Co je neorasismus

před 6 měsíce 62

18. 3. 2024

čas čtení 19 minut

Po celé Americe se káže nové náboženství. Je to nesmysl vydávaný za moudrost, píše černý profesor Kolumbijské univerzity Jon McWhorter.

Antirasismus lze rozdělit do tří vln. První vlna antirasismu bojovala proti otroctví a segregaci. Druhá vlna antirasismu v 70. a 80. letech bojovala proti rasistickým postojům a učila Ameriku, že být rasistou je chyba. Antirasismus třetí vlny, který se stal mainstreamem v první dekádě 21. století, učí, že rasismus je zakořeněn ve struktuře společnosti, takže "spoluvina" bělochů na životě v ní sama představuje rasismus - zatímco pro černochy je zápas s rasismem, který je obklopuje, souhrnem zkušeností a musí podmiňovat mimořádnou citlivost vůči nim, včetně pozastavení standardů výkonu a chování.

Antirasistické principy třetí vlny, jasně formulované a postavené do jednoduchých protikladů, se nepromítají do vůbec ničeho:

Když černoši řeknou, že jste je urazili, omluvte se s hlubokou upřímností a pocitem viny. Ale nestavte černochy do situace, kdy očekáváte, že vám odpustí. Museli řešit příliš mnoho věcí, než aby se to dalo očekávat.

Černoši jsou konglomerátem nesourodých jedinců. "Černošská kultura" je kódem pro "patologické, primitivní lidi z ghetta". Ale neočekávejte, že se černoši asimilují do "bílých" společenských norem, protože černoši mají svou vlastní kulturu.

Mlčení o rasismu je násilí. Ale povyšte hlasy utlačovaných nad své vlastní.

Musíte se věčně snažit, abyste porozuměli zkušenostem černochů. Ale nikdy nemůžete pochopit, co to znamená být černý, a pokud si myslíte, že ano, jste rasista.

Projevte zájem o multikulturalismus. Ale nesmíte se dopouštět kulturní apropriace. Co není vaší kulturou, není pro vás a vy to nesmíte zkoušet nebo dělat. Ale pokud vás to přesto nezajímá, jste rasista.

Podpořte černochy ve vytváření jejich vlastních prostorů a držte se od nich dál. Ale snažte se mít černé přátele. Pokud žádné nemáte, jste rasista. A pokud si nějaké nárokujete, měli by být dobrými přáteli – nemáte oprávnění ke vstupu do jejich soukromých prostor.

Když se běloši odstěhují z černošských čtvrtí, je to útěk bělochů. Ale když se běloši nastěhují do černošských čtvrtí, je to gentrifikace, i když černošským obyvatelům štědře platí za jejich domy.

Pokud jste běloch a stýkáte se jen s bělochy, jste rasista. Ale pokud jste běloch a chodíte se s černochem, v hloubi duše exotifikujete "toho druhého".

Černoši nemohou být zodpovědní za všechno, co dělá každý jednotlivý černoch. Ale všichni běloši musí uznat svou osobní spoluvinu na věrolomnosti "bělošství" v dějinách.

Černošští studenti musí být přijímáni do škol prostřednictvím upravených standardů známek a výsledků testů, aby byl zajištěn reprezentativní počet a aby se podpořila rozmanitost názorů ve třídách. Je však rasistické předpokládat, že černošský student byl přijat na školu na základě rasových preferencí, a rasistické očekávat, že budou v diskusích ve třídě zastupovat "různorodý" pohled.

Domnívám se, že v hloubi duše většina lidí ví, že nic z tohoto katechismu nedává smysl. Méně zřejmé je, že ani nebyl složen s ohledem na logiku. Rozpornost těchto principů je klíčová, protože odhaluje, že antirasismus třetí vlny není filozofií, ale náboženstvím.

Odhalení rasismu je samo o sobě a jedině smyslem, záměrem těchto osnov. Skutečnost, že když se trochu zamyslíte, principy se navzájem vyruší, je považována za triviální. To, že slouží svému skutečnému účelu, kterým je odhalování lidí jako bigotních, je prvořadé – takříkajíc nedotknutelné.

Boj proti mocenským vztahům a jejich diskriminačním dopadům musí být ústředním bodem veškerého lidského snažení, ať už intelektuálního, morálního, občanského nebo uměleckého. Ti, kdo se tomuto zaměření vzpírají, nebo dokonce prokazují, že se k němu nehlásí, musí být ostře odsouzeni, zbaveni vlivu a ostrakizováni.

Antirasismus třetí vlny připravuje nevinné lidi o práci. Je to zabarvování, vykolejování a někdy i dušení akademického bádání. Nutí nás to k tomu, abychom velkou část naší veřejné diskuse o naléhavých otázkách vykreslovali ve dvojsmyslech, které prohlédne každé desetileté dítě. Nutí nás to učit naše skutečné desetileté děti odrazovat od toho, aby tímto způsobem kazily představení, aby věřily v sofistiku ve jménu osvícení. Kendi napsal knihu o tom, jak vychovávat antirasistické děti, nazvanou Antirasistické dítě. Nemohli jste si to představit lépe: Jsme ve filmu Christophera Guesta? To a mnoho dalšího je známkou toho, že třetí vlna antirasismu nás nutí předstírat, že performativní umění je politika. Nutí nás trávit nekonečné množství času posloucháním nesmyslů prezentovaných jako moudrost a předstírat, že se nám líbí.

Píšu to niterně poháněn faktem, že všechna tato údajná moudrost je založena na ideologii, podle níž bílí lidé, kteří si říkají naši spasitelé, dělají z černochů ty nejhloupější, nejslabší a nejpožitkářštější lidské bytosti v historii našeho druhu, a učí černochy, aby si v tomto statusu libovali a vážili si ho, protože nás činí výjimečnými. Když už mluvíme o Antirasist Baby, jsem obzvláště zděšen myšlenkou, že tato indoktrinace infikuje vnímání sebe sama u mých dcer. Nemohu být stále s nimi a tato antihumanistická ideologie může proniknout do jejich školních osnov. Chvěji se při pomyšlení: Učitelé s očima zářícíma při vyhlídce na to, že ukážou svůj antirasismus tím, že budou učit mé dcery, jsou spíše dětmi z plakátů než jednotlivci.

Ta-Nehisi Coates v knize Mezi světem a mnou chtěl svého syna naučit, že Amerika je proti němu. Chci své děti naučit realitu jejich života v 21. století, a ne na začátku až v polovině 20. století. Bože chraň mé dcery, aby si osvojily ubohý – ano, naprosto ubohý ve všech rezonancích toho slova – pocit, že to, co je dělá zajímavými, je to, co si o nich ostatní lidé myslí nebo nemyslí.

Mnozí mě budou považovat za zrádce, když to napíšu jako černoch. Nebudou chápat, že to, že tohle píšu, považuji za službu své rase. Jednou z nejchmurnějších tragédií toho, jak nás tato zvrácenost sociopolitiky nutí myslet (nebo nemyslet), je to, že nejednomu černošskému čtenáři znemožní pochopit, že volám po tom, aby se s nimi zacházelo skutečně důstojně. Oni i všichni ostatní by si však také měli uvědomit, že dobře vím, že bílí čtenáři s větší pravděpodobností vyslechnou podobné názory, když je napíše černoch, a nepovažuji za nic menšího než za mou povinnost jako černocha je napsat.

Bělošská verze by byla lehkovážně odmítnuta jako rasistická. Místo toho budu jistým davem odmítnut jako člověk, který nenávidí sám sebe. Ale upřímně řečeno, ve skutečnosti to tak myslet nebudou, a každý, kdo si pročte mou novou knihu na toto téma, kterou nyní vydávám na pokračování, uvidí, že ať už mám jakékoli rysy, nenávist k sobě samému nebo stydění se za to, že jsem černý, mezi ně nepatří. A půjdeme dál. Stejně jako uvědomění si, že na tom, co dokumentuji, záleží, a to hluboce. Totiž, že Amerika má smysl pro to, co to znamená být intelektuální, morální nebo umělecký; co to znamená vychovávat dítě; co to znamená podporovat spravedlnost; co znamená správně se vyjádřit; co to znamená být národem – vše je znovu založeno na náboženství.

To je v přímém protikladu k samotným základům amerického experimentu. Náboženství nemá místo ve školních třídách, v našich etických kodexech nebo při rozhodování o tom, jak se vyjadřujeme, a téměř každý z nás to spontánně chápe a jakékoli nepochopení této premisy považuje za zpátečnické. Zhruba od roku 2015 nás však podivný kontingent pomalu nutí k tomu, abychom udělali výjimku, a předpokládáme, že toto nové náboženství je tak nesporně dobré, tak nádherně překonávající tisíciletí pokusů brilantních filozofů identifikovat skutečnou morálku, že se můžeme jen pokorně sklonit.

Ale nové náboženství pod rouškou světového pokroku není pokrokem; je to vykolejení. Není to altruismus; je to svépomoc. Není to sluneční světlo; je to plíseň. Je načase, aby se stalo běžným nazývat věci pravými jmény a přestat se před nimi krčit a dovolit, aby z lidí dělaly mnohem méně, než by mohli být – černí a všichni ostatní.

Antirasismus třetí vlny zneužívá strachu moderních Američanů z toho, že budou považováni za rasisty, a využívá ho k propagaci obsesivního, sebestředného, totalitního a zbytečného druhu kulturního přeprogramování. Člověk by mohl být omluven tím, že si myslí, že toto kabuki je pokračováním dávných snah o občanská práva, jediným druhem nového antirasismu, který může existovat. Jeho přívrženci kážou s takovým opovržlivým rozhořčením a nyní sídlí v nejprestižnějších a nejvlivnějších institucích v zemi – ve svých dobrých dnech se mohou zdát strašlivě "korektní".

Není však nic správného na tom, že podstata amerického myšlení a kultury je transplantována do půdy náboženské víry. Někteří zajdou tak daleko, že přiznají, že je to náboženství, a budou se divit, proč to prostě nemůžeme přijmout jako naše nové národní krédo. Problém je v tom, že v otázkách společenských procedur a priorit nelze s přívrženci tohoto náboženství – věrni samotné povaze náboženství – diskutovat. Jsou to v tomto ohledu středověcí.

Nemusíme se ptát, jaké budou základní námitky: Antirasismus třetí vlny není ve skutečnosti náboženství; příliš zjednodušuji; neměl bych to psát, aniž bych byl teolog; je to náboženství, ale je dobré; a tak dále. To vše odstraním z cesty, jak budeme pokračovat, a pak nabídnu nějaká skutečná řešení. Ale nejprve, co tohle není.

Není to argument proti protestu. Nepolemizuji se základními premisami hnutí Black Lives Matter, i když jsem měl své neshody s některými jeho odnožemi. Netvrdím, že hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech by udělalo lépe, kdyby se drželo klidných jednání. Neargumentuji proti levici. Argumentuji proti určitému proudu levice, který začal mít těžký vliv na americké instituce, a to až do té míry, že začínáme přijímat jako normální ten druh jazyka, politiky a jednání, o nichž Orwell psal jako o próze.

Nepíšu to s myšlenkou, že by mým publikem byla pravicová Amerika. Nebudu se objevovat v žádném pořadu Fox News, abych to propagoval. Lidé z tohoto světa jsou vítáni, aby naslouchali. Ale píšu to dvěma segmentům americké populace. Oba jsou tím, co považuji za své lidi, což je to, co mě tolik znepokojuje na tom, co se děje. Jedním segmentem jsou lidé jakékoli barvy pleti, kteří čtou New York Times a poslouchají National Public Radio a nevinně podlehli dojmu, že zbožné, neempirické signalizování ctnosti o rase je formou morálního osvícení a politického aktivismu, a stále balancují na hraně toho, že se sami stanou antirasisty třetí vlny. Druhým jsou ti černoši, kteří nevinně podlehli mylnému dojmu, že pro nás jedině výkřiky o slabosti představují určitý druh síly a že pro nás samotné to, co nás činí zajímavými, co nás činí důležitými, je jen osobnost spravovaná jako věčně pronásledovaná duše, která si vždy nese sebou a definuje vzpomínky a zranění našeho lidu napříč čtyřmi stoletími. Vždy "neuznaná", vždy "nepochopená", vždy neplacená.

Nejedná se o pouhou stížnost. Mým cílem není odvažovat se mlhavého tvrzení, že rozmanitost názorů je pro zdravou společnost klíčová. Citovat Johna Stuarta Milla třetí vlně antirasismu nemá smysl, protože ta operuje pod vlivem náboženství. Naše současné rozhovory plýtvají obrovským množstvím energie na to, abychom si neuvědomili marnost "dialogu" s nimi. Kolik ze sta fundamentalistických křesťanů by se podle vás dalo přesvědčit argumenty, aby se stali ateisty? Neexistuje žádný důvod, proč by počet lidí, kterým lze třetí vlnu antirasismu rozmluvit, byl vyšší. Proto se musíme zajímat o to, jak pokračovat ve skutečném pokroku navzdory této ideologii. Jak to obejít? Jak izolovat lidi s dobrými myšlenkami od vlivu liturgických zájmů antirasistů třetí vlny? Jak jim zabráníme v tom, aby ovlivňovali vzdělávání našich mladých lidí více, než tomu bylo doposud?

Nezajímám se o to, "jak se k těmto lidem dostaneme". Nemůžeme, alespoň ne tolik, aby na nich záleželo. Otázka zní: "Jak mezi nimi můžeme soucitně žít". Usilujeme o změnu ve světě, ale po určitou dobu tak budeme muset činit při setkání s nositeli evangelia, kteří touží vykouřit kacíře a jsou připraveni nás okamžitě označit za morální zvrhlíky.

A ještě jedna věc: Potřebujeme ostřejší označení pro problematické lidi. Nebudu je nazývat "bojovníky za sociální spravedlnost". To a další nálepky, jako je "woke mob", jsou nevhodně přezíravé. Jedním z klíčových poznatků, které doufám předám, je, že většina těchto lidí nejsou fanatici. Jsou to vaši sousedé, vaši přátelé, možná i vaši potomci. Jsou to přátelští ředitelé škol, lidé, kteří tiše pracují v nakladatelství, kamarádi právníci. Nároční čtenáři, dobří kuchaři, muzikanti. Je smutné, že to, čím se stávají, výhradně v tomto úzkém, ale působivém spektru otázek, jsou inkvizitoři.

Uvažoval jsem o tom, že bych je pojmenoval inkvizitoři. Ale i to je zlé. Nezajímá mě zlo; chci, aby se tito lidé dostali ze dna, abychom se mohli skutečně pohnout kupředu. Jejda – to bylo zlé. Ale zamýšlel jsem to jako přesnou metaforu – tato ideologie brání pohybu vpřed.

Spisovatel a esejista Joseph Bottum našel vhodný termín, který zde použiji: Budeme tyto lidi nazývat vyvolenými. Považují se za nositele moudrosti, která jim byla udělena z mnoha důvodů – dar empatie, životní zkušenosti, možná i inteligence. Domnívají se však, že byli vybráni jedním nebo některými z těchto faktorů a chápou něco, co většina nechápe.

"Vyvolení" je také dobré v tom, že naznačuje jistou samolibost, což je jako vyobrazení bohužel přesné. Většina z nich se samozřejmě bude obvinění bránit. Ale to, že to visí ve vzduchu, ve své ironii, je může také povzbudit k odporu proti definici, která může časem alespoň některé z nich podnítit k tomu, aby zmírnili excesy filozofie, stejně jako se po roce 1980 mnozí začali ztotožňovat s tím, že jsou "příliš politicky korektní".

Ale co je nejdůležitější, označení těchto lidí jako vyvolených naznačuje jistou atmosféru minulosti, à la Šifra mistra Leonarda. To je výstižné v tom smyslu, že názor, který považují za posvátný, je přímo ekvivalentní názorům, kterým byli lidé před staletími před námi oddáni stejně horlivě jako dnešní vyvolení. Středověcí katolíci vášnivě obhajovali stíhání Židů a muslimů s tím, co dnes vidíme jako bigotní nesoudržnost, zakořeněnou v představě, že lidé s jinou vírou a původem jsou nižší lidé. Spontánně "vytváříme" tyto zastaralé inkvizitory v naší době, ale právě tady a teď stojíme tváří v tvář lidem, kteří mají přesně stejný druh poslání, jen proti jiným osobám.

V roce 1500 šlo o to, že nejsem křesťan. Ve 20. letech 21. století jde o to, že nejsme dostatečně antirasističtí, přičemž přívrženci předpokládají, že je to intelektuálně a morálně pokročilejší věc než antipatie k někomu za to, že je Žid nebo muslim. Nevidí, že i oni pronásledují lidi za to, že se nedrží jejich náboženství.

Ale je rozdíl mezi tím být antirasistou a být antirasistou v náboženském smyslu. Následovat náboženství znamená pranýřovat lidi za to, co by ještě před 10 lety bylo považováno za drobné delikty nebo dokonce za nic; hlásit se k politice, která poškozuje černochy, pokud se zdá, že si uvědomujete, že rasismus existuje; předstírat, že Amerika nikdy nedosáhne žádného skutečného pokroku v boji proti rasismu; a skoro doufat, že ne, protože by vás to připravilo o pocit smysluplnosti.

Ideologie vyvolených ovlivňuje lidi do určité míry. Jsou zde obzvláště násilní ideologové vyvolených. Některým nevadí napadat lidi osobně; více jich omezuje své ohavnosti na sociální média. Jiní vyvolení se nechovají zle, ale stále jim nevadí imperativy, pevně na nich založili své společensko-politické perspektivy a je pro ně těžké cítit se dobře ve společenské interakci s lidmi, kteří s nimi nesouhlasí. Dovolují otevřeně zneužívajícím vyvoleným, aby jednali svobodně, protože jejich chování považují za možná nutnou nepříjemnost vzhledem k cíli všeobecného osvícení.

Nechci naznačovat, že všichni vyvolení jsou obzvláště urážlivého typu; drtivá většina není. Problém tkví v tom, do jaké míry tato perspektiva ovlivnila tolik méně hádavých, ale stejně zbožných lidí, jejichž rostoucí počet a módní slova mají za následek umlčení těch, kteří považují filozofii vyvolených za chybnou, ale nejsou ochotni nechat se roztrhat.

Vyvolení v celé své rozmanitosti vysávají všechen vzduch z místnosti. Musí to skončit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1256

Přečtěte celý článek