Hitlerův takzvaný pivní puč

15. 3. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut

Je zjevné, že nešlo o dělnickou stranu. Hitler naopak před tzv. pivním pučem, který proběhl v noci z 8. na 9. listopadu 1923, dokázal získat mnohé přívržence ve vysokých společenských vrstvách, pro něž mistrovsky hrál různé role, které od něj čekali, přičemž své skutečné úmysly a svou skutečnou povahu dovedně skrýval. Stála za ním třeba rodina syna Richarda Wagnera Siegfrieda. Měl na své straně v té době široký konsensus nacionalistické pravice, včetně podpory špiček armády, že je třeba ve jménu boje s levicí zničit německou demokracii a zavést diktaturu.

Zhruba v době, kdy proběhl Mussoliniho převrat v Itálii (konec října 1922), Hitler o sobě stále nesmýšlel jako o vůdci celého německého národa. Byl k tomu pod dojmem úspěchu fašistů v Itálii přiveden svými stoupenci. Základní myšlenka byla jednoduchá, tedy ovládnout Bavorsko, a pak se vydat podobně jako Mussolini na Berlín. Problém byl v tom, že vedení armády v Berlíně bylo proti. Nastolení diktatury připouštělo pouze legální cestou.

Kromě Mussoliniho úspěchu v Itálii měla taky velký význam okupace Porúří Francií a Belgií na začátku roku 1923. Je zajímavé, že Hitler na rozdíl od německých nacionalistů nevyužil této příležitosti k tomu, aby rétoricky zaútočil na Francii, naopak se soustředil na vnitřního nepřítele (židovská rasa, marxisté atd.), ten je za to všechno odpovědný.

Reakce německé vlády na okupaci byla jasně v linii s nacionalistickými požadavky, tedy tzv. pasivní odpor, stávky atd. To vedlo ovšem k hospodářské krizi, kterou vláda řešila tištěním peněz, což způsobilo hyperinflaci. V létě 1923 byla hodnota dolaru k marce jedna ku milionu, za pár měsíců jedna ku miliardě.

To samozřejmě byl silný vítr do Hitlerových plachet. V Bavorsku se mezitím moci zmocnila trojice mužů, bývalý prezident Kahr a šéfové armády a policie. Ačkoli toužili po převratu, Kahr chtěl ovšem návrat monarchie, řídili se názorem armády. Tím se dostali do rozporu Hitlerem, který se cítil stále více v koutě. Prvního května dostal skutečnou lekci, když se policie postavila proti jeho jednotkám na ochranu levicových mítinků ke svátku práce. Na jedné straně na něj zdola tlačili jeho věrní, často fanatičtí obdivovatelé, na druhé hrozilo, že mu nová centrální vláda vezme vítr z plachet.

Nová, široce rozkročená koalice v Berlíně totiž odvolala politiku pasivní rezistence (na to Bavorsko reagovalo zavedením výše zmíněné diktatury tří mužů) a přijala důležité kroky na cestě ke zkrocení hyperinflace (založení národní banky). Kromě toho armáda zakročila proti levicovým vládám v Sasku a Durynsku. Hitler se rozhodl jednat, než bude pozdě. Pokud by se boje proti levici chopil Berlín, jeho hnutí by se mohlo jevit zbytečné. Pučem také měl potvrdit své poslání mesiáše a vůdce celého německého národa. Plán po uchopení moci v Bavorsku byl jasný: pochod na Berlín a Hitler jako nový kancléř Německa.

Osmého listopadu 1923 večer se v jedné německé pivnici konal mítink, na kterém byli přítomni triumvirové a vlastně celá politická elita Bavorska. Místnost byla narvaná k prasknutí. Hitler nechal budovu obklíčit svými jednotkami, vtrhl dovnitř a s pistolí na pódiu, téměř nepříčetný, zajal triumviry, které pak odvedl do vedlejší místnosti. Vyhrožoval, sliboval, podbízel se. Zejména Kahr ovšem nechtěl ustoupit. Napětí mezi zástupem lidí v hale mezitím rostlo. Hitler ale dokázal krátkým projevem celé to shromáždění podrážděné tím, co se stalo, zelektrizovat. Byli na jeho straně. Navíc mu pomohlo, že se dostavil sám starý generál Ludendorf, vůdce Německa v první světové válce, který se postavil na stranu pučistů a dokázal přispět k dohodě mezi Hitlerem a triumvirátem. Hitler propadal na pódiu extázi, když si třásl rukou s triumviry. Kahrovi slíbil monarchii (sám ale monarchii nenáviděl) a prohlašoval se za jeho věrného psa.

Pak udělal osudovou chybu. Nechal triumviry krátkou dobu pod dozorem Ludendorfa a vzdálil se. Generál na čestné slovo ty tři muže pustil, a ti, jakmile se dostali na svobodu, měli všechny trumfy ve svých rukou, protože nacisté neovládli vlastně nic z klíčových institucí státu. V té noci ovšem nacističtí ozbrojenci stihli útočit na levicové politiky a židovská obydlí. Prokazatelně už tehdy existoval plán na zřízení koncentráků pro tyto lidi, a pokud by snad vzdorovali, měli být popraveni. 

Zřejmě ovšem zatím nešlo vyloženě o vyhlazovací lágry. Hitler plánoval také hned v prvních dnech po puči znárodnit banky.

Ludendorf další den po pokusu o puč prosadil pochod pučistů městem, který měl velkou podporu veřejnosti. Policie v rukou triumvirátu nestála však na jejich straně. Došlo ke střetu s policií, střelbě, lidé na obou stranách byli zraněni i zabiti. Hitler měl vykloubené rameno a snažil se o útěk do Rakouska. Když se ukázalo, že to nepůjde, byl na pokraji sebevraždy. I ve vězení pak držel sebevražednou hladovku. Postupně ale pochopil, že neztratil podporu svých příznivců, spíše naopak. Na jeho straně stála zejména tzv. lepší společnost a univerzitní studenti. Žena Siegfrieda Wagnera pořádala sbírku na podporu Hitlera ve vězení, posílala mu tam různé praktické věci atd. Nebyla sama, kdo jej z výše tohoto společenského postavení v Německu podporoval. Měli ho opravdu za mesiáše.

A soudní proces se odehrával jednoznačně v režii soudce, který Hitlerovi fandil. Kdyby byl tehdy potrestán přísně, jak měl po právu být, byl by to konec Hitlerovy kariéry. Snažil se vyhrožovat tím, co všechno řekne na triumviry, ale ve skutečnosti mu pomohlo spíše veřejné mínění a hlavně zaujatost soudce. Soud tak konstatovat ušlechtilost a nesobeckost, vlasteneckou ryzost úmyslů pučistů a dal Hitlerovi směšně nízký trest (5 let, z nichž si odseděl jen 9 měsíců). Skutečné následky puče, tedy smrt policistů a útoky na lidi židovského původu a levičáky, nebral vůbec v úvahu. Nemluvě o plánu na zřízení koncentráků. Bavorská justice se tehdy zachovala přesně podle toho, čím se měla stát německá justice obecně po nástupu Hitlera k moci. Soudce, který ho soudil, se stal v roce 1933 na přímý zásah Hitlerův nejvyšším představitelem bavorského soudnictví.

37