Češi na Ukrajině pro peníze nebojují, říká dobrovolník. Stažení od Avdijivky prý přišlo pozdě

před 2 měsíce 65

ROZHOVOR / Stažení od Avdijivky přišlo pozdě, a Ukrajinci během něj utrpěli nemalé ztráty, říká český dobrovolník Vasyl Kapustej. Zmínil se také o tom, že že obviňovat české vojáky bojující na Ukrajině ze ziskuchtivosti, či krvežíznivosti je naprosto mimo mísu. Vzpomínali jsme na to, co dělal během začátku ruské invaze, a jak vznikla iniciativa podpořit Ukrajinu, která ke včerejšku získala pro bránící se zemi již více než 11 milionů korun.

Já bych se těch chtěl ze všeho nejdřív zeptat na to, co soudíš o aktuálních událostech, protože jsi člověk, který dlouho sleduje, co se na Ukrajině děje. A právě se objevila nejen pro Ukrajinu důležitá zpráva, že se její obránci začali stahovat z Avdijivky. Jak to vnímáš?

Myslím si, že to přichází pozdě. Mělo k tomu dojít minimálně o několik dnů dřív, když Rusové prolomili obranu na severu. Podle mě to přišlo pět minut po dvanácté. Velení zde opět zklamalo a dopustilo se opět stejných chyb, jaké udělalo v minulosti již několikrát. Pozdě zaveleli k ústupu. Nyní se musejí ukrajinští vojáci na některých místech (jako např. opevněná pozice „Zenit“ jižně od Avdijivky) probíjet na vlastní pěst z  obklíčení, a to bez jakékoliv pomoci zvenčí. Bohužel jsou tam na naší straně nemalé ztráty. Jen hrstce se podařilo probít se ven. Je důležité, aby se velení poučilo a stejnou chybu nezopakovalo s celou Avdijivkou.

Myslím si, že se všichni báli, aby nový hlavní velitel ukrajinské armády Oleksandr Syrskij, k ústupu vůbec zavelel. Má pověst, řekněme, nekompromisního válečníka…

Je rozhodně dobře, že rozkaz k ústupu vůbec přišel. Otázkou zůstává jeho provedení. Je velice dobře, že u Syrského zvítězil respekt k lidskému životu nad potřebou držet území. Přiznám se, že jsem to nečekal. Ale i podle toho, jak dlouho mu trvalo, než ten rozkaz vydal, je možné, že s tímto rozhodnutím bojoval. Na úplnou katastrofu sice nedošlo, ale situace v Avdijivce byla v té době už kritická a kritickou stále zůstává.

Čeho se bojíš nejvíc?

Bál jsem se a bojím se toho, aby se ukrajinští vojáci nemuseli ze samotné Avdijivky probíjet zpátky z obklíčení. Aby nemuseli jít skrze Rusy již zcela kontrolované území, protože to by se jistě neobešlo bez dalších zbytečných ztrát. Kdyby stažení přišlo o dva nebo tři dny dříve, měli by to jednodušší. Velice se obávám, aby se v Avdijivce neodehrál ústup bojem.

Pořád je tam třetí brigáda, ne?

Třetí šturmová je opravdu elitní jednotka. Nikdo nezpochybňuje její schopnosti, ale jedna brigáda nezastaví sedm jiných. To bylo zřejmé hned, když tam přišli. Je zjevné, že kryjí ústup, který, opakuji podle mě měl skutečně přijít dřív. Zdá se mi, že v tomhle se ukrajinská armáda stále nepoučila, podobné situace jsme viděli u Bachmutu i jinde.

V poslední době měl Kyjev asi plné ruce práce s jinými věcmi, nemyslíš?

Jestli máš na mysli personální změny v armádě, tak to rozhodně působí dojmem, že v určité chvíli politikaření a zákulisní hry zkrátka zastínily dění na frontě, a to je velmi znepokojující. Navíc se Zalužným bylo odejito dalších 16 generálů, jde tedy o rozsáhlou výměnu vojenského velení zrovna v tu nejkritičtější dobu. Zkrátka nebylo to dobře načasované.

Druhou věcí, o které bych chtěl mluvit, je zřejmě další tragická smrt českého dobrovolníka na Ukrajině, oficiálně čtvrtého.

Ano, o tom informoval ráno český dobrovolník na účtu Vozím drony. To je skvělý člověk, který vyvíjí a skládá drony, vyrábí je a vozí je pak na Ukrajinu. Zná se tam s českými vojáky osobně, tuto informaci má určitě z první ruky, a tak je tedy bohužel pravda to, co píše.

Pod tím příspěvkem se objevily i některé negativní komentáře, které označují zmíněného dobrovolníka i další české vojáky bojující na Ukrajině za žoldáky, za lidi, kteří tam odjeli kvůli penězům, anebo z nějaké krvežíznivosti. Jak se na to díváš?

To je těžké slušně komentovat.

Odkud si myslíš, že to vychází tyhle názory?

To jsou zcela zjevné ruské narativy. Ruská propaganda. Uvědom si, že když tam lidé jdou bojovat na kontrakt, oficiálně a se vším všudy, tak samozřejmě dostávají plat, ale ten se velmi liší podle toho, kde na frontě se nacházejí, a s ohledem na úsilí, které musí vynaložit a na rizika, která tam podstupují, rozhodně není nijak závratně velký.

Kolik dostanou?

Ti, kteří jsou úplně vepředu, a každý den riskují své životy si vydělají v přepočtu asi 70 tisíc korun, někdy možná ani to ne. V týlových pozicích je to klidně polovina, něco přes třicet. Takové peníze by si šikovný člověk dokázal vydělat v pohodě i prací zde v Česku, proč tedy jezdit riskovat život do války? Lidé si takové částky mohou vydělat i v Praze, a nemuseli by riskovat život.

Tak proč tam tedy jsou?

Podle mě jsou ti lidé odhodlaní bránit Evropu se zbraní v ruce. Uvědomili si, že když Rusové nebudou zastaveni na Ukrajině, tak dřív nebo později dojdou i sem. Jsou to muži, kteří to prostě nechtějí dovolit, a právě proto teď bojují na Ukrajině. O peníze v tomhle určitě nejde.

Teď bych se vrátil k původně plánovanému tématu našeho rozhovoru. Od vypuknutí plnohodnotné války uplynuly bezmála dva roky. A stejně dlouho už spolu s ostatními své zemi pomáháte. Jak si pamatuješ ten úplný začátek, když v únoru vtrhli Rusové na Ukrajinu?

Válka mě zastihla v Olomouci. Byl jsem v 5. ročníku na právnické fakultě. Zhruba ve čtyři ráno mi volal kamarád, že to začalo. Byl to obrovský šok. Další hodiny jsem strávil u telefonu. Volal jsem rodičům a potom domů na Ukrajinu, kde žije celý zbytek naší rodiny.

Jak na tu informaci reagovali?

Bylo to hodně zvláštní, protože v té době to naši příbuzní na Ukrajině vůbec nevěděli, že začala plnohodnotná válka. Během celého prvního dne byly výpadky elektřiny, nefungovala televize ani rádio, docházelo k masivním výpadkům internetu atp., takže nikdo nevěděl, co se vlastně děje. To že Rusko vtrhlo na Ukrajinu se dozvěděli až od nás. Celé to bylo hodně chaotické v té úvodní době nikdo nevěděl, jestli se Rusové zastaví, například u Kyjeva, anebo půjdou dál. Vypukla panika, nikdo nevěděl, co se v budoucnu stane.

Co jsi dělal dál?

Skočil jsem na vlak a odjel za rodiči do Prahy, abychom se poradili, co budeme dělat dál. Táta se chtěl okamžitě vrátit na Ukrajinu. Chtěl vstoupit jako dobrovolník do ukrajinské armády. Maminka měla námitky a vyjadřovala silné pochybnosti. Takže jsme hledali nějakou kompromisní variantu. Navrhl jsem, že se staneme dobrovolníky, kteří budou fyzicky pomáhat. A tak to od té doby i funguje.

Vím, že v té době bylo hodně lidí připravených pomáhat…

Lidi byli neuvěřitelní. Hlavně v samotném počátku invaze, ale vlastně jsou pořád. V den invaze, ještě 24. února, jsme vyrazili na slovenské hranice vyzvednout příbuzné, kteří přešli hranici pěšky. Zatímco jsme tam jeli, tak jsem organizoval první materiální sbírku u nás v garáži. Obvolával jsem sousedy a kamarády. Přijeli jsme ze Slovenska domů a v té garáži toho bylo tolik, že jsme rovnou museli shánět lidi, kteří by tam odvezli a přerozdělili tu pomoc na hranicích uprchlíkům, kteří z válečné zóny často prchali jen s tím nejnutnějším, a někdy i bez něj.

Jak to pokračovalo?

Informačním bojem. Začal jsem překládat pravdivé a oficiální zprávy z Ukrajiny a publikovat je na sociálních sítích. Od prvního dne se totiž všude objevovalo ohromné množství dezinformací. Že výsadkáři jsou v Oděse. Že Kyjev padl. Že prezident byl zajat, nebo zabit. Snažil jsem se lidi informovat o skutečných událostech, a to bylo hodně náročné. Spal jsem asi tři hodiny denně a po nějaké době jsem pochopil, že to pro mě není. Naštěstí tu byli lidé jako můj kamarád Andrej Poleščuk a další, kteří se intenzivně věnovali a dodnes věnují téhle důležité práci, takže jsem se mohl naplno pustit do toho, co dělám teď. Byl jsem rád, protože mě naplňuje spíš to, když za mým úsilím zůstává něco hmatatelného, fyzického. Hned čtvrtý den války se mi pak podařilo založit sbírku, na webu Znesnáze, která funguje dodnes, už bezmála dva roky.

Kolik se vám podařilo za tu dobu vybrat?

Když jsem ji zakládal, byla původní cílová suma 380 tisíc, a to jsem neměl tušení, jestli se podaří toho cíle vůbec dosáhnout. Býval bych tenkrát rád i za pár desítek tisíc. Jenže právě teď, zatímco si tu povídáme, se to číslo přehouplo přes 11 milionů. Lidi jsou úžasní, musím jim všem poděkovat.

Kolikrát jste od té doby na Ukrajinu jeli?

Máma ta jela už celkem dvacetkrát. Já jsem tam byl sedmkrát.

Vím, že jste na Ukrajině za tu dobu realizovali spoustu projektů (Deník FORUM 24 o nich informoval, pozn. red.) a že další se chystají. Na rozdíl od některých jiných skupin, se vy věnujete podpoře hned dvou ukrajinských brigád. Připomeň, prosím, co chystáte teď.

V současnosti je našim hlavním cílem dokončit výstavbu pojízdného lazebně-prádelního komplexu. Přímo si ho od nás vyžádala 128 samostatná horská úderná zakarpatská brigáda., která bojuje v Záporožské oblasti. Udělali to poté, co jsme podobný komplex zafinancovali pro lvovskou 24 samostatnou mechanizovanou brigádu. Je to vlastně návěs s mobilní prádelnou a umývárnou v jednom, která je pro muže na frontě prostě neocenitelná. Vejde se tam i malá sauna. Když vejdete dovnitř nepoznáte, že nejste uvnitř domu. Navíc se vyrábí za minimální náklady přímo na Ukrajině, v podstatě jenom za cenu materiálu a vybavení.

A co se sbírá momentálně u vás v garáži?

Momentálně nám lidi nosí na naši výzvu velikonoční dárkové balíčky pro vojáky na frontu. Obsahují trvanlivé potraviny, různé pochutiny, hygienické věci, drogerii, a také například obrázky od jejich dětí, kterými je chtějí potěšit.

Chystáš se na Ukrajinu zase vyrazit?

Určitě pojedeme, ale zatím přesně nevím kdy. Nejdřív musíme dokončit sbírku na ty umývárny.

Děkuji za rozhovor.

Přečtěte celý článek