Černobyl jí vzal nohy, ale ne vůli bojovat. Z pekla sirotčince se probila k medailím

2 měsíce starý 19

Černobyl jí vzal nohy, ale ne vůli bojovat. Z pekla sirotčince se probila k medailím

Jednatřicetiletá Mastersová, po narození Bondarčuková, odvyprávěla svůj příběh vloni americkému projektu The Players' Tribune, který přináší autentické a intimní zpovědi sportovců.

Paralympijská sportovkyně se narodila v červnu 1989 ve městě Chmelnyckyj, kvůli radioaktivním účinkům po jaderné katastrofě v Černobylu s vrozenými vadami. Přišla na svět bez palců na rukách, na každé noze měla o jeden prst více.

"Více prstů na nohách jsem považovala za nejlepší věc na světě. Měla jsem pocit, jaké mám štěstí," usmívá se Mastersová. Jenže chyběly jí kosti důležité pro udržení váhy, levou nohu měla o 15 centimetrů kratší, poškozený byl i její žaludek, svaly na rukách nebo zubní sklovina.

Rodiče handicapovanou dceru opustili a malá Oksana prožila sedm let v sirotčinci. Tam prošla hrůzami, o nichž se jí i s odstupem skoro třiceti let mluví pořád jen velmi těžce.

"Chodby snad byly navrhnuty tak, aby byly co nejděsivější. Byla tam taková zima, že bylo úplně normální, když jsme viděli vlastní dech," říká ukrajinská rodačka. Mezi ostatními sirotky trpěla také nedostatkem jídla, snášela fyzické tresty a sexuální zneužívání.

Pochopitelně se to promítlo do jejího dalšího vývoje. "Nesnášela jsem spánek, protože v noci se může přihodit spoustu hrozných věcí. Dveře dokořán, najednou se objeví velký stín a… Byla jsem znásilňovaná ve věku pěti až sedmi let. Mám štěstí, že jsem odtamtud vyvázla živá," přiznává v mrazivé zpovědi se slzami v očích.

Oksaninou spásou se stala Američanka Gay Mastersová, jež si dívku vybrala k adopci. Ve složitém procesu bojovala dva roky, než se mohla s adoptivní dcerou vydat z Ukrajiny přes Atlantický oceán.

Oksana Mastersová s adoptivní mámou Gay:

"Viděla jsem její fotku v článku od agentury zprostředkovávající adopci. Byly to její oči, ty vás vtáhnou. Zkrátka jsem věděla, že to je moje dítě," popisuje máma své rozhodnutí.

V Americe musela Oksana absolvovat několik dalších operací, v devíti letech přišla o levou nohu, ve čtrnácti i o tu pravou. Přesto konečně prosvítily její dětský život i radostné momenty. "Zdálo se mi, že jsem to nejšťastnější dítě na světě," prozrazuje.

Přijala příjmení Mastersová a své hračky rozdávala ve škole ostatním dětem. "Myslela jsem, že jsem jediná v celé zemi, kdo je má," přidává milou vzpomínku. "Měla jsem dětství, jen trochu odložené," říká.

Coby velmi živá a aktivní dospívající dívka zkusila několik sportovních disciplín. Až přišla na to, že veslování pro ni bude to pravé. "Ten pocit, kdy vyrazíte z doku, cítíte svobodu na vodě a rukama kontrolujete loď. To byla nádhera, oheň ve mně se rozhořel," vypráví Mastersová.

Sport se pro ni stal určitou formou terapie. Pokud má vybrat svou nejoblíbenější disciplínu, neví. Prý je to jako zeptat se mámy, které ze svých dětí má nejraději.

"Sport je pro mě způsob, jak fyzicky vyřvat všechen ten vztek. Vlastně to, co jsem prožila na Ukrajině, považuju za svou tajnou zbraň," míní žena, jež získala první medaili z paralympiády v Londýně 2012, ve veslařské disciplíně smíšeného dvojskifu společně s Robem Jonesem.

Američanka je milovnicí kávy a sladkých pochoutek:

Posléze se Mastersová dala na běžecké lyžování a z paralympiády 2014 v Soči si přivezla stříbro a bronz. O čtyři roky později v Pchjongčchangu rozšířila sbírku v běhu na lyžích o další bronz, a dokonce dvě zlaté medaile. Dvě stříbra tam vybojovala ještě v biatlonu.

Nyní se věnuje hlavně cyklistice, na hrách v Riu de Janeiro 2016 byla na handbiku čtvrtá v silničním závodě a pátá v časovce. Medaile z Tokia tak znamená pro multisportovní talent aktuálně největší výzvu.

"Nechci, aby mě lidé litovali, aby mi říkali, jak úžasně silná jsem. Každý člověk má svůj příběh, každý hraje se svými kartami. Nechci, aby moje protézy byly to první, čeho si lidé všimnou," přeje si Mastersová.

Dlouho váhala, zda vyjít navenek se svým kompletním příběhem. Udělala to hlavně pro to, aby inspirovala a povzbudila osoby, které si prošly nebo procházejí něčím podobným.

"I když vypadáte jinak než ostatní a cítíte se být jiní, nikdy nedovolte společnosti, aby ona určovala, co vidíte při pohledu do zrcadla," pravila Mastersová ve svém projevu, když vloni přebírala prestižní cenu Laureus World Sport Award pro handicapovanou osobnost roku.

Zdroj