Česko dávám v Evropě za vzor. O to víc je šokující případ Doroty Š.

2 týdny starý 26

Milan Šveřepa žije sedmým rokem v Bruselu, kde vede evropskou asociaci lidí s mentálním postižením a jejich rodin Inclusion Europe. V popisu jeho práce mimo jiné je sledovat přístup různých států EU v péči o jejich nejzranitelnější občany. Šveřepa tvrdí, že už před lety přestal říkat větu „To by se na Západě nestalo“. „Česko je v řadě ohledů mnohem dál než západoevropské země. Ale přetrvává u nás segregace lidí s mentálním postižením,” říká v rozhovoru pro Respekt.

Překvapil vás tedy příběh Doroty Š.?

Šokovalo mě, že se něco takového může dva roky utajovat před veřejností.

Měla se zajímat média, nebo stát?

Oboje, ale víc samozřejmě odborná část státu, protože to je její úkol a je za to placená. Je naprosto nepochopitelné, že v Domácnosti 05 neproběhla nějaká hloubková kontrola poté, co se ukázalo, že Dorota Š. zemřela násilnou smrtí. To je zcela mimo moje chápání. Odpovědnost tu má kraj, který ústavy zřizuje a platí. Měl tam přijet na inspekci nikdo z ministerstva práce a sociálních věcí a vyvodit z toho patřičný odborný závěr. Když se stanou někde jinde průšvihy, a nemusí nutně skončit smrtí, někdo tam jde na kontrolu.

Jak si vysvětlujete nezájem státních institucí?

V Česku přetrvává segregace lidí s mentálním postižením. Většinové společnosti na lidech s mentálním postižením nezáleží. Obzvlášť pokud jde o někoho se závažnějším postižením - a ještě jde-li třeba o Roma nebo Romku jako v tomto případě. Požár v lednu 2020 ve Vejprtech, kde zemřelo osm lidí s postižením, také nikoho nevedl k vyjádření soucitu a sebezpytu. Teď se do úterního večera k případu vyjádřila jen vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Respekt 47/2022: Kdo zabil Dorotu Š.

Jak by vypadala reakce veřejnosti a politiků, kdyby se něco podobného stalo tady v Belgii nebo ve Francii či jiné západní zemi?

Když jsem napsal základní informace o příběhu Doroty Š. na Twitter, anglicky, ozvala se mi jedna francouzská aktivistka této agendy a napsala, že se podobné věci ve Francii dějí naprosto běžně.

Má pravdu?

Myslím, že v zásadě má. Zavírání lidí s postižením do ústavů je ve Francii rozšířené. Kromě Británie a Skandinávie je institucionalizace těchto lidí v západní Evropě běžná. Belgie je tím „slavná“, dovážejí se sem klienti z Francie, protože zdejší ústavy vyjdou francouzský stát levněji. Tady je to v zásadě už byznys. Ale když už dojde k nějakému takovému excesu, většinou to vede k silné reakci okolí, řeší se to. Zrovna minulý týden cloumal Británií skandál muže s mentálním postižením, který byl dvacet let zavřený na izolaci v nemocnici. V případě Doroty Š. je děsivé to naprosté ticho veřejné moci po události.

Proč jsou ústavy všude možně tak „populární“?

Protože v době svého vzniku lidé neměli jiný nápad. Teď je to setrvačnost, pohodlnost - a už i určitá lobby za tím. V Česku jsou ústavy často na venkově, takže jsou jediný nebo největší zaměstnavatel široko daleko, je to významný odběratel různých služeb, zboží - a je to i docela stabilní zaměstnavatel, protože ústavy jsou příspěvkové organizace a kraj jim peníze na jejich provoz prostě musí dát. Na Západě se vše vyvíjelo organičtěji, takže většinu těchto zařízení neprovozuje stát jako v Česku, ale neziskové organizace, charity.

Jak vypadá debata o ústavní péči v západních zemích?

Probíhá docela malá a třeba v Belgii nebo ve Francii neprobíhá vůbec. Frankofonní svět je v tomhle úplně izolovaný.

16_tema_portret_Dorka BWDorota během pobytu v ústavu v Lásenici.

Čím to je?

Je to historicky dané. Řadu věcí si tam vybudovaly rodiny. Řekly si „Postavíme něco pro naše děti“ a nic jiného nebylo k mání. A teď si to nechtějí nechat vzít. Kdyby jim někdo nabídl srozumitelnou a financovatelnou alternativu, tak by na ústavu netrvaly. Ale tu jim nikdo nenabízí. A čím víc nad tím přemýšlím, tak si myslím, že je to i jazykovou uzavřeností. Jak se zdráhají víc vnímat anglofonní svět, tak je některé diskuse míjí, protože probíhají primárně v angličtině. Vedou je sice třeba Estonci a Češi, ne nutně jen Angličané, ale jsou v angličtině a Francouzi to přecházejí. Výsledkem je, že se tam ústavy moc neřeší. Na nadnárodní úrovni se to téma navíc hodně „východoeuropeizovalo“ a dál se drží jako východoevropské.

Co to přesně znamená?

Před patnácti lety ho tady v Bruselu otevřel eurokomisař Vladimír Špidla, který měl na starosti sociální agendu. On první inicioval zprávu, která popsala stav věci - že lidi s mentálním postižením, duševně nemocné a děti v EU zavíráme do ústavů a proč je to špatně. Začaly se měnit politiky, začaly se na to dávat peníze. Byli tu i další Češi, kteří tohle téma na evropské úrovni ustavili - Jan Pfeiffer, který pracuje v Česku na reformě psychiatrie, Jan Jařab, který dělal agendu lidských práv pro OSN. Dodneška se zprávě o stavu zacházení s lidmi s mentálním postižením říká Špidla Report. Tím se z toho ale zároveň částečně stal východoevropský fenomén, protože ho zvedli Východoevropané a více ústavů je v postkomunistických státech, protože tam se nic jiného nestavělo.

Na evropské úrovni jsme tedy něco otevřeli a doma to neděláme?

Jenže my právě děláme! To je na tom to paradoxní. V Česku se toho dělá opravdu hodně. Byl jsem minulý týden na setkání s různými kraji a zařízení, která se snaží poskytovat péči jinak, jsou v Česku desítky, možná už stovky. V kontextu ostatních postkomunistických států i některých zemí na Západě je stav v Česku nesmírně pokrokový. Belgie a Francie to vůbec neřeší, na Slovensku žádná systémová změna neprobíhá, Poláci dokonce nadšeně budují ústavy za evropské peníze. To je jedna z našich častých činností, že píšeme dopisy Evropské komisi, proč se v Polsku financují ústavy, které by se financovat neměly. Rumuni teď začínají s reformou péče o lidi s postižením, rozhlížejí se a já jim říkám: Podívejte se do Česka, tam se to reálně děje. Chybí tomu ale podpora z národní úrovně, takže je všechno strašně těžkopádné.

Milan ŠveřepaMilan Šveřepa • Autor: Milan Jaroš

Případ Doroty Š. ale zároveň ukázal, že máme co do činění se nevhodným systémovým zacházením s mentálně postiženými lidmi. Jak to jde dohromady s tím, že stav v ČR je „nesmírně pokrokový“?

To jsou ty ústavy. Když lidem přidělíte určité role, začnou se podle nich chovat. Ústavy mají ve své DNA nevhodné zacházení, zneužívání moci, často násilí. Segregují lidi na základě nějaké nálepky. Vezmou sto lidí s postižením, dají je na jedno místo, často uprostřed ničeho, a začnou je hromadně organizovat stylem „teď všichni půjdeme snídat, teď budeme všichni přerovnávat pastelky“. Ústav nesnese odchylku, že by třeba někdo šel na snídani o půl hodiny později, protože ten systém to nezvládne. A je tam obrovská mocenská nerovnováha. Klienti ústavů nemají žádnou moc vůči státu a vůči pečovatelům - a nemají ani žádnou symbolickou moc, protože nikoho nezajímají. To všechno na ně vytváří určitý stres, oni se nějak chovají, a ne vždycky pěkně. Dynamika ústavů zároveň působí na pracovníky v nich. Já chápu, že když jsou dva lidi na směnu na desítky klientů s různým postižením, vede to k rozhodnutí, která by za jiných okolností neudělali.

Zmínil jste Skandinávii. Co ta dělá dobře?

V 90. letech došlo ve skandinávských zemích ke změně, jak se na celou věc dívají. Zdůraznili lidsko-právní rozměr péče o lidi s postižením a zrušili ústavy. Nahradili je malým společným bydlením, která jsou součástí obcí, a zavedli pravidelnou kontrolu péče, protože mocenská nerovnováha a z ní pramenící riziko týrání hrozí i tam. O výsledcích kontroly se srozumitelně informuje, takže já coby uživatel můžu jít na web a tam se dočíst, ve kterých oblastech je jaká péče a můžu rozpoznat, jestli by sem měl přibýt můj příbuzný. Navíc zařízení v zahraničí často soutěží o financování od veřejné správy, provoz těch služeb jde mimo státní sektor, i to zvyšuje jejich kontrolu.

Jaká je hlavní výhoda života v takovém menším zařízení z pohledu člověka s postižením?

Každý, kdo udělal zkušenost přesunu z ústavu do menšího bydlení - kde je třeba šest lidí v jednom domě či bytě - řekne, že najednou mají interakci s okolím. V ústavu ti lidé neznají nikoho jiného než jeho pracovníky. Nemají rodiny, nejsou ničí pracovní kolega, ničí soused nebo kamarád. Společný domek ve čtvrti, kde bydlí další rodiny, přesně tohle nabízí. Ti lidé se po nějaké době začnou bavit se svými sousedy, možná začnou chodit i do práce, pokud to je možné, zkrátka poznávat další lidi a navazovat s nimi běžné vztahy. I tohle vede ke zmírnění excesů, protože oba světy jsou vzájemně prostupné.

Jsou zařízení s individuálnějším přístupem otázkou peněz? Může si je dovolit jen bohatá Skandinávie?

Často se říká, že komunitní služby jsou dražší. Panuje kolem toho řada nesmyslů. Vysoce neefektivní jsou ve skutečnosti ústavy. Možná mohou připadat někomu levnější, pokud se rozpočítá péče na hlavu, ale jsou neefektivní. Typicky jsou v ústavech lidé, kteří péče potřebují míň, než na co je dimenzovaný, a na druhé straně naopak lidé, kteří jí potřebují víc. Zprůměruje se to, ale nevyhovuje a nepomáhá to ani jednomu. Když ti lidé žijí někde ve společném domku, řadu věcí jim obstará běžná společnost. Někdo na ně zdarma koukne, jestli je všechno v pořádku, pokud už třeba nikdo dva dny nevyšel ven. Nebo jim přijde opravit kapající kohoutek. Ústavy si kvůli tomu platí údržbáře na plný úvazek. Až třetina jejich nákladů odchází na věci, které nesouvisejí s péčí.

Jaká by tedy měla být reakce státu na zjištění tohoto typu?

V Česku byly například v Moravskoslezském kraji, na Vysočině nebo v Pardubickém kraji zavřené ústavy a nahradila je zařízení s výborným přístupem k péči a kvalitou. I v Jihočeském kraji, který jinak v transformaci služeb nedělá nic, je jedno zařízení, které funguje pro ostatní jako vzor (Chráněné bydlení Naplno - pozn. red.). Česko velmi dobře ví, co dělat, má na to peníze z Evropské unie a má na to lidi. Jen chybí soustředěná pozornost z celostátního patra. Čekal bych, že odpovědní politici dají najevo, že jim na těch lidech záleží, projeví soustrast a nechají zařízení, kde žila Dorota Š., skutečně zkontrolovat, aby se něco podobného neopakovalo. A pak bych čekal, že se konečně zavřou ústavy a lidé s postižením budou mít služby a bydlení v běžném prostředí.  Ve svém vyjádření to koneckonců říká i ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka: Je nutné zavést lepší kontrolu služeb a eliminovat ústavní zařízení. Jeho vyjádření velmi vítám.

Zdroj