Buď vám amputujeme nohu, nebo zemřete do 24 hodin!

5 měsíce starý 24

Překvapení týdeník

Loňský červenec mi změnil život. Z poměrně banální záležitosti se ze dne na den vyklubala život ohrožující nemoc, která mě připravila o celou dolní končetinu. Dnes napínám všechny síly, abych mohla začít znovu chodit a plnohodnotně žít.

Šerm, krásné kostýmy a můj pes, to byly nádherné chvíle.Zvětšit fotkuKliknutím zvětšíte Zvětšit fotografii Zvětšit fotografii gallery 3 fotografie v galerii ›

Šerm, krásné kostýmy a můj pes, to byly nádherné chvíle. | Foto: archiv Jany Neterdové

Ani nevím, kde začít. Čím dál tím víc si uvědomuji, jak bylo dřív všechno fajn. Žili jsme spolu s přítelem a s naší fenkou Guinevere Šedý poklad. Česky jí říkáme Ginevra. Chodili jsme do práce, já také do školy, protože studuji medicínu. Mimo to miluji historii a ráda se procházím po lese a zříceninách, a s tím vlastně souvisí i moje láska k šermu, kterou sdílím s partnerem. Byla a stále jsem členkou skupiny historického šermu Bohemica Sanguis a šerm je součástí mého života.

Peklo pro mě i okolí
„Těším se, až dostuduji a pořídíme si s mým milovaným nějaký ten domek, a možná i děti a smečku československých vlčáků. A budu se dál zlepšovat v šermu, ale také v šití a práci se dřevem,“ vyprávěla jsem vždycky s nadšením o svých plánech a pořád věřím, že se mi všechny splní. Jen mi to ten život pěkně zašmodrchal a já si musela projít peklem a se mnou i nejbližší okolí. Všechno začalo po jedné šermířské akci, kdy se mi udělalo špatně. Ale vypadalo to na obyčejné střevní potíže. Ihned jsme s přítelem odjeli domů, a tam se všechno uklidnilo. Pracovala jsem jako průvodčí ve vlaku, a když jsem o pár dní později, přesně 17. července, vyrazila na noční, po cestě se mi začalo dělat na omdlení. Šíleně se mi motala hlava! Nahlásila jsem to vedoucím a ještě jsem stihla odsloužit jeden obrat na trati Praha–Beroun. Po návratu do Prahy se mi udělalo zase zle, to už jsem jen bezmocně seděla na lavičce na peróně. Špatně se mi dýchalo, motala se mi hlava, nemohla jsem si ani stoupnout, natož jít. Nakonec mě vystřídal kolega a jiná kolegyně mě čapla a odvezla na pohotovost do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. „Dej mi vědět, jak si dopadla,“ ještě mi stihla říct. A musím, ač nerada, přiznat, že jsem tedy moc dobře nedopadla…

Co byl sen? Co pravda?
Na pohotovosti si mě po odběru krve a dalších vyšetřeních nechali na interně na pozorování. První noc byla šílená, měla jsem bolesti, nemohla jsem ani ležet, ani sedět, natož spát. Druhý den jsem už strávila na JIPce, protože mi během dopoledne oteklo levé lýtko. A pořádně! Mělo velikost desetikilového melounu a nesnesitelně bolelo, stejně jako celý zbytek těla. Pak mě po poledni odvezli na „cétéčko“ a nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se přede mnou lékaři postavili do řady a jeden z nich řekl větu, co mi zní v uších dodnes: „Bohužel v těle máte bakterii z rodu Clostridií. Nemoc se jmenuje plynatá sněť. Teď hned si musíte vybrat! Buď zkusíte přežít s tím, že vás okamžitě odvezeme na operační sál a budeme vám amputovat postiženou nohu, nebo do čtyřiadvaceti hodin zemřete.“ Co na tohle můžete říct? „Ano, souhlasím s amputací,“ špitla jsem a věděla jediné, že chci ŽÍT.

V umělém spánku
Ani jsem neplakala, v tu chvíli jsem byla se vším smířená. Předoperační sál a tvář mého přítele bylo na měsíc a půl to poslední, co jsem si pamatovala. Po operaci mě totiž uvedli do umělého spánku. Po probuzení to bylo fakt těžké. „Co je sen? Co pravda?“ ptala jsem se a trvalo mi snad čtrnáct dní, než jsem se nějak vrátila do reality. Byla jsem nejistá, aby také ne, vždyť mi chyběla celá noha od kyčle! Tehdy mi nejvíce pomohli přítel, rodina a přátelé. Ti všichni mě drželi nad vodou. Hodně mi rovněž pomohlo, že jsem si všechno ve své mysli sama se sebou rozebrala a snažila se přijmout skutečnost, že už nic nebude jako dřív.

V hyberbarické komoře
Je pravda, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, kde jsem vlastně tuhle příšernou bakterii chytla. Moje tělo se proti ní bohužel nedokázalo účinně bránit, protože mám vrozenou poruchu krvetvorby. Po operaci jsem si poležela tři měsíce na Vinohradech a pak tři a půl měsíce na Homolce, kde jsem každý den chodila do hyperbarické komory. Byla to zvláštní zkušenost. Asi bych to přirovnala k miniaturní ponorce, kam mě zavřeli s maskou v ruce. Po uzavření začal v komoře stoupat tlak, a když vystoupal na určitou hladinu, nandala jsem si masku na obličej a dýchala čistý kyslík. Popravdě jsem se tam moc komfortně necítila, protože trpím klaustrofobií a měla jsem úzkosti až panické stavy, ale přežila jsem to a věřím, že to bylo pro můj zdravotní stav dobré. Ony ani ty rehabilitace, které jsem intenzivně podstupovala, nebyly žádný med. Bolelo to. Mohu s jistotou říct, že jsem v umělém spánku zapomněla snad úplně všechny pohyby. Nejdříve jsem rehabilitovala pasivně, ale pak se přitvrzovalo, trénovala jsem sedy a vstávání, první skoky v chodítku a učila se přesedat z postele na vozík. Potom přišlo protahování svalů a jejich posílení a také hopkání s chodítkem, poté jenom s jakousi konstrukcí a k závěru zkoušení berlí. Hodně důležitá pro mě byla ergoterapie, kde mi ukázali, jak se mám sama obléct a jak zvládat další běžné záležitosti spojené se životem.

Sbírka na mou bionickou protézu
Nedávno jsem se vrátila domů a učím se znovu žít. A rozhodně nemohu říci, že je to lehké. Všechno mě bolí a jsem dost unavená. Můj přítel i tatínek mi hodně pomáhají, moc jim děkuji! Další kapitolou jsou starosti o to, co bude dál. Pojišťovna mi sice uhradí protézu, na které se člověk naučí stát a jakž takž udělat pár kroků, ale není to ani přibližný návrat do plnohodnotného života. Jsem mladá, život mám před sebou a moc bych stála o protézu definitivní, tedy bionickou, která by vzhledem k mé amputaci musela mít tři klouby. Což je nejen drahé, stojí i přes milion korun, avšak i složitější na výrobu. A co by pro mě znamenala? Na to se mě dost lidí ptá. „Mohla bych chodit se psem na procházky, dostala bych se všude, kam bych potřebovala. A časem bych zase mohla šermovat. I když by to nebylo takové jako dřív, mohla bych pokračovat v tom, co mě bavilo. A v neposlední řadě bych nebyla už tak odkázaná na druhé. Pro tohle všechno, co je pro ostatní každodenní samozřejmostí, se mi snaží mí kamarádi pomoci a založili pro mě sbírku na bionickou protézu. Jsem za to moc vděčná a všem lidem, kteří mi pomohou jakoukoli částkou, slibuji, že pokud se to podaří, budu s „umělou nohou“ žít, jak nejlépe se dá. Mé sny se ani tou strašnou zkušeností nezměnily.
Jana Neterdová (Salli), Praha (26 let)
Chcete Janě přispět jakoukoli částkou? Více informací najdete na www.donio.cz/Salli

BOX
Gangréna (sněť)
je nebezpečný stav ohrožující pacientův život. Jedná se o takzvanou druhotně změněnou odumřelou tkáň, která se přetvořila vlivem bakteriální infekce. Nejčastěji se jedná o postižení končetin nebo prstů. Plynatá sněť je zvláštní podtyp sněti a způsobují ji bakterie (clostridie), jež rozežírají postižené tkáně a jako zplodiny metabolismu produkují řadu plynů a toxické látky. Napadená tkáň je oteklá, hnisavá a při pohmatu je cítit třaskání bublin plynu. Tato forma sněti je smrtelně nebezpečná.

ŠÁRKA JANSOVÁ

Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez limitu a omezení. Více zde.

Hlavní zprávy

Ilustrační snímek Tragický požár ve Vejprtech v lednu roku 2020 Žák při distanční výuce. Ilustrační snímek Ilustrační snímek Leopold II. byl mimořádně schopným osvícenským panovníkem. Neobvyklé upozornění se nechtěně podařilo umístit stavbařům ve Cvrčovicích v ulici u splavu. Místo stavby varuje před svatbou. Luboš Palata Výbuch podmořské sopky u souostroví Tsinga. Kontroloři uzavřeli obchod v Hraběticích na Znojemsku.
Zdroj