Česku kvůli válce na Ukrajině nedostatek jídla nehrozí. Jedno je jisté, ceny dál porostou

5 měsíce starý 193

A aby špatných zpráv nebylo málo, vydal zvláštní zpravodaj OSN pro právo na jídlo, Michael Fakhri, už ke konci března letošního roku ještě naléhavější varování, a to o tom, že ruská invaze na Ukrajinu způsobila v zemi hlubokou míru hladu a rapidně zvýšila riziko hladomoru i v Rusku, navíc ničivá válka může způsobit celosvětový nárůst podvýživy a nedostatku potravin.

Veřejné mínění to však zatím nechává tak nějak v klidu. Na druhou stranu, moc smysluplných kroků se samostatně dělat asi nedá. Neřešíme teď otázku pomoci s potravinami, řešíme teď to, zda jsou reakce odpovědných lidí dostatečné i na to, že i podle OSN jsou Ukrajina a Rusko dva z pěti největších vývozců obilí na světě a pokud válka místním farmářům nedovolí produkovat obilí, kukuřici a další potravinové komodity, bude lidem zle. Zdá se, jako by bylo jedno, že podle některých odhadů je v sázce globální potravinová bezpečnost, protože světový zemědělský obchod má hodnotu téměř 1,8 bilionu dolarů za rok a při dlouhodobém válečném utrpení se může dramaticky propadnout. OSN tvrdí, že už nyní jsou znát bezprostřední následky konfliktu na Ukrajině související s potravinami. Jako třeba v Egyptě, Turecku, Bangladéši nebo Íránu, které nakupují více než 60 procent své pšenice z Ruska a Ukrajiny. Další země ‒ dle expertů OSN ‒ jako Libanon, Tunisko, Jemen, Libye či Pákistán jsou pak silně závislé na dodávkách obilí právě z Ukrajiny a Ruska, a to hlavně co se týká pšenice.

FAO podle agentury ČTK minulý měsíc varovala, že ceny potravin a krmiv by se v důsledku konfliktu na Ukrajině mohly zvýšit jen tento rok o 8 až 20 procent, což by vedlo v konečném výsledku kvůli vysokým cenám finálních produktů opravdu k nárůstu podvýživy ve světě. Problémem totiž je, že není jasné, zda bude Ukrajina schopna v případě vleklého konfliktu sklízet úrodu. A to i přesto, že hodně zpráv ze země uvádí, že tamní zemědělci dělají nyní maximum proto, aby zaseli co nejvíc zemědělských ploch. Ukrajinský premiér Denys Šmyhal v této souvislosti uvedl, že letošní sklizeň obilí bude pravděpodobně až o 20 procent nižší než loni. A i když studiem zmiňované analýzy OSN ohledně dopadů války na Ukrajině na trh s potravinovými komoditami nemá jen nepříznivé zprávy, viz třeba ta o tom, že i kvůli omezování vývozu klíčových plodin, jakými jsou již zmiňovaná pšenice nebo kukuřice, dojde k posilování vývozu plodin z Evropské unie, Indie, Argentiny či Spojených států amerických, neznamená to, že by ztráty dokázaly plně vykompenzovat a zabránit tak v enormním růstu cen těchto komodit.

Ze srovnání tempa růstu cen potravinových indexů a inflace, ze kterých vyplývá, že jen za letošní rok podražily potravinové komodity zatím o čtyři procenta, je hloubka inflace v relativně velké části světa stále vyšší. Třeba průměrný index spotřebitelských cen v tuzemsku za letošní rok nepřesahuje ani šest procent. A to je Česko dle mezinárodního srovnání v inflačním znehodnocení, jen třeba ze všech států evropské sedmadvacítky, hodně vpředu. Může tedy být, pro někoho možná sobecká otázka, zdali opravdu i v Česku hrozí kvůli výše popsanému problémy s dodávkami jídla či dokonce hladomor, oprávněná?

Zatím se o takovém dopadu války na Ukrajině na tuzemský trh s potravinami příliš nepočítá. Neznamená to, že by se ale kvůli tomu neměly zvyšovat nejen ceny jídla a potravin. Každopádně i právě oznámená statistika o tom, že březnová průměrná cena obědu v restauraci, kterou sesbírala podle ČTK společnost Edenred a vyskočila meziročně o 15 korun na 156 korun, nebyla primárně vyšší kvůli válce. Co se týká odhadu skutečného růstu cen potravin, máme nejen podle názoru některých tuzemských analytiků spíše mít na mysli to, že platí jedna důležitá ekonomická poučka. Totiž ta, která mluví o tom, že relativní efekt případného zvýšení cen potravin bude v konečném důsledku záviset i na podílu příjmů vynaložených na potraviny. Platí totiž, že onen zmiňovaný podíl klesá s bohatstvím národa nebo spotřebitele. Když třeba lidé v některých ekonomikách světa průměrně utratí za jídlo méně než 10 procent svého celkového příjmu, pak i například dvacetiprocentní zvýšení nákladů na potraviny může být absorbováno snadněji, i když to sníží výši disponibilního důchodu na jiné zboží a služby než v jiných regionech Země.

V méně rozvinutých zemích – což může samozřejmě platit i pro chudší domácnosti v tuzemsku – může být podíl příjmů vynaložených na jídlo po uvedeném navýšení cen potravin vyšší než 40 procent. A to už nemusí být pro všechny snadno překonatelný problém. Platí proto, že finanční důsledky pro tyto spotřebitele mohou být nepřekonatelně velké vzhledem k relativně vysokému procentu příjmů vynaložených na potraviny, a zejména třeba na chleba. S menším prostorem pro odklon příjmu od jiných výdajů může být pak ohrožena potravinová bezpečnost dané země nebo spotřebitele.

Řada světových analytiků, zaměřených na potravinové komodity tak tvrdí, že nejzranitelnější jsou kvůli rostoucímu zdražování potravinářských surovin hlavně země, které jsou tzv. čistými dovozci potravin, navíc závislé na Ukrajině. Michael Fakhri, zpravodaj OSN pro právo na jídlo, uvedl, že hlad, hladomor a podvýživa jsou vždy výsledkem politických neúspěchů. „Jako u každé vojenské invaze musí všechny země pracovat solidárně na řešení naléhavých nutričních potřeb všech zranitelných lidí, zejména uprchlíků, starších lidí, lidí se zdravotním postižením a dětí. Jídlo by se nikdy nemělo používat jako zbraně a žádná země na světě by se neměla dostat do hladomoru a zoufalství," píše Fakhri ve svém poselství světu. Nezbývá než věřit, že ho četli i v Kremlu. A když ne, pak by světoví lídři měli možná už konečně pořádně bouchnout do stolu. Nejen, aby byl klid, ale abychom měli co jíst.

Zdroj