Bunkry Atlantického valu měly falešné větrací otvory: ty nečekaně vracely vhozený granát nepříteli, „ananasu“ by tak neunikl

Když se spojenečtí vojáci v roce 1944 chystali na vylodění na pobřeží západní Evropy, čekali tam na ně němečtí vojáci v opevnění zvaném Atlantický val. Jeho cílem bylo zadržet vyloďující jednotky na plážích severní Francie a Normandie do doby, než na místo přispěchají obrněné divize a zaženou je zpět do moře. Jenomže v červnu 1944, kdy nakonec Spojenci vylodění v Normandii uskutečnili, nebyly ještě všechny práce na opevnění hotové – ovšem i tak na vojáky čekala mnohá nepříjemná překvapení, při nichž mohli snadno zemřít.

Bunkry a překážky, některé hodně zrádné

Výstavba Atlantického valu začala již v roce 1942, upřesňuje Wikipedia, ale nebyla to jednoduchá práce – opevnit bylo třeba 5 000 kilometrů pobřeží od jihu Francie až po sever Norska. V samotné Normandii, kde se nakonec vylodění uskutečnilo, bylo na začátku června 1944 vybudováno asi 2 000 staveb včetně bunkrů a 200 tisíc překážek, a položeno kolem 2 milionů min, uvádí LiberationRoute. Stavby a překážky byly různé kvality, od opravdu mohutných bunkrů až po zcela jednoduchá opevnění; jejich úkol byl ovšem stejný.

Na některých bunkrech mohli vyloďující se vojáci narazit na pasti – třeba video pod článkem ukazuje nenápadný otvor v bunkru připomínající větrání. Útočníci tak mohli být v pokušení hodit do takového otvoru granát v naději, že jeho exploze obsluhu betonového objektu zneškodní. Dopustili by se však osudné chyby, protože jak upozorňuje ArmyTimes, granát by namísto dovnitř bunkru vypadl k nohám vojáka, který ho vhodil, a nejspíše ho zabil.

Granát zvaný ananas zabíjel na 10 metrů

Granát, jaký by použili například američtí vojáci při vylodění v Normandii, by byl Mk 2, jemuž pro jeho tvar přezdívali ananas. Existoval v různých variantách, jeho hmotnost byla kolem 600 gramů v závislosti na verzi. Po vytažení pojistky granát explodoval v rozmezí 4 až 5 sekund a jeho smrtící účinek byl kolem 10 metrů, uvádí Wikipedia. Je tedy velice pravděpodobné, že útočník vhazující granát do otvoru by neměl velikou šanci uniknout.

Kolik takových pastí mohli stavitelé nacistických opevnění v Normandii nachystat, není přesně jasné, ani jestli opravdu nějaké vojáky nachytaly. Spojencům se podařilo již v první den invaze první linie německé obrany v Normandii překonat a během několika dní své pozice dostatečně rozšířili a zabezpečili. Pevnosti Atlantického valu pro ně tedy již nepředstavovaly nebezpečí, ačkoliv často sloužily k obraně hlavně u ponorkových základen a přístavů, z nich některé vzdorovaly až do kapitulace Německa, i když byly beznadějně obklíčené.