Černého motýli? Není to umění, ale reklamní poutač, tvrdí architektka

před 1 měsíc 45

Na fasádu obchodního domu Máj mají být nainstalovány dvě plastiky – kříženci motýla a stíhaček Spitfire, jejichž autorem je David Černý. To je mimochodem i jeden z autorů rozloučení v debatě České televize. Jako první ho do oněch míst poslala kurátorka Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnová. On jí odpověděl stejně. Nutno dodat, že Černý ji přirovnal ke své komunistické učitelce a několikrát zkomolil její jméno. Je to poměrně vášnivá debata, která se teď točí kolem těch kříženců motýla a Spitfirů. Čekala jste, že fasáda opraveného obchodního domu Máj vyvolá takové diskuze?
Když se bavíme o objektech Davida Černého – nevím, jak je mám nazývat, jestli jsou to Spitfire, nebo motýli, nebo památník letcům – tak já je považuji za takový přílepek, návrh, který s tím místem nemá podle mě vůbec nic společného. Spíš si myslím, že se ta fasáda stala nosičem pro prezentaci těchto objektů. Takže když jste se ptal, jestli jsem to čekala – nečekala jsem ani to, že by něco takového mohlo vůbec někoho napadnout. Kdo zná Davida Černého, tak ho mohlo napadnout, že se třeba i obchodní dům Máj dostane do jeho hledáčku ve věšení různých objektů na stávající architekturu. Všichni víme, že to není poprvé. Já jsem to zjistila asi i poměrně pozdě, a to přímo od jednoho z autorů původního domu Máj. I tak mě to trošku zaskočilo.

Kdo zná Davida Černého, tak ví, že se debaty ohledně jeho děl objevují. Četl jsem, že ty plastiky mají být pohyblivé a mají snad i svítit. Nikdo z nás ještě neviděl výsledek, ale vy jste zmínila jednoho z autorů Obchodního domu Máj. David Černý říkal, že to s Johnem Eislerem a Martinem Ranišem konzultoval, a že mu to vlastně posvětili.

„Johnny Eisler řekl, že to je pěkný, že se mu to líbí, že s tím souhlasí. Dokonce k tomu dal nějakej písemnej souhlas (…) který to komentoval slovy. Probůh, konečně ten barák k něčemu bude vypadat (…) ty samozřejmě respektuju nejvíce.“

David Černý (Česká televize, 20. 4. 2024)

Já nemůžu mluvit za ně. Je potřeba říct, že jeden z autorů, John Eisler, je vážně nemocný a myslím, že této konfrontační debatě nemůže být vůbec vystavený. Nejde říkat, že něco posvětil a konfrontovat ho s tím. Já, která o tom něco vím, bych si vůbec netroufla ho do debaty zatahovat. Úplně bych ho nechala stranou. David Černý s tím asi nemá problém, ale já ho mám. Jak jste zmínil, David Černý na kritiku takhle reaguje – že to tam ještě ani nevisí a kritici si už dovolili to komentovat, přitom to ještě ani pořádně neviděli zrealizované, viděli to jen na vizualizacích. To je buď obrovská arogance, nebo nepochopení situace. 

Mluvíme o objektu, který se sice umisťuje na soukromý dům, ale do veřejného prostoru. To znamená, že je ve stejné roli jako jakýkoliv jiný objekt. Je naprosto běžné, že když se společnost shodne, že tohle ve veřejném prostoru chce, nebo nechce mít, tak je potřeba to řešit předtím, než se ta věc zrealizuje. Mimo jiné jsem architekt, a bylo by zvláštní, kdybych říkala kritikům, kteří můj projekt vidí ve všech těch fázích povolení, na různých vizualizacích, že nemají právo to komentovat, ve stylu – počkejte, až to postavím, pak můžete říct, co si o tom myslíte. Takhle to ve veřejném prostoru nefunguje. 

Pro naši debatu mi připadá důležitá jedna věc – považuji za hodně zavádějící, že se o těch objektech vůbec mluví jako o umění. Já si totiž myslím, že to vůbec není umění, ale že to jsou objekty, které bych spíš zařadila do reklamních objektů. Jsou to poutače s estetickou kvalitou, ale vůbec bych o tom nemluvila jako o umění. Může to znít jako slovíčkaření, ale není. Když o něčem mluvíme jako o umění ve veřejném prostoru, tak jednak jsou na to vyšší nároky než na jakýkoliv jiný objekt nebo poutač, ale zároveň je tam mnohem přísnější posuzování toho, jak to může vypadat a jestli to tam vůbec může být. V ČR máme na reklamu zákony, vyhlášku a já jsem přesvědčena, že kdybychom si u některých objektů přiznali, že je to reklama, poutač – a já si opravdu myslím, že cílem těch motýlů není obohatit veřejný prostor o nějakou kvalitu, ale prostě upoutat pozornost a přitáhnout zákazníky do toho obchodního domu – tak si myslím, že by nesplňovaly řadu předpisů, které by v této situaci reklama měla plnit. 

Veřejný zájem

Adam Gebrian na sociální sítě napsal, že tipuje, že to celé bude záměr investora, který tak chce pozvat lidi na vnitřní expozici Davida Černého. Ta by podle jeho informací měla být uvnitř obchodního domu. Pojďme se ale bavit o tom zásadním – obchodní dům Máj je národní kulturní památka, pochází se 70. let. Mají plastiky, reklamní poutače – ať už to nazveme jakkoliv – své místo na takové stavbě?
Podle mě bude tohle kritérium velmi podobné, jestli mluvíme o národní kulturní památce nebo o jiné architektuře. U národní kulturní památky je to jiné v tom, že míra, jakou do toho mluví veřejnost, odborná veřejnost nebo legislativa, je přísnější. Ale jinak obecně opravdu záleží na situaci. Samozřejmě, že umění je nějaký spoluhráč, který může velmi dobře hrát prostorovou hru s architekturou – může být její součástí, může s ní vést dialog… Situací je spousta. Může to dělat formou reliéfu, může se stávat součástí architektury v době výstavby. Ale ta nejrizikovější situace, která ve výjimečných případech možná nemusí dopadnout špatně, je to, co třeba podle mě dělá také David Černý – že si z architektury nebo i z veřejného prostoru udělám takový věšák, takový podstavec pro exhibici svého objektu. Jeho cílem není nějak prohloubit kvalitu objektu, a to je vždycky špatně. Můj osobní názor je, že v tomhle případě – pořád mluvíme o Davidovi Černém a já bych už od něj ráda odešla – architekturu opravdu zneužívají. Nejen ten dům, i veřejný prostor, ulice širšího okolí.

Pojďme debatu zobecnit – Máj vlastní soukromá společnost Amadeus Real Estate. Ta nějakým způsobem asi oslovila Davida Černého, aby tam vytvořil plastiky. Vy jste říkala, že to jsou spíš reklamní poutače než umění. Nejsou ale podobné sochy ve veřejném prostoru – a nejde jen o to, co dělá David Černý, ale řada jiných umělců – součástí toho takzvaného korporátního umění? A nemá to korporátní umění svůj vlastní význam?
Nepřeceňovala bych škatulku korporátní umění. To jen říká něco o tom, že investor je soukromý a v některých případech tím sleduje svoje firemní zájmy, třeba i reklamním způsobem. Ale taky to tak nemusí být, korporát může být ve velmi filantropické roli. Znám mnoho příkladů, kdy stojí za pozitivními věcmi, které veřejný prostor opravdu obohacují. Vy jste se tím ale dotknul obecné otázky, kde končí a kde začíná právo soukromého subjektu, kde je hranice mezi právem soukromého subjektu a veřejným zájmem. To je hodně důležitá věc. Myslím, že tady platí zlatá věta „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. I když mám vlastní objekt, vlastní pozemek, na kterém stavím, tak vždycky do veřejného prostoru nějak vstupuji, minimálně tou vizualitou. A to, co se dneska množí, je argument, že to tomu člověku patří, že si to zaplatil, tak má právo si tam dělat, co chce a veřejnost se na to musí koukat. Ano, někdo může říct, že to tak chce, ale pak ten člověk říká, že souhlasí s tím, že takový přístup prezentuje velmi silnou nadřazenost individuálního zájmu a velmi silnou bezohlednost k zájmu veřejnému.

Na druhou stranu pražský Odbor památkové péče investorovy plány přijal jako dočasné – asi na jeden rok, jak říkal David Černý. Nějaká debata proběhnout musela, byť je pražská pobočka Národního památkového ústavu proti. Ve výsledku o tom v případě vyhrocení může rozhodovat až ministerstvo kultury.

Zůstaňme ale ještě u obecné roviny. Slyšel jsem vaši debatu se sochařem a publicistou Pavlem Karousem o jiné Černého práci – o obří soše nahé ženy, která podpírá dům v Karlíně. On v té debatě zmínil ještě jiné dílo, Souhvězdí pasažérky Pavly Scerankové před kancelářemi na pražské Pankráci, kde dřív bylo autobusové nádraží. Byla na to navíc vypsaná veřejná soutěž. Je právě veřejná soutěž něco, co ve výsledku může přispět ke konsenzu?
Nejlepší výsledek pro mě znamená to, že nejenom, že získáme kvalitní umělecké dílo, které samo o sobě disponuje nějakou kvalitou, ale mluvíme-li o veřejném prostoru, tak by především měl obohacovat to konkrétní místo. To je podle mě základní podmínka dobrého výsledku. Soutěž je jeden ze způsobů, ale je to taky jenom jeden krok. Když jsem ještě pracovala v kanceláři veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje, tak jsme tehdy vytvořili manuál tvorby veřejných prostranství. Ten má celou jednu kapitolu, která se věnuje právě tomu, jak ideálním procesem dojít k ideálnímu výsledku. Pak jsme to ještě doplnili takovým pluginem, který se věnuje pouze umísťování uměleckých děl do veřejného prostranství. Není to jen teoretická knížka. Je to věc, která je schválená radou hlavního města Prahy a je závazná pro instituce, které operují s majetkem nebo s investicemi města. A myslím, že je tím pádem závazná i pro Davida Černého a jeho motýly. Trošku mě i překvapuje, že se v tomhle případě možná málo uplatňuje, protože to z mnoha důvodů nesplňuje. A v tomto dokumentu je i velmi jasně definováno, že i na díla, která jsou dočasného charakteru – a je tam také definováno, co je ta dočasnost, a určitě to je kratší doba než rok – platí většina těch kritérií. Jestliže má dílo negativní dopady, tak přece nemůžeme říct, že když je lidi ve veřejném prostoru budou snášet jenom rok, tak je to v pořádku. 

Smysl díla

Ale zase nemůžeme říct, že by to dílo obtěžovalo, když ho ještě nikdo neviděl…
Já vím, ale to je to, co jsem říkala na začátku. Nejlepší zkušenost je přece jenom trochu důvěřovat odborníkům, kteří dojdou ke shodě, jestli ta věc je, nebo není kvalitní. Je to prostě měkká kvalita a u měkkých kvalit je to tak, že co nejvíc odborníků musí dojít ke konsenzu. Nic lepšího jsme zatím nevynalezli. A jak jsem říkala na začátku, pokud to neuděláme předem, tak veřejnost nebude moct ovlivnit, jestli to vznikne, nebo ne. Nejde čekat na to, až to tam bude. 

Nechci někomu něco podsouvat, třeba má majitel pozitivnější záměry, než to vypadá, ale ve mně sdělení ohledně dočasnosti důvěru nebudí. Troufla bych si odhadnout, že pak ten vývoj bude vypadat tak, že se objeví články – třeba v zahraničních designových časopisech, to David Černý bez pochyby dokáže, to se dá i zaplatit – o tom, že je to úplně super kvalitní umělecké dílo, vznikne nějaká petice fanoušků a už to nikdy nikdo nesundá. Nechci to nikomu podsouvat, ale umím si představit i takový vývoj.

Pak mi tam nesedí ještě jedna věc, o které jsme nemluvili. My se totiž musíme ptát, proč tam ty věci opravdu jsou, jaký je jejich smysl. Já třeba říkám, že je to reklama, ale majitel by asi řekl něco jiného. Poměrně dodatečně se objevila informace, že se jedná o památník českým letcům v Anglii, a zároveň je to i památník vzniku NATO a vstupu ČR do NATO… A najednou máme trojitý památník. Památník je věc, na kterou bych kladla ještě vyšší nároky než na normální umělecké dílo. Je tam zodpovědnost vůči tomu, co připomínám a ani to nemůžu zneužít. NATO se možná trochu bránit může, ale čeští letci v Anglii už se bránit nemůžou a může to být i zneužito. S památníky to někdo může myslet upřímně, nemůžu někomu vkládat jiný záměr… Ale tohle ve mně nebudí důvěru. 

Na rovinu tady musíme dodat, že tento argument byl vznesen i v České televizi. David Černý na to reagoval slovy:

„(…) Kde paní Faltýnková tady tu informaci získala. Já jsem k této instalaci zatím nevydal žádné resumé. Vůbec žádné. Takže vy si něco vycucáváte z prstu.“

David Černý (Česká televize, 20. 4. 2024)

David Černý má v tomhle pravdu. Řada lidí komentuje nepodložené informace, které se někde objevily. To je ale chyba majitele a Davida Černého, že veřejnosti neposkytují jasné informace, na které by veřejnost i odborníci mohli reagovat. Na Institutu plánování a rozvoje musela ležet nějaká oficiální žádost, ve které to muselo být uvedeno, a uvést to tam musel buď autor, nebo majitel. Takže já bych tu zprávu nepodceňovala. Může to být jen takový pokus, ale u památníků by člověk neměl zneužít jejich téma. Veřejnost se potom samozřejmě bojí to kritizovat, protože nechce kritizovat památku českých letců v Anglii. Ale je tam závažnější věc – základní vlastností památníku je, že lidem připomene hodnotu a význam toho, co je připomínáno. V případě českých letců v Anglii bych řekla, že to bude hodnota odvahy, schopnosti vzdát se života ve jménu ideje. Vy to na okleštěných trupech Spitfireů vidíte? Protože když se na to pak veřejnost dívá, tak by to v ní mělo vyvolat něco, co jí ty hodnoty připomene. Ať dělám, co dělám, tak ve mně… To by tam mohl viset třeba – teď se omlouvám, je to trošku dehonestační, berme to prosím s nadsázkou – desetimetrový knoflík a můžu říct, že je to knoflík z uniformy českých letců, může svítit a může být barevný… Vyvolá to ve vás úctu k hodnotám?

Každý si může odpovědět sám při pohledu na návrhy realizací.

Musíme se ptát

Závěrem se chci zeptat na jednu věc – jak se do budoucna vyvarovat těchto vášnivých diskuzí a sporů nad tím, co na budovách má být? Kdo všechno má mít hlas v tom, co má být na těch budovách umístěno?
To asi neřekneme krátce, ale řeknu vám, co to není. Není to svévolný vstup jednoho nebo dvou lidí, kteří se rozhodnou, že tu věc prostě udělají a veřejnému prostoru ji vnutí, aniž by naslouchali názorům zvenčí – to jsou názory umělecké veřejnosti, historiků, odborné veřejnosti, ale i laické veřejnosti, nejde pominout i legislativu a úředníky. Jakkoliv si o nich myslíme, co chceme, i oni by měli zastupovat jasně definované hodnoty. Jeden z mnoha způsobů, jak to neobejít, je nejen vybírat autora nějakou soutěží, ať už veřejnou, nebo třeba i vyzvanou, ale vybírat i to téma, ptát se – teď bychom na tohle místo chtěli umístit umělecké dílo, tak co chceme jako společnost připomenout, co chceme zdvihnout? Nebo opačně – je tu téma, třeba vstup do NATO. Chceme to vyzdvihnout, tak kde a jakým způsobem bychom to jako společnost chtěli připomenout. Myslím, že by nás asi nenapadla fasáda rekonstruovaného Máje, ani David Černý, ani motýli. Možná by vznikly velmi zajímavé věci, ale znova – tohle je soukromá aktivita. Do jisté míry respektuji právo toho, že když někdo chce něco udělat soukromě, tak na to má právo. Ale ve chvíli, kdy tím vstupuje, byť jenom vizuálně, do veřejného prostoru, tak to nemůže udělat jednostranně a svévolně. Musí ve veřejném prostoru naslouchat i té druhé straně.

V podcastu byly kromě Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.

Přečtěte celý článek