Data: Dál do Evropy se přesunuly asi dva miliony uprchlíků z Ukrajiny

3 měsíce starý 103

Více než 5,2 milionu válečných uprchlíků už překročilo hranice Ukrajiny. Nejčastěji míří do Polska, kam od začátku konfliktu uprchlo přes 2,9 milionu z nich.

„Ukrajinská krize představuje pro EU zcela mimořádnou výzvu, Evropa nepamatuje uprchlickou vlnu takového rozsahu od druhé světové války,“ říká pro Seznam Zprávy Sylvie Burianová, analytička Asociace pro mezinárodní otázky, která se zaměřuje na migraci.

„Výjimečnosti odpovídá aktivace krizového mechanismu dočasné ochrany – první od jeho schválení v roce 2001, který má za cíl nejen rychle poskytnout ochranu potřebným osobám, ale zároveň snížit zátěž kladenou na azylové systémy členských zemí,“ dodala.

K aktivaci mechanismu dočasné ochrany přistoupila Rada EU začátkem března.

Statistika Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) však zahrnuje pouze přechody hranic s Ukrajinou, běženci v těchto zemích nemusejí zůstávat. Část z nich pokračuje dál, někteří se naopak rozhodli do země vrátit.

„Většina Ukrajinců nyní míří do sousedních zemí Ukrajiny, ale odhaduje se, že již přes dva miliony osob se posunuly dále do Evropy. Vývoj je dynamický a zatím nedisponujeme dostatkem dat,“ vysvětluje Burianová.

Podle údajů jednotlivých zemí se značná část uprchlíků z Ukrajiny uchýlila do Německa, Česka, Itálie a Španělska. Ne u všech zemí je ale přesné číslo dohledatelné nebo aktuální.

„Čísla jsou trochu komplikovaná, protože po vstupu do schengenského prostoru a registraci v nějaké zemi není jisté, kde zůstávají,“ vysvětlil Seznam Zprávám analytik z Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel.

Kliknutím na jednotlivé státy si lze zobrazit podrobnosti.

Přesto je možné podle čísel, která jednotlivé státy zveřejňují, vysledovat určitý trend. Před vypuknutím války mělo přes 1,3 milionu Ukrajinců povolení k pobytu v zemích EU. Nejvíce jich pobývalo v Polsku (téměř půl milionu), v Itálii (přes 223 tisíc) a v Česku, kde mělo povolení k pobytu více než 165 tisíc z nich.

„Tradičně lidé směřují do zemí, kde se mohou opřít o svoji existující komunitu. Polsko, Itálie, Česká republika, Španělsko a Německo jsou domovinou nejpočetnějších komunit Ukrajinců v EU a lze očekávat, že právě do těchto zemí bude směřovat významný počet uprchlíků,“ popisuje Burianová.

Podobně to vidí i Kateřina Hojgrová, doktorandka na Univerzitě Palackého v Olomouci, která se zaměřuje na migraci. „Roli hraje několik hlavních faktorů. Tak jako při každé jiné migraci je velmi důležitá role diaspory, sociální a kulturní příbuznosti, jazyková podobnost, stejně jako geografická blízkost regionu,“ řekla Seznam Zprávám.

„Velká část jich stále může chtít zůstat v blízkosti Ukrajiny s vidinou brzkého návratu domů. S postupujícím vývojem konfliktu se nicméně tato možnost ukazuje jako neuskutečnitelná,“ dodala Burianová.

„Je jasné, kdo je tady nepřítel a kdo přítel“

Předchozí značnou migrační a uprchlickou vlnu prožívala Evropa v letech 2015 a 2016, kdy o azyl jen v zemích Evropské unie zažádalo téměř 1,3 milionu lidí. Přístup v jednotlivých státech se ovšem od současné situace velmi lišil.

Podle Hojgrové lze nyní pozorovat větší soudržnost a postoj Evropské unie jako celku. „Státy, které v uprchlické krizi 2015/2016 odmítaly principy sdílené zátěže (V4, Rumunsko, pozn. red.), v současnosti plní funkci tahounů jednání a jakéhosi mediátora a motoru rozhovorů,“ poznamenává.

„Pro Evropu Ukrajinci představují jinou skupinu než lidé příchozí v roce 2015, zejména Syřané a lidé z Blízkého východu a Afriky,“ vysvětluje analytička Burianová. Jak dodala, Ukrajinci disponují legálním právem vstupu na území EU s možností zůstat zde až 90 dní. Otázka, zda tedy budou, nebo nebudou moci vstoupit, nikdy nebyla na stole.

Za rozdílem v přístupu jednotlivých zemí tehdy a dnes podle Daniela stojí například i jeho celkové rámování. „Je jasné, kdo je tady nepřítel, kdo přítel, kdo je napadený a proč utíká z války. Hrají tady roli širší politické vztahy s Ruskem a obavy z něj i přesvědčení, že Ukrajinci jsou skutečně oběti, kterým je potřeba pomáhat,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy. U předchozí uprchlické vlny v roce 2015 to podle něj jednoznačné nebylo.

„Do jisté míry je tady element islamofobie, který byl přítomný v minulé uprchlické vlně. Teď v zemích, do kterých Ukrajinci míří, politici zdůrazňují, že jsou to lidé z napadené země, že jsou to lidé ze země, která je nám civilizačně blízká,“ dodává Daniel s tím, že negativní zprávy o uprchlících z Ukrajiny, často v podobě dezinformací, necílí na kulturní rozdílnosti.

Burianová však v této souvislosti zmiňuje, že i za současné situace můžeme pozorovat „dvojí metr“ uplatňovaný v přístupu k lidem v nouzi. „I nyní bylo dokumentováno na hranicích diskriminační chování k příchozím z Ukrajiny, kteří nejsou Ukrajinci.“

Hojgrová navíc upozorňuje, že migrační a uprchlická krize v letech 2015 a 2016 byla v mnoha směrech bezprecedentní situací, na kterou Evropská unie nebyla připravena ani právně, ani kapacitami. „Co se týče samotné migrační a azylové politiky Evropské unie, jedná se o jednu z nejnovějších unijních politik, která začala pronikat do agendy evropského zájmu až po rozpadu Sovětského svazu a válce v Jugoslávii, při vzniku nových migračních kanálů,“ vysvětluje.

„V otázce migrace byly členské státy značně nekoherentní a teprve s migrační vlnou 2015/2016 se ukázalo, jak je vzájemné hledání kompromisů a novelizace migrační a azylové politiky důležitá. Nicméně právní předpisy schválené v tomto období se ukázaly jako neefektivní, slabé a těžko vynutitelné,“ dodává Hojgrová.

Zdroj