Co Rusko učí své děti: učebnice historie představuje dějiny pohledem putinovských ideologů

KOMENTÁŘ / Vloni v létě vydaly agentury zprávu, že v Moskvě vyšla nová školní učebnice dějepisu, která představuje dějiny Ruska od první světové války do současnosti tak, jak je vidí současný ruský režim. A jak chce, aby historii viděly děti.

Autoři nijak výrazně neoddělují tu část historie, kdy vládla komunistická strana a kdy Rusko bylo součástí Sovětského svazu, a dobu po zákazu komunistické strany, rozpadu SSSR a existence samostatné Ruské federace. Období jsou mnohem více etapizována svými vedoucími představiteli – Lenin, Stalin, Brežněv, Jelcin, Putin, lhostejno, zda byli generálními tajemníky komunistické strany, nebo prezidenty Ruska. Autoři tak jen potvrzují, že SSSR nebyl ničím jiným, než formou organizace ruského státu a ruské moci.

Viditelná je absence ideologizace sovětského systému jako nějaké údajné vyšší formy organizace společnosti. Tak jako Putin zjistil, že nepotřebuje marxismus-leninismus s jeho ideologií o vědeckosti neodvratitelného historického vývoje, aby odůvodnil svou moc, neztrácí s ní prostor učebnice ani do minulosti. Právě naopak. Soustřeďuje se na popis výkonu moci a nebrání se ani drsným detailům.

Občanská válka po bolševické revoluci v roce 1917, která už mimochodem není „velkou říjnovou socialistickou“, ale „velkou ruskou“, se podle učebnice vyznačovala mimořádnou brutalitou obou stran. Teror se široce rozšířil a v kolísajících jednotkách se používala decimace – zastřelení každého desátého příslušníka.

Iluze nepředstírají

Takto učebnice cituje z Leninova příkazu z roku 1922: „Zejména nyní a právě nyní, když jsou lidé v hladových oblastech jezeni a na ulicích leží stovky, ne-li tisíce mrtvol, můžeme (a proto musíme) konfiskovat církevní cennosti, a to tou nejnemilosrdnější a nejzuřivější silou, kterou nezastaví žádný odpor. Čím více představitelů reakčního kléru a buržoazie se přitom podaří zastřelit, tím lépe. Musíme jim dál lekci, kterou si budou pamatovat, aby se desítky let nepokoušeli o žádný odpor.“ Po tomto zločinném příkazu nenásleduje nějaké vysvětlení či hodnocení citované brutality, ale čistě věcná otázka pro studenty: „Proč Lenin navrhoval zabavit církevní cennosti?“

Signifikantní na učebnici je nepředstírání iluzí o výsledcích zásadních kroků sovětského režimu. Zatímco u nás neomarxističtí autoři nedávné učebnice Soudobé dějiny předkládají žákům bolševickou ideologii jako cíle bolševiků, nikoliv jako zástěrku jejich zločinných postupů, ruská učebnice je věcná: v kulacích vidělo vedení nebezpečí kolektivizace, a proto došlo k jejich likvidaci. „V únoru 1930 byl vydán dekret rozdělující kulaky do tří kategorií: 1) účastnící protisovětských povstání – ti byli zatčeni a mohli být odsouzeni k smrti; 2) odpůrci kolektivizace – mohli mít vliv na sousedy, byli vystěhováni do odlehlých oblastí; 3) ostatní kulaci – podléhali přesídlení v rámci své oblasti.“ Učebnice uvádí, že vystěhováno bylo 2,1 milionu sedláků, že další byli posláni na nucené práce při stavbě Bělomořsko-baltského kanálu a na těžbu dřeva na Urale, v Karélii a na Sibiři.

Učebnice nezatajuje ani selské protesty proti kolektivizaci, ani následný hladomor jako následek chybné kolektivizace. „Hladem zemřelo v různých oblastech SSSR pět až sedm milionů lidí,“ uvádějí autoři.

Zločinné a nezákonné? Stalo se

Ruská učebnice se také nevyhýbá informaci o sovětsko-německé dohodě o neútočení z roku 1939 (pakt Ribbentrop–Molotov) včetně popisu jejího tajného dodatku, kterým si obě země, jak uvádí učebnice, rozdělily „sféry vlivu“. Dokonce učebnice uvádí část textu dohody. Popisuje také další výboj: „17. září … jednotky Rudé armády překročily východní hranici Polska a obsadily území západní Ukrajiny, západního Běloruska a části Litvy. Tyto oblasti byly dříve odtrženy od Ruska jako výsledek polsko-sovětské války v letech 1919–1921 a připojeny k Polsku.“ Učebnice dále uvádí, že v těchto oblastech, které nazývá „osvobozenými“, bylo více než 250 000 příslušníků polské armády. V knize se píše, že důstojníci byli uvězněni a posláni do táborů. A dále: „Dokumenty zveřejněné začátkem devadesátých let minulého století dokazují, že část z nich byla zastřelena orgány NKVD.“ Tak se vyrovnává s katyňským masakrem zajatých polských důstojníků.

Učebnice se nijak nesnaží zakrývat zločinné rysy vládnoucího režimu a nezákonné kroky jeho představitelů. Jen je jako zločinné a nezákonné neoznačuje. Prostě se staly. Pod titulkem „Poválečné represe“ se dočteme, že v roce 1948 „byl rozpuštěn“ Židovský antifašistický výbor a že jeho představitelé byli obviněni ze špionáže. Roku 1949 „začal leningradský případ“. V jeho rámci byli uvězněni úspěšní představitelé obrany Leningradu. Také „byla uvězněna“ řada vojenských představitelů, mezi nimi maršál Žukov. A konečně „připravoval se“ proces s lékaři. 

A samozřejmě podobně jako zatýkání a vraždění popisuje učebnice o pár stránek dál zase propouštění a rehabilitování po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu: „1. 1. 1953 bylo ve vězeních 2 624 000 lidí, z nichž kolem 600 000 bylo odsouzeno podle politických paragrafů. Amnestie z roku 1953 osvobodila 50 % všech vězňů.“ Dále se dovídáme, že v letech 1956–1961 bylo rehabilitováno na 700 000 lidí.

Autoři učebnice zjevně necítí nějakou zvláštní potřebu vysvětlovat dětem, jak je možné, že lidé byli z politických důvodů zavíráni a popravováni a následně zase propouštěni a rehabilitováni. Prostě to tak v ruských dějinách bylo. Studenti se to mají naučit a navždy si zapamatovat, že tak to v jejich zemi chodí. Uctívaní vůdci jsou také zodpovědní za masivní represe. Po nich přicházejí noví, kteří je za represe odsoudí, ale za čas jsou nahrazeni a odsouzeni sami. Je to užitečná znalost, potřebná pro přizpůsobení se životu v Rusku.

Tak to prostě chodí

Žákům se také nezatajuje, že „politika tání“ po XX. sjezdu měla své hranice. Když se umělci dožadovali zrušení represí, „nenašlo to u úřadů odezvu“. Popisuje se případ Borise Pasternaka, který dostal Nobelovu cenu za svůj román Doktor Živago. Následně byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a jak učebnice kulantně uvádí, „za této situace uznal za nutné Nobelovu cenu odmítnout“. Učebnice ale také vysvětluje, co byly „samizdaty“ (strojopisné časopisy) a „tamizdaty“ („publikace literátů v zahraničí využívané Západem k formování kritických nálad v intelektuálních kruzích“). Proč se autoři uchylovali k opisování svých textů a proč byly vydávány v zahraničí, místo aby vycházely v domácích nakladatelstvích, se nevysvětluje. Prostě to tak v Rusku chodí.

Ani v období po II. světové válce učebnice nezdůvodňuje vývoj ideologicky. Marxisticko-leninské poučky už nejsou potřebné. Nahrazuje je jednoduchá teze, že Rusko se brání Západu. Ukazuje se, že tisíce stran ideologických příruček, práce statisíců politruků a ideologických tajemníků vysvětlujících jediný vědecký světový názor, na jehož základě se zdůvodňuje existence socialistických států, byly zbytečné. 

„Po rozdělení Německa na dva státy se území Západního Berlína, kontrolované USA, které nebylo oddělené od NDR hranicí, stalo centrem ekonomické a politické podvratné činnosti. Východnímu Německu vznikla škoda ve výši stovek milionů marek.“ Tak učebnice zdůvodňuje výstavbu Berlínské zdi. Podobně se zdůvodňuje vznik kubánské jaderné krize. Rusko prý bylo ze všech stran obklopeno americkými vojenskými základnami s jadernými zbraněmi, tak se Chruščov rozhodl dostat Ameriku do stejné situace. Když ale Amerika vyhlásila námořní blokádu Kuby, přišel Chruščov s kompromisem. SSSR stáhne rakety, když se USA zavážou nenapadnout Kubu. Sice to vzhledem k předchozímu zdůvodnění rozmístění raket nedává logiku, ale o tu v učebnici nejde. Jde o to, ukázat Rusko jako oběť západního nepřátelství.

Agresivní pakt NATO

Zatímco představitelé revizionistické historie u nás popisují poválečný vývoj jako vůli lidu přivést k vítězství domácí levicové strany, autoři ruské učebnice uvádějí, že „stále více míst v koaličních vládách zemí východní Evropy zaujímali prosovětští činitelé, kteří považovali SSSR za příklad hodný následování“. A s potřebnou mírou cynismu dodávají, že „vítězství prosovětských sil v zemích východní Evropy bylo také vysvětlitelné obrovskou mírou materiální pomoci získané od SSSR“. Následné založení Varšavské smlouvy v roce 1955 je vysvětleno jako „odpověď na agresivní činnost paktu NATO založeného roku 1949“.

Ruské a sovětské vůdce představuje učebnice nekriticky. „Leonid Brežněv byl přátelský a společenský člověk. Snažil se vyhovět, když ho někdo požádal o pomoc a podporu.“ To zřejmě vysvětluje jeho postoj vůči Československu v roce 1968. Učebnice popisuje tehdejší vývoj u nás takto:

„V prosince 1967 se vyměnilo vedení československé komunistické strany. Novým lídrem se stal A. Dubček. V dubnu 1968 začalo tzv. Pražské jaro. Nové československé vedení plánovalo provést hlubokou ekonomickou reformu a důslednou liberalizaci společnosti. Veřejná diskuse vyústila ve vnitřní krizi, kterou aktivně podporoval Západ. Za této situace vstoupily v srpnu 1968 do země armády států Varšavské smlouvy – SSSR, Polska, Maďarska, NDR a Bulharska. V Československu proběhly akty občanské neposlušnosti. Obyvatelé měst organizovali shromáždění, blokovali ulice, házeli na tanky kamení a lahve s hořlavinou. Sovětská vojska nepodlehla provokacím a nezahájila odvetnou palbu.“ Tato stručná ukázka z učebnice je vypovídajícím důkazem míry její úcty k faktům.

Opravdovým předmětem odsouzení autorů učebnice jsou až jevy Gorbačovovy éry: „V naší zemi se aktivizovaly otevřeně nepřátelské síly, mezi nimi i ty vyslané ze zahraničí. V situaci, kdy byla zrušena všechna cenzurní opatření a stát se fakticky stáhl z kontroly hromadných sdělovacích prostředků, snesla se na občany SSSR lavina destruktivních a nepřátelských informací. To bylo prezentováno jako svoboda slova. Jednotlivé hlasy, které tvrdily, že stát má právo bránit svou suverenitu v informačním prostoru, nebyly vyslyšeny. Vedoucí představitelé země nereagovali adekvátně. Sovětská společnost, které byla po desetiletí vštěpována důvěra v tištěné slovo, nebyla vůči tomuto manipulativnímu vlivu imunní.“ V těchto několika řádcích je vyjádřen vztah Putinova režimu k médiím.

Nenávist ke glasnosti je v učebnici popsána několikrát. Je označena za „mocný prostředek přeformátování ruské společnosti pod tlakem Západu“. Zatímco vraždění milionů lidí autoři učebnice nepovažovali za nutné nijak vysvětlovat, škodlivost svobody slova vysvětlují opakovaně.

Komu Západ vnutil individualismus

„Rozpadem SSSR a krachem komunistických režimů ve východní Evropě se zhroutil polární systém mezinárodních vztahů, na kterém byla postavena stabilita ve světě.“ Tak hodnotí autoři učebnice konec sovětského bloku a Sovětského svazu. Samotnému konci marxisticko-leninské ideologie, kterou se země zaklínala 80 let, se učebnice nijak nevěnuje. Věnuje se jen ztrátě mocenské pozice země a rozpadu sféry vlivu. Věnuje se ale rozdílnému postoji sovětského a postsovětského režimu k církvi. Zatímco v sovětské éře na mnoha místech uvádí represe proti církvi, vraždění kléru, zavírání a bourání chrámů a zabavovaní církevního majetku, v postsovětské éře je dokumentována rehabilitace církve a současně je to využito ke kritice Západu: „V 90. letech 20. století byl společnosti pod vlivem západní propagandy místo tradičních hodnot dobra, spravedlnosti, kolektivismu, milosrdenství a oběti pro společnost aktivně vnucován individualismus.“

Okupaci Krymu vysvětluje učebnice takto: „Po státním převratu na Ukrajině v únoru 2014 odmítli občané Krymu nelegální vládu v Kyjevě. 16. března na Krymu a v Sevastopolu proběhlo referendum, v němž absolutní většina rozhodla o připojení k Rusku.“

Falšování historie

Jak to Rusové dělali vždy, obviňují z toho, co sami dělají, ostatní. V učebnici falšující historii je groteskní kapitola nazvaná „Falšování historie“, v níž se tvrdí, že „USA a EU věnovaly obrovské částky na přípravu speciálních dějepisných vzdělávacích programů, takzvaných učebnic. Nešetřily úsilím ani náklady, aby restartovaly naše mozky (jejich odborný termín), aby nás přesvědčily o „věčné agresivitě a kolonizátorské podstatě Ruska.“ Tak učebnice představuje žákům vztah Západu k Rusku a cituje z rezoluce Evropského parlamentu, která v roce 1919, jak píše učebnice, mluvila o „vině“ Ruska za rozpoutání II. světové války v souvislosti s Paktem Ribbentrop–Molotov.

Učebnice cituje z usnesení, že válka byla údajně „bezprostředním důsledkem smutně proslulé nacisticko-sovětské dohody o neútočení z 23. srpna 1939 … podle níž si dva totalitní režimy, které měly úmysl dobýt svět, rozdělily Evropu na sféry vlivu“. Přestože v učebnici samotné je Pakt Ribbentrop–Molotov zmíněn, a dokonce je v ní vysvětleno i rozdělení sfér vlivu mezi nacistické Německo a SSSR a je popsáno i jeho naplnění o několik týdnů později, nebrání to autorům učebnice v tom, aby i to, co se pravdivě připomíná, bylo odsouzeno jako kampaň Západu proti Rusku.

Bourání pomníků

Součástí kampaně je podle učebnice i bourání pomníků „sovětských vojáků–osvoboditelů v zemích východní Evropy“. Autoři to formulují jako trpkou výčitku: „Tak Západ bojuje s těmi, kteří už se nemohou bránit, s mrtvými. S mrtvými spojenci. S těmi, kteří padli za osvobození těchto zemí,“ a vyčíslují, kolik sovětských vojáků padlo a kolik pomníků se údajně bourá.

Autoři knihy nezapomínají zmínit ani odstranění pomníku maršála Koněva v Praze. Píše: „V Praze odstranili památník maršálu Koněvovi. Postavili ho po válce vděční Češi. Byl to Koněv, kdo svého času vydal příkaz neostřelovat Prahu těžkým dělostřelectvem. Neopakovatelná architektura tohoto evropského města byla zachráněna. Nelze vyčíslit, kolika životy našich vojáků a velitelů byla zaplacena bezpečnost Zlaté Prahy. A tak za to současné pražské vedení vyjádřilo svůj ‚vděk‘.“ Žáci se samozřejmě nedozvědí, kdy byl ve skutečnosti pomník postaven a kdy ve skutečnosti „osvobodil“ Prahu maršál Koněv. Zůstává jen zamýšlený dojem nevysvětlitelného nevděku a protiruského postupu bývalých spojenců. 

Čím blíže k současnosti, tím více učebnice opouští fakta a přechází v ideologizaci, jež by se dala vyjádřit jednoduchým sdělením: v zemích, které se po rozpadu SSSR osamostatnily, se dostaly k moci nacistické či neonacistické síly. Jejich (neo)nacismus se projevuje negativním vztahem k Rusku a k Rusům. Na Ukrajině prý po roce 1990 začali několik generací vychovávat k nenávisti k Rusku. Politici se tu podle učebnice nedostávali k moci demokratickými procesy, ale „byli do vedení povyšováni s podporou Západu“. Jako příklad protiruského postoje učebnice zmiňuje, že Rusko muselo Ukrajině platit ročně 93 milionů dolarů za kotvení svých lodí v Sevastopolu.

Ruské podání nedávné historie je pak jednoduché. Na Ukrajině proběhl v roce 2014 krvavý ozbrojený převrat s podporou Západu. Zásluhou jednotek ruské černomořské flotily se v Sevastopolu podařilo udržet mír a pořádek. Místní tu ruským vojákům říkali „zdvořilí lidé“. V referendu pak 97 % občanů Krymu a 97 % občanů Sevastopolu odsouhlasilo připojení území k Rusku.

V učebnici nechybí ani biolaboratoře NATO, ani hrozba vstupu Ukrajiny do NATO, která by se tím dostala do válečného stavu s Ruskem, což by byl „možná konec civilizace“. A to, jak vysvětluje učebnice, „nebylo možné dopustit“, proto 24. února 2022 ruský prezident oznámil zahájení „speciální vojenské operace (SVO)“. Západ prý na tento krok Ruska reagoval „absolutně nezákonně“. Ne Rusko, ale Západ prý porušuje „všechny normy mezinárodního práva“. Není třeba pokračovat v citátech, protože zde už učebnice přechází do toho, co můžeme sledovat v denním zpravodajství. Snad stojí za to uvést, že o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny z 24. 8. 1991 píše učebnice jako o „takzvané nezávislosti“. V dětech tedy zůstává dojem, že Ukrajina by vlastně stále měla být součástí Ruského impéria, což je nepochybný záměr autorů učebnice.

Jde o sféry vlivu

Učebnice ukazuje, že Rusko už na rozdíl od sovětských časů nepotřebuje žádnou ideologii, natož filozofii pro obhajobu svých cílů. Nemusí předstírat budování beztřídní společnosti, která bude rájem na zemi. Nepotřebuje ospravedlňovat své postoje údajnou vědeckostí přerodu kapitalismu v socialismus, třídním bojem a budováním nového řádu a výchovou nového člověka. Tenhle balast, kterým téměř celé století mátla miliony lidí na celém světě, už není potřebný. Stačí představa o Rusku, které je odjakživa až do současnosti bůhví proč cílem nenávisti Západu. Rusko se brání Západu, který má sice obrovskou přesilu, ale z nějakých důvodů není schopen dosáhnout svého cíle a Rusko zničit. Hlubší úvahy v tomto smyslu nejsou třeba. Tak to zkrátka je.

Nepřátelský Západ útočí, protože tak se vůči Rusku choval vždycky, a úkolem učebnice historie je to doložit. Západu se podařilo po roce 1990 oslabenému Rusku ukořistit země jeho sféry vlivu, ale Rusko se s tím nesmířilo nejen proto, že zkrátka jde o jeho sféru vlivu, ale i proto, že v těchto zemích vznikly Rusku nepřátelské nacistické režimy. Rusko se jim musí bránit.

Učebnice má ale i další vrstvu. Je to líčení krutostí a nezákonností, kterých se ruský režim historicky dopouštěl. Není uváděn úplný rozsah, jak jej líčí západní historici, ale i tak jsou krutosti a nezákonnosti uváděny v dostatečné míře, aby je čtenář zaznamenal. Zatímco sovětské učebnice tuto část historie zamlčovaly a popíraly, současná učebnice je uvádí. Vzhledem k tomu, že z respektu a úcty k historickým skutečnostem nelze autory podezřívat, zbývá jiný výklad. Cílem je naučit děti, že krutost a nezákonnost jejich vlád je součást reality. Je třeba s nimi počítat a bát se jich. Bát se vlády, protože od ní, stejně jako mnohokrát v minulosti, lze očekávat represe.

Konečně – západní čtenář musí vzít na vědomí, že v Rusku je cílevědomě vychovávána generace občanů, která se na základě zkreslených a manipulovaných faktů a jejich záměrně tendenčního výkladu učí nás nenávidět. Bereme-li v úvahu, že v Rusku už fakticky neexistují svobodná média a tato učebnice je jedinou schválenou oficiální učebnicí historie, podle níž povinně probíhá výuka na ruských školách, je třeba to vzít se vši zodpovědnosti na vědomí. 

(S vděčnou vzpomínkou na všechny mé učitelky a profesorky ruského jazyka za totáče.)