před 2 týdny
56
KOMENTÁŘ / „Dříve jsme byli vazalem Sovětského svazu, nyní jsme vazaly USA,“ zaznívá často od odpůrců současného zahraničně politického směřování Česka. V podobném duchu se občas nechá slyšet opoziční hnutí ANO, velmi aktivní je v tomto směru také Tomio Okamura a jeho SPD. „Tak stíhačky za stovky miliard nestačily… pan premiér Fiala dnes na koberečku za vyřazení americké společnosti Westinghouse z dostavby našich jaderných elektráren. A pro jistotu ještě na školeníčko u CIA,“ napsala na síti X Kateřina Konečná ze Stačilo! Mluvila o návštěvě Petra Fialy v USA. Podobných absolutních nesmyslů je plná proruská kolaborantská scéna. Důvod? Tito lidé jsou zvyklí rozumět jen diktátu síly a strachu. Jen těžko chápou, že některé vztahy mohou být partnerstvím.
Internet i sociální sítě jsou plné různých výkřiků o tom, jak nám Spojené státy nebo Evropská unie to či ono diktují. Jak ztrácíme suverenitu. A existuje spousta dalších naprostých nesmyslů. V nemalé míře jde o účelové lži. Není náhodou, že téměř vždy přicházejí od lidí, kteří ochotně opakují narativy ruské propagandy. Protože právě zpochybnění spojeneckých vazeb, narušení jednoty NATO a EU i celková eroze demokracie je jedním z hlavních ruských cílů.
Paradoxní přitom je, že právě tito lidé volají také po vládě pevné ruky, příchodu vůdce typu Vladimira Putina nebo neskrývají nostalgii po dobách sovětského totalitarismu. Hned vzápětí narazíme na srovnávání Severoatlantické obranné aliance (NATO) a Varšavské smlouvy. Díky příkladu dánské vlády již nyní můžeme otevřeně a naplno říci: „Sprostě lžete!“
USA nejsou Rusko
Srovnávání dvou velkých zemí, tedy Ruska a USA, je častým námětem lhářů a kolaborantů. Snaží se relativizovat pravdu, naznačují, že Spojené státy se chovají podobně odpudivě jako Rusko. Ve velmi oblíbeném řetězovém e-mailu, který dorazil do Česka někdy začátkem tohoto roku, se píše: „Kolik válek způsobily USA? USA vedly od roku 1945 do roku 1990 celkem 124 rozsáhlých válek a vojenských intervencí.“ Právě citáty z tohoto e-mailu se objevují velmi často v diskusích na sociálních sítích nebo i pod články, včetně deníku FORUM 24.
Je mimochodem zajímavé, že v úvodu se píše o 124 válkách a intervencích, ovšem v následném výčtu jich najdeme jen 87. Analýzou tohoto pamfletu plného nesmyslů se zabýval před časem i politický geograf Michael Romancov. „Někdy pracuje s intervencemi, kterých se Američané prokazatelně účastnili, jenže k tomu měli nějaké důvody. Jindy jim připisuje věci, do kterých ani nezasahovali. Ale vinit jiný západní stát, třeba Kanadu, když lze obvinit Ameriku, zřejmě není tak lákavé – protože Amerika je ten ‚velký Satan‘, jak se v geopolitice dobře ví,“ konstatuje Romancov.
Tak stíhačky za stovky miliard nestačily…pan premiér Fiala dnes na koberečku za vyřazení americké společnosti Westinghouse z dostavby našich jaderných elektráren. A pro jistotu ještě na školeníčko u CIA🤣 nedivila bych se ani setkání s nějakými zbrojaři…
Je zajímavé, že Fiala…
Na druhou stranu pak najdeme tisíce výroků o tom, jak se Rusko ve skutečnosti jen brání před napadením NATO nebo chystanou invazí z Ukrajiny. Podobné lži rozebralo již v roce 2022 například slovenské ministerstvo zahraničí. Jejich argumentům se věnoval deník Pravda. Nynější slovenský premiér Robert Fico projevil pořádnou dávku odporné servility, když v Moskvě žebral o levnější plyn. Něco podobného už by slovenské oficiální zdroje jen těžko napsaly. Už jen proto, že některé ze zde zmíněných lží šíří i sám Fico. Společným jmenovatelem celého tohoto narativu je pak myšlenka, že Rusko má ve skutečnosti právo určovat jiným zemím, jaká má být jejich zahraniční politika. Ukrajina napadení vyprovokovala, protože nebyla k Rusku dostatečně vstřícná. Vlastně tak Rusku přiznávají právo na to, kvůli čemu jsou USA tak špatné.
Pro lidi, jako je Fico či u nás třeba Kateřina Konečná, je to vlastně naprosto přirozené. Z dob Sovětského svazu byli zvyklí, že jemu podřízené státy v podstatě rezignovaly na vlastní zahraniční politiku. Ostatně případů, kdy se československá delegace v OSN pokusila o názor a okamžitě bylo přikázáno postoj změnit, je hned několik. Začalo to už u Jana Masaryka těsně po válce. Snad proto se Konečná domnívá, že premiér Fiala byl v USA „na koberečku“. Prozrazuje tak mnohem více o svém naladění než o skutečnosti.
Jistě, nemá cenu zastírat, že USA z pozice jednoho z největších a ekonomicky nejsilnějších států světa mají někdy tendenci prosazovat svoji vůli důrazněji, než by se slušelo. Jistě, i v případě USA můžeme najít některé vojenské akce z pohledu mezinárodního práva problematické. Nicméně, i první válka v Zálivu nakonec proběhla se souhlasem OSN, a především šlo o akci NATO, nikoli USA.
Rusku se po statusu velmoci nepřekvapivě stýská. Když kontrolovalo velkou část Evropy a nepřímo několik dalších zemí na světě, bezesporu velmocí bylo. Dnes je ale již situace jiná, Rusko statusu velmoci nedosahuje ani vlivem, ani silou ekonomiky, která patří i v Evropě k těm menším. Přesto si Vladimir Putin v projevu v březnu 2016 postěžoval: „Chápeme to, co se děje, chápeme, že tyto činy byly namířeny jak proti Ukrajině, tak proti Rusku, proti integraci v euroasijském prostoru. A to v té době, kdy se Rusko upřímně snažilo o dialog s našimi kolegy na Západě.“
Přičemž z pera bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medveděva si můžeme přečíst ruské požadavky na stažení NATO za hranice z roku 1999 a předání kontroly nad střední a východní Evropou. Máme tu zase podobný narativ – Rusko je oprávněno kontrolovat a řídit země, které podle něj patří do sféry jeho vlivu. Zřejmě po tom se stýská Kateřině Konečné a dalším. Názory dotčených zemí Medvěděva ani trochu nezajímají, to není pro Rusko – které by tak rádo vedlo dialog – důležité.
Ruská dezinformační scéna a její posluhovači se nám tak snaží podsunout narativ, že ruské zájmy sahají daleko za hranice Ruska. Že Rusko má prostor kolem sebe právo kontrolovat. Samozřejmě nemá! Přesně řečeno, zájmy Ruska končí přímo na jeho hranicích. Jaká je zahraniční politika států za nimi, do toho Rusko nemá žádné právo mluvit. Je totiž základním právem každé samostatné země určovat si vlastní zahraniční politiku a vybírat si spojence podle svých vlastních zájmů. Nikoli zájmů některého ze sousedů, byť velkého.
Proč NATO není Varšavská smlouva
Snad všechny země, které měly nějakou vlastní zkušenost s „partnerstvím“ se Sovětským svazem či Ruskem, požádaly o vstup do NATO, jakmile to situace dovolila. Nebude to asi úplná náhoda. Týká se to téměř všech republik bývalého sovětského bloku, ale i mnoha těch postsovětských. Byť, jak ukazuje příklad Ukrajiny a aktuálně také Gruzie, tam je ruský vliv mnohem silnější. Rusko neváhá sáhnout k vojenské agresi jen proto, že se mu nelíbí nějaké rozhodnutí sousední vlády či parlamentu. Viděli jsme to za poslední desetiletí opravdu mnohokrát.
A v tom se také skrývá hlavní rozdíl mezi Varšavskou smlouvou a NATO, přestože právě proruští zrádci toto srovnání často šíří. Za celou dobu existence Varšavské smlouvy, tedy od roku 1955 do roku 1991, stáli v jejím čele výhradně sovětští maršálové. Posledním byl Nikolaj Vasiljevič Ogarkov. Podobně jako moc v celém sovětském bloku, také vedení Varšavské smlouvy bylo přísně centralizované. Zásadní rozhodnutí se činila nejdříve v moskevském centru. I když například v roce 1968 přicházel z NDR tlak na zásah v Československu, i tady se nakonec rozhodovalo jinde. Jak dopadne taková členská země Varšavské smlouvy, když se jen trochu odchýlí od sovětské linie, se přesvědčili Maďaři v roce 1956, Československo v roce 1968 a další země, které sovětskou invazi zažily buď přímo, nebo nepřímo.
Právě díky těmto zkušenostem můžeme jednoznačně prohlásit, že Varšavská smlouva není NATO. Nejnovější důkaz nám poskytla před několika dny dánská vláda. Když zvolený americký prezident Donald Trump znovu připomněl svůj zálusk na Grónsko, dostalo se mu nenápadné, ale jasné odpovědi. Grónsko je již od roku 1814 dánským územím, a je tedy i součástí NATO. Přesto dánská vláda, prý náhodou den po Trumpově vyhrožování, oznámila rozsáhlé investice do obrany Grónska. Balík má mít hodnotu 12 až 15 miliard dánských korun (asi 36 miliard českých). USA má přitom v Grónsku svou vesmírnou základnu.
Dánsko je poměrně malá země, asi o poloviční velikosti Česka. Přesto se žádná invaze NATO (ani USA) do Grónska nechystá. Ostatně dva roky před druhou okupací Československa Sovětským svazem se Francie rozhodla opustit vojenskou složku NATO. Na rozdíl od nás žádné invazi nečelila. Stejně, jako když francouzský prezident Emmanuel Macron v roce 2018 prohlásil, „že být spojencem USA neznamená být jejich vazalem“. A mimochodem, ani když Česká republika odmítla umístění amerického radaru na svém území, žádná okupace ze strany USA se nekonala. S jadernými zbraněmi v době před listopadem 1989 jsme tuhle možnost neměli.
