před 1 týden
33
NÁZOR/ Trvalo to mnoho let, než český národ usoudil, že se pod jeho nepřímým dohledem odehrávala genocida „méněcenných“ obyvatel. Stálo to hodně peněz a přesvědčování, aby se na místě zadržování, ničení a vraždění nechovali vepři. Nyní, konečně, se na území České republiky objevila připomínka toho, že ve svých slabých chvilkách uměli Češi být minimálně ve své lhostejnosti a předsudcích stejně fašističtí jako sami fašisté. Není to známka české samohany, ale spíše cenný prvek sebereflexe.
„Čeští dozorci v lágru byli horší než ti němečtí,“ řekla mi terezínská pamětnice židovské genocidy za druhé světové války. Je to věta, kterou jsem se dlouho bál vypustit z úst, protože étos hrdinného českého národa vzdorujícího útlaku, étos odbojářů a bojovníků s nacismem, je jednou z nejhodnotnějších historických zkušeností, jíž si u svého národa nejvíce vážím. Právě tak, jako stateční, dokázali ale být Češi i bezohlední, nenávistní a rasističtí.
Upomínky na ony světlé momenty stojí ledaskde a všichni je mají rádi. I já cítím hrdost a smutek, když procházím kolem památníku popravených českých partyzánů nedaleko soutoku valašských Bečev, anebo kolem pamětních desek hrdinných bojovníků, jejichž jména zdobí zdi domů v nejkrásnějším městě na světě, v Praze.
Jsem ale také rád, že konečně, po mnoha letech relativizace, dohadů a nesmyslných argumentů, má v mé vlasti své důstojné místo i vzpomínka na stovky zavražděných Romů, kteří podlehli smrti v rámci pokojného českého nacistického protektorátu, a za, pohříchu, až příliš často poklidného českého „odporu“, či někdy i dozoru.
Právě v úterý Muzeum romské kultury otevřelo památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách, v Letech na Písecku. Býval tam mnoho let vepřín, a stálo to kupodivu mnoho slov, let a přesvědčování, že by tam být neměl. Mnoho rozumných lidí muselo přesvědčovat řadu jiných lidí o tom, že když se někde masově vraždili lidi, neměli by se tam válet v bahně vepři.
Rasisticko-pragmatický čertík během toho dialogu až přespříliš často vyskakoval z krabičky. Netušil, že na sebe bere podobu českého dozorce, horšího nacistické vrchnosti,. Netušil, že další na řadě bude on sám. Jemu se to totiž stát nemůže, on je imunní proti veškerému imperiálnímu rasismu ostatních větších, „civilizovanějších“ národů. Jeho nikdo do „tábora“ nezavře.
„Čech je jako cyklista. Nahoře se hrbí, dole šlape,“ znělo údajně Hitlerovo rčení. Je moc dobře, že můj národ dokázal mnohem víc než to. Dokázal odporovat nacismu i vzdorovat svým démonům a hlubinám. Ukázal také skutečnou výši svých hrdinů. Nebyla to zdaleka čistá cesta, ale dospěla do cíle a já mám díky tomu tu vzácnou příležitost být na něj projednou hrdý.
