovu společně s místními fotbalisty, nové. Předtím moc možností, kam zajít, romské děti neměly.

„Byl tu velký problém s tím, že děti blbly, kradly, dělaly blbosti. Dnes budeme dělat pizzu, mají kreslení, děláme výlety, jdeme na procházku, na koupaliště, do bazénu. Děti to tu mají za odměnu,“ popisuje sociální pracovník Klubovny Jan Pulo s tím, že pokud dítě nepřijde do školy, nesmí ani do Klubovny. Denně se v ní protočí 20 až 30 dětí od čtyř do devatenácti let. 

V Klubovně působí také koordinátorka školní docházky. Zrovna jí zvoní mobil. Každé ráno otevře na mobilu messenger a zjišťuje, jestli jí nějaký žák nebo někdo z rodičů nenapsal, že dnes nemůže přijít do školy. Když jsou třeba nemocní, zařizuje jim náhradní učivo. Když chybí dlouhodobě, tak začne zjišťovat důvody.

„Jsem na třídních schůzkách, když se něco děje, tak doprovázím rodiče na schůzky, chodím za rodinami domů a řeším kroužky,“ popisuje náplň své činnosti Helena Lavičková.

Začít od školky

Mezitím si chlapci předškolního věku u vedlejšího stoly malují, dívky si ze šuplíku berou dlouhé sukně, které si oblékají přes oblečení a tancují po místnosti. 

Podle Mannové je důležité pracovat s dětmi už v předškolním věku, protože raná péče mnohdy předurčuje, jak děti běžnou školu zvládnou. „Proto jsme v kontaktu i s ředitelkou mateřské školky. Máme kluby pro předškoláky, kteří sem dochází a přemýšlíme o tom, zda do budoucna nezřídit i přípravnou třídu třeba pro děti s odkladem, nebo pro děti, pro které není čeština prvním jazykem,“ uvažuje zástupkyně. 

Kromě sociálních pracovníků dochází do Klubovny i klinická logopedka, která pomáhá dětem se správnou výslovností českého jazyka už od předškolního věku. 

Právě docházka do mateřských škol a další včasná podpora jim může pomoct vyrovnat některé sociální rozdíly. Ředitelka Platformy pro včasnou péči Kateřina Sirotková upozorňuje, že děti, které předškolní vzdělávání potřebují nejvíce, do mateřských škol v Česku přitom chodí nejméně. 

Mezi dětmi ve školkách mají ty s romským původem zastoupení jen necelá dvě procenta. Tedy podobně jako u středních škol méně, než je podíl na základních školách s povinnou školní docházkou.

I proto Česko má do konce roku vypracovat podrobnější plán, jak podpořit předškolní vzdělávání romských dětí. Náměstek ministra školství Jiří Nantl z ODS zatím zmiňuje to, že by ředitelé mohli dětem z chudých rodin odpustit poplatek za školku: „Tím vlastně dávají pobídky rodinám, které nemají tolik peněz, aby tam posílaly děti.“

Poplatky totiž podle Nantla bývají třeba 800 až tisíc korun měsíčně. Snižování finančních bariér podporuje i ředitelka Platformy pro včasnou péči Kateřina Sirotková. Stát by podle ní měl ale zavést i další opatření. 

„Spadá mezi ně aktivní vyhledávání těchto dětí a informování rodičů, přes úzkou spolupráci se sociálními službami, po otevírání rodičovských klubů, které reagují na nedůvěru a obavy na straně rodičů,“ vypočítává Sirotková.

Jakýsi rodičovský klub mají i v hamrovské Klubovně. Před nedávnem tu pořádali přednášku o rodičovství nebo besedu s Davidem Tišerem, aktivistou, který bojuje dlouhodobě za práva Romů. 

Teď je ale místnost s výhledem na kostel a na školu za řekou plná dětí, kterým sociální pracovník donesl čerstvě upečenou pizzu. Starší děvčata ze školy se sklání nad pracovními listy o svém budoucím povolání.

Anna Košlerová, Jana Karasová