2 týdny starý
8
Na fejsbúku a dokonce i na tomto vox populi zvaném Seznam Médium čtu mnoho povzdechů nad tím, že kamsi mizí ideály z roku 1989. Včera vysílala televizní stanice CNN Prima News debatu dvou bývalých prezidentů, Václava Klause a Miloše Zemana, která měla podobné zaměření. Debata to byla více méně filozofická. Pominu-li, že bývalí prezidenti zkritizovali současnou vládu jako úplně neschopnou, zabývali se tím, o co se snažili oni po roce 1989, kdy byli ve vrcholných politických a státních funcích. Kritizovali současnou zelenou politiku Evropské unie. Shodli se na tom, že to, o co usilovali a zavedli, stále trvá.
To jest:
1. Systém politických stran a svobodné volby, ve kterých politické strany usilují o to, aby se dostaly k moci a mohly realizovat své idee.
2. Kapitalistické tržní hospodářství místo socialistického centrálního plánování.
Uvědomil jsem si, že pro nás starší to byla výrazná změna, která trvá dodnes. Avšak Ti, co se narodili někdy okolo roku 1989, to považují za samozřejmé. Nemají zkušenost ani s centrálním plánováním ani s centrální mocí, která ukazuje, co je správné.
V roce 1989 mi bylo 37 let. Stále jsem tedy prožil větší část života v socialismu. V té době jsem nevnímal žádný technologický pokrok. Na nové technologie platilo v západních zemích pro sovětský blok embargo. Přesto k určitému pokroku a jeho vnímání docházelo.
Narodil jsem se jen sedm let po druhé světové válce. Avšak časově jsem ji vnímal jako jakousi historickou událost, o které jsem se učil ve škole stejně tak jako o bitvě na Bílé hoře nebo o Zlaté bule sicilské. Ještě než mi byl rok, byl zrušen přídělový systém na potraviny pomocí lístků. Čili pro mé vnímání ten přídělový systém vůbec neexistoval.
V době mého narození začala vysílat v Československu televize. Tehdy ještě žilo mnoho lidí, v jejichž mládí neexistovalo ani rádio a pamatovali i začátky zvukového černobílého filmu. A také zažili dvě světové války na vlastní kůži. Události, které pro ně byly součástí života, pro mě byly už jen neosobní historií. Rádio a televize byly pro ně výkřikem techniky, pro mě už samozřejmostí.
Asi před deseti lety jsem měl zajímavý zážitek. Byl jsem na fakultě sociálních věd a čekal na chodbě před posluchárnou na diskusi o médiích. Po chvíli přišly do té chodby dvě studentky. Patrně šly na nějakou zkoušku. Sedly si na lavici nedaleko mě a začaly se zkoušet z látky zkoušky, na kterou šly. K mému údivu si začaly opakovat, kdo to byl Gustáv Husák, Lubomír Štrougal a další významní komunisté předlistopadové éry. Memorovaly si to jako básničku, prostě jako data, která se snažíme si zapamatovat, když jdeme na zkoušku. Uvědomil jsem si tehdy, že pro ně to jsou naprosto prázdná jména, která snad odříkají u zkoušky a pak je zase vypustí z hlavy.
A tak si říkám: dnešní mladí lidé nemohou mít stejné ideály, které měli mladí lidé při tzv. sametové revoluci. Tehdejším mladým lidem už je minimálně okolo padesáti let. Určitě nepočítali s tím, že až jim bude padesát, budou mít každý v kapse nebo v tašce malý výkonný počítač v podobě lehké placičky, která nebude mít ani klávesnici jako psací stroj a přesto se z ní dovědí nejen to, co se stalo v jejich městě, ale co se stalo třeba na druhém konci světa.
V roce 1989 ještě žili všichni ti, kteří po druhé světové válce budovali socialistické Československo. Těm, kterým bylo osmdesát, ti se narodili někdy po roce 1910 a ti už tady dávno nejsou. Moje generace, která byla tehdy středních let, je dnes penzijního věku
Souhlasím s oběma prezidenty, že tehdejšího komunismu se dnes už nemusíme bát. Nesouhlasím s tím, že symboly 17. listopadu 1989 někdo pošlapal. Vyrostla totiž další generace, pro které je rok 1989 jen neosobní historií. Ta generace nemůže přebírat ideály svých rodičů a prarodičů.
Zdroj:
