Češka navrhla město pro milion lidí. Mrakodrapy jsou chrámy 21. století, říká

před 3 měsíce 89

 David Kraus

Jaké vlastnosti a schopnosti vám pomohly uspět v cizině?

Disciplína, vytrvalost, soustředění se na cíl a ochota mu hodně obětovat. Důležitá je také kreativita a improvizace. O kreativním myšlení jsem napsala knihu a je to podle mě způsob, jak se dívat na věci z jiného úhlu pohledu, a tím pádem nalézat nová řešení, a tak uspět v jakémkoli oboru.

Jsou některé z těchto schopností typické pro Čechy?

Asi improvizace. Moji vrstevníci a starší generace vyrůstali za komunismu, kdy nic nebylo k dostání. Odmala jsme viděli v rodině, jak se muselo improvizovat. Kreativita prostupovala do reálného života. Když jsem žila v Americe, Číně nebo v Nové Kaledonii, tak jsem se s něčím takovým nesetkala. Lidé tam byli zvyklí si vše potřebné koupit.

Jaký rys české povahy vás v zahraničí naopak limitoval?

Když jsem se dostala do Spojených států, tak jsem zjistila, že toho umíme stejně jako Američané, ale oni se dovedou lépe prodat. Máme v Česku velmi kvalifikované odborníky, jenže v cizině se často neprosadí, což je škoda. Češi mají nízké sebevědomí, protože jsou často zformátovaní vzdělávacím systémem. Pokud bychom to chtěli změnit, museli bychom reformovat samotné školství.

Jak?

Ve školách by se nemělo trestat za chyby. Dělat chyby je stěžejní. Mně naštěstí táta neustále opakoval "chybami se člověk učí". Pokud si nedovolíte dělat chyby, nikam se neposunete. Je potřeba mít prostor dělat chyby a cítit se při tom bezpečně. Ostatně i architektura je vývoj, člověk něco zkoumá a projde spoustou slepých cest, až třeba na potřicáté najde tu správnou. Můj obor mě naučil, že pokud už na začátku vím, jak má projekt vypadat, je něco špatně. Cesta postupných pokusů je delší, náročnější, stojí více úsilí, ale jako jediná vede k inovaci.

Jednáte s investory z různých zemí, působíte v mezinárodních týmech. Co jste se díky tomu naučila?

Uvědomila jsem si, že na každou situaci se dá nahlížet z několika úhlů pohledu. Západní svět rád dává určitým situacím nálepky, hodnotí, co je dobré a co špatné. Číňané se takovým soudům vyhýbají. Hezky to ilustruje příběh, kdy si mladý muž zlomí nohu a celá vesnice ho lituje. Ale jeho otec říká, uvidíme, není to dobré ani špatné. Krátce poté vypukne válka, všichni muži jsou povolaní do zbraně a vesničané nově vidí zlomenou nohu jako obrovské štěstí. Tatínek opět říká, není to dobře ani špatně. Takže věc, která v daném okamžiku vypadá jako průšvih, může být požehnáním, jenom to z naší pozice ještě nevidíme. Pochopíme to třeba o pět nebo deset let později.

V čem se ještě liší čínská kultura?

Číňané vůbec nedávají najevo emoce, takže jsem se musela naučit číst mezi řádky, vytušit, o co běží. Když nastane problém, je potřeba zachovat tvář a jednat diplomaticky. Nesmíte nikoho urazit nebo osočit, ať je situace jakkoliv vyhrocená. Při jednání s investory jsme třeba nikdy osobně nemluvili o ceně, až po dlouhém, i několikaměsíčním oťukávání jsme si cenové nabídky posílali e‑mailem.

Co jste se naučila v Nové Kaledonii, kde už několik let žijete?

Tento tichomořský ostrov je součástí Francie, žije tu rozmanitá populace skládající se z několika odlišných komunit. Život zde mě donutil si už poněkolikáté přenastavit myšlení a vidět věci z jiného úhlu pohledu. To mně umožňuje nacházet nová řešení problémů. Zároveň mě překvapilo, že i na ostrově hrozí vyhoření. Nemáme tu čtyři roční období, celoročně tu svítí sluníčko, a tudíž jste přirozeně mnohem aktivnější a můžete běh na dlouhou trať lehce přepálit.

Po studiích a práci ve Spojených státech jste odjela do Číny. Jak se vám tam podařilo i přes kulturní odlišnosti uspět?

Jdu do všeho po hlavě. Pro své klienty mám vždy připraven plán B, pro sebe nikdy, musím dát věci na první dobrou. Takže jsem odletěla do Šanghaje, do města s 25 miliony obyvatel, aniž bych tam někoho znala. Nevěděla jsem, kde budu bydlet. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda firma, ve které jsem si našla práci, existuje, protože neměla anglické webové stránky a nebyla dohledatelná na internetu. Vše nakonec klaplo a já začala pracovat.

Měla jsem už zkušenosti z Ameriky, takže velká měřítka mi byla vlastní, ale v Číně bylo vše ještě o řád vyšší. Práce byla napínavá i v tom, že jsem měla na projekty velmi málo času. Musela jsem se rychle poučit z chyb a odevzdat projekt v nejvyšší kvalitě. Někdy jsem pracovala 15 hodin denně, včetně víkendů. Většina mých kolegů z Evropy nezůstala v Číně déle než rok, bylo hodně náročné ustát vše psychicky, ale i fyzicky. Tehdy jsme říkali, pokud neprožijete každý den infarkt, nejste v Číně.

Co konkrétně bylo náročné?

Rychlé pracovní tempo, kulturní rozdíly, ale třeba i to, že se netopilo v kancelářích. Přes zimu jsme tam měli 14 stupňů. Rýsovali jsme v rukavicích a v bundách. V roce 2005, když jsem v Číně začínala, tam málokdo mluvil anglicky, řadu věcí jsme si beze slov jen ukazovali na skicách.

Přesto jste zůstala.

Musela jsem se kousnout a uvědomit si, že dělám, co jsem vždycky chtěla. A vyplatilo se to. Co by v Evropě trvalo deset let, to v Číně nastalo za rok, byl to obrovský akcelerátor kariéry.

V Číně se vám dařilo. Postupně přicházely zakázky na mrakodrapy i na další stavby. Které si vy sama ceníte nejvíc?

Jednotlivé projekty jsou jako mé děti, každý je jiný a nedá se říct, který mám radši. Ale výjimečnou stavbou byl komplex s mrakodrapem vysokým 348 metrů, který připomíná šroubovici, s rozpočtem tři miliardy dolarů. Konstrukční systém jsem musela vymyslet a prosadit, i když mě od toho místní statici odrazovali. Byla to obrovská zakázka a s ní byla spojena i obrovská zodpovědnost.

Investoři si vás prý vybírají i proto, že vaše projekty umí vydělat peníze.

Architektura je služba. Když developer, tedy můj klient, staví hotel, bytový dům, kanceláře nebo nákupní centrum, chce na tom přirozeně vydělat. V Číně si navíc nemůžete koupit pozemek, lze ho pouze pronajmout, takže je tlak na návratnost ještě vyšší. Samozřejmě mohu vymyslet nádherný projekt, ale cena stavby je pak závratná, takže musím stát nohama na zemi. Je potřeba být realista a brát v úvahu zadání investora a samozřejmě také vědět, jak budou koncoví uživatelé stavbu využívat. Pak můžu dodat nejlepší možný návrh za cenu, která je požadována, a zároveň vše funguje a vypadá dobře. Spousta mrakodrapů jiných architektů je nefunkčních, jejich půdorysy jsou neefektivní a mají řadu hluchých míst, která nejde nijak využít, ale klient za ně musí platit. Nebo někdo navrhne mrakodrap, kde máte 400 různých typů bytů, které je pak zase náročné nejen rozrýsovat, ale i stavět a prodávat. Architektura není umění, nedá se dělat pouze na efekt. Kromě estetických kvalit musí fungovat po prostorové i finanční stránce.

Na čem nyní pracujete?

Na projektu nové čtvrti o rozloze pět hektarů pro Kapverdské ostrovy. Bude tam opera s výhledem na oceán, konferenční, nákupní a sportovní centrum, pětihvězdičkový hotel, luxusní vily, bary, restaurace, kostel a park s heliportem. Je to obrovský projekt, který mě baví, jeho realizace bude trvat šest let. Vedle toho bych chtěla přijít se svojí vlastní designovou značkou. Loni jsem navrhla kliku pro českou firmu M&T a zjistila jsem, že bych se chtěla této oblasti i nadále věnovat. Chtěla bych představit nábytek a svítidla vytvořená podle mého designu. Tyhle drobné návrhy bych ráda implementovala do velkých projektů po celém světě.

Navrhla jste 25 mrakodrapů a mluvíte o nich jako o chrámech 21. století. Proč?

Katolická církev stavěla chrámy, aby ukázala svou nadřazenost běžným smrtelníkům i okolním zemím. Dnes jsou symbolem technologického pokroku, ekonomické moci a úspěchu právě mrakodrapy. Čína a země Středního východu je staví, aby ukázaly, že patří mezi světové velmoci.

Budou se mrakodrapy stavět i v budoucnu? Nebo nastoupí v architektuře jiný trend?

Výškové budovy budou stále velké téma, protože se do měst stěhuje čím dál tím víc lidí. Už v roce 2016 jsem navrhovala soběstačný mrakodrap, který obsahoval hydroponické farmy produkující vlastní zeleninu. Elektrickou energii tam měla vyrábět fasáda, stavba obsahovala i zahrady vhodné pro relaxaci, komunitní centra, sportoviště obchody, bary, restaurace. A podobné projekty budou stále častější. Půjde o vytváření vertikálních vesnic, které se prostřednictvím přízemí mrakodrapu napojí na město a propojí tak horizontální a vertikální komunitu. V jedné takové vesnici by mohlo pracovat až 10 tisíc lidí.

Budou ale lidé chtít žít v mrakodrapech?

Má to své výhody. Sama bydlím ve výškové budově. Miluju výhled i život v centru města. Líbí se mi, že jen sjedu výtahem a jsem u bazénu se zahradou, kde potkám někoho ze sousedů, můžu v domě zajít na drink do baru, do knihovny nebo fitness centra, když se mi nechce vařit, máme nahoře restauraci. Rozhodně ale netvrdím, že by Praha měla časem být plná mrakodrapů jako města v Asii. I s řadovými domky nebo čtvrtěmi jako Vinohrady lze dosáhnout velké hustoty osídlení, a přitom je město s vnitrobloky, zahradami a živým parterem skvělým místem pro život.

Podílíte se v Praze na nějakém projektu?

Ucházela jsem se o projekt přestavby hlavního nádraží a postoupila jsem do druhého kola. Ale protože jsem měla pocit, že soutěž nereaguje na největší potřeby daného místa a snaží se řešit pouze vstup, přišli jsme s naším týmem s mnohem radikálnějším návrhem, který byl mimo zadání soutěže, takže nás vyřadili.

Co vám v zadání soutěže vadilo?

Vnímám to tak, že klíčovým úkolem hlaváku je propojení Vinohrad a centra Prahy, tedy obnovení kontinuity města, která je přerušena kolejištěm a magistrálou. To je pro mě zásadnější než řešit samotný vstup na nádraží. Proto jsem navrhla velké přemostění, kde by vznikla promenáda pro pěší, živá pasáž s obchody, restauracemi a kavárnami a střešním parkem.

Zvažujete v budoucnu návrat do Česka? Kde se vidíte za deset let?

Nemá smysl plánovat, co bude za pár let. Jsem světoobčan, takže by mi nedělalo problém přestěhovat se. Ale zároveň ráda pracuji na několika místech zároveň, baví mě cestování a během něj i čerpám inspiraci pro své projekty.

Přečtěte celý článek