Cesta k meteoritu

2 měsíce starý 15

Procházíme všemi odstíny zelené a zlatavé, podle toho, kde jsou už pokosené louky a kde ještě zelené odstíny ve vysoké trávě hrají prim. Náš vlčák najednou postaví uši a ztuhne hrůzou. Už je vidíme i my, pes je poseroutka – bojí se krav. Kravenky se vracejí klidnou chůzí z pastvy a hůlkou je usměrňuje pán v oprané kostkované košili značky Polo Ralph Lauren. „Kde jste se tu vzali?“ ptá se místním nářečím – směsí polštiny, slovenštiny a ukrajinštiny. Usedáme na louku, kravky spokojeně skloní hlavy, pes se třese o dvacet metrů dál. A pán se k našemu velkému překvapení dává po úvodních frázích do vyprávění příběhu o meteoritu, navíc největším evropském.

Pan Ivan se narodil v horské vesnici Kňahyňa na samém pomezí Ukrajiny a Slovenska. Prožil tu celý život. „Když tu po válce vznikly kolchozy, museli jsme klučit lesy tady na těch stráních a zvyšovat rozlohu orné půdy,“ mávne rukou přímo před nás, „jen sekerou, vypalováním a páčidlem. Byla to otrocká práce, doslova jsme ta políčka vyrvali místní krajině z těla.“ Když se podíváme na protější svahy, tak ale vidíme jen hustý šumící les. „Tak, tak,“ pokyvuje hlavou náš spolubesedník, „země si tu sama hojí rány – nic z těch polí nezbylo.“

„Ale místní kopce mě zajímaly vždycky. Tak jsem tu později rád pracoval jako hajný. A když vznikal Užanský národní park, byl jsem u toho. Hned říkám ochranářům: ‚Když vzniká park, vyznačme i stezku k meteoritu.‘ ‚Cože? K jakému meteoritu?‘ ptali se mě všichni překvapeně. Úplně se tu na něj za…

Zdroj