Den s řádovou sestrou: Duchovní je ten, který přináší naději, říká Františka

Je kolem deváté ráno a ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně je rušno. Po chodbách pospíchají doktoři, sestřičky i záchranáři, kteří právě vezou raněného. Prochází se tudy pacienti v županech, i lidé, kteří přišli navštívit své blízké. Sluneční paprsky prosakují skrze mraky a vane příjemný svěží větřík. Počasí přímo vyzývá pacienty k ozdravné procházce. Mnozí z nich se vydali ven a někteří se rozhodli navštívit nemocniční kapli sv. Anny. Právě tam mířím i já.

Otevírám velké prosklené dveře a pohledem zkoumám, kde se ukrývá sestra. „Já tě tady vítám,“ slyším najednou milý Františčin hlas. Právě na kůru dožehlila kalichové prádlo a chystá se na další obchůzku po pacientech.

Byla jsem technický antitalent, tvrdí novinářka a řádová sestra Edita Vahalíková

Po chvíli už cupitá po prosvětlené chodbě, oblečená ve svém modrém řeholním rouchu a bílé nemocniční mikině, na hlavě má modrý šátek a v ruce svírá velkou modrou tašku na kolečkách. V nemocnici pracuje už od roku 2005, kdy přijela do Brna do komunity sester. V té době se právě utvářela pozice nemocniční kaplanky, a tak se Františka chopila příležitosti. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ zdraví ji vesele procházející zdravotní sestra.

„Navěky,“ odpovídá řádová sestra s laskavostí v hlase a jde dál směrem ke své kanceláři. Z Františky vyzařuje zvláštní klid a pokora, která nutí lidi v okolí se usmívat. Po cestě nás pozdraví ještě několik z nich - pacienti, doktoři, jeden údržbář a mladík na motorce.

Ošetřovatelkou od malička

Když zrovna na počítači hledá své dnešní pacienty, vzpomíná Františka na rodné Slovensko a na maminku. „Byla zdravotní sestra a já jsem s ní odmalinka chodila k nemocným lidem na vesnici. Ona je koupala, dávala jim injekce nebo je doprovázela až ke smrti. Všechno mě to učila a já jsem v sobě to ošetřování vždy měla,“ vypráví. Na střední zdravotnickou školu ovšem Františka nešla kvůli svým zdravotním problémům a vystudovala místo toho střední ekonomickou v Žilině.

Sestra FrantiškaZdroj: Se svolením sestry Františky Jany Majerčíkové

„Vždycky jsem toužila být sestrou. Z naší farnosti je sester hodně a ze svých komunit k nám přijížděly na prázdniny. Já jsem se po nich vždy jen tak žádostivě koukala, ale neodvážila jsem se k nim přijít. Až potom nám jedna paní u nich zařídila letní brigádu, takže jsem hned od prvního ročníku jezdila do Česka do Předhradí u Skutče pracovat v domově pro důchodce,“ popisuje Františka.

Rozhodování o vstupu do společenství pro ni přitom ani tak nebylo snadné. Stále zvažovala, zda se stát sestrou, nebo se raději vdát a mít děti. Až nakonec po maturitě v roce 1984 odešla k sestrám nadobro.

Den začíná Františce brzy ráno. Budík jí zvoní už v pět, aby stihla ranní modlitbu a snídani. Kolem šesté si už balí věci do tašky a odchází z domu, aby byla o půl sedmé v práci. Obvykle si ještě dopoledne nebo přes den zajde na mši svatou. Dnes je ale pondělí, kdy bývá večerní studentská mše u jezuitů, kterou si Františka nikdy nenechá ujít.

Chtěla se starat o chudé a nemocné

Do Společnosti dcer křesťanské lásky svatého Vincence de Paul služebnic chudých, tedy k vincentkám, přišla Františka ve svých devatenácti letech. V té době byl v Československu tvrdý komunistický režim, který pocítila i na vlastní kůži.

„Chodili za námi kádrováci z Okresního ústavu sociálních služeb a ptali se po důvodech, proč tam chceme pracovat, proč jsme přišli až ze Slovenska, proč se nevdáváme nebo nechodíme na zábavy. Zažila jsem také jeden křížový výslech a nebylo to vůbec příjemné. Všechny jsme byly poučeny, že my, které to ještě neznáme, máme radši mlčet. Snažily jsme se být skoupé na slovo, protože oni nás za to slovo chytali a otáčeli ho proti nám,“ říká.

Je to dar a Pán Bůh ví, proč ho dal zrovna mně, říká řádová sestra Marie Růžena

Konkrétně pro vincentky se rozhodla, protože toužila po službě v terénu, chtěla pomáhat chudým a nemocným, ošetřovat je a šířit dobro s Boží pomocí. „My jsme poslány k lidem, kteří trpí, a ve kterých máme uctívat vtěleného Božího syna, druhého Krista. Tehdy je vidíme s jejich plnou důstojností. Například když tady uvidím bezdomovce, tak se mi úplně nechce k němu přiblížit, protože se mi z různých důvodů protiví. Ale když otočím minci tak, jak to říkal svatý Vincenc: ‚Obraťte medaili,‘ tak ho vidím z druhé strany. Proto bylo naše společenství založeno. Abychom měli důvod v těch lidech, kterým sloužíme, vidět Krista, a abychom se k nim i tak chovaly, jako k Pánu Ježíši,“ vysvětluje sestra Františka, zatímco zamyká dveře své kanceláře.

Přes půlku nemocnice se opět vracíme do kaple, kde si musí nachystat eucharistii pro své pacienty. Pokleká a ze skříňky vytahuje pozlacenou misku s hostiemi, kterou pokládá na korporál (čtvercové liturgické plátno). Se sepnutýma rukama přeříkává modlitbu a bere si několik hostií do cestovní krabičky. Jako nemocniční kaplanka může totiž podávat pacientům svaté přijímání.

Františka chystá hostie pro svaté přijímání pacientů.Zdroj: Se svolením sestry Františky Jany Majerčíkové

Duchovní potřeby člověka

Všichni lidé mají podle Františky čtyři druhy potřeb - tělesné, sociální, duševní a duchovní. Ty tělesné zaštiťují lékaři a sestřičky. Sociální pokrývají sociální pracovníci. O duševní potřeby se stará psycholog a nemocniční kaplan má na starosti čtvrtou potřebu pacienta. „Duchovní potřeby nejsou jen náboženské. Lidé se ptají, proč nemoc, proč jsou na světě, co je jejich identita, co je jejich nadáním a co budou na této zemi dělat. To vše jsou duchovní dotazy a zároveň i duchovní potřeby,“ vysvětluje sestra.

Kromě pacientů navštěvuje i jejich příbuzné nebo personál nemocnice, který často potřebuje podržet v psychicky náročných a vypjatých situacích. „Navzájem se povzbuzujeme, abychom pacientům dobře sloužili. Personál už často nebaví, že jim pacient stále dokola nadává a oni se k němu musí vracet a být stále laskaví. A tak se s nimi o tom bavím. Říkáme si, kdoví jak to bude s námi, až onemocníme a budeme na lůžku. Proto jim to dopřejme, ať jsou zlí a nenechme se tím vyviklat. Většinou to funguje tak, že se na mne ti pacienti nejdříve vykřičí a na druhý den jsou už hodní a omluví se,“ popisuje své zážitky kaplanka.

„Každého ta nemoc překvapí, protože nikdo se nedokážeme připravit na smrt. Smrt není dobrá, přišla s hříchem, neměla být, a proto nikdy dobrá nebude. Ale je to brána do šťastného života. A když to tak budeme brát, nebudeme se pak tolik bát. A když si i ponadáváme v nemoci, tak se potom se smrtí lehčeji smíříme,“ dodává.

Přes den se vůbec nenudí

V nemocnici teprve před pár dny zrušili zákaz návštěv na lůžkových odděleních. Jelikož ale stále zůstává zvýšený hygienický režim, nasazujeme si s Františkou respirátory a vcházíme do dveří pokoje. „Chvála Kristu, jak se máte?“ zdraví kaplanka dvě starší paní. Obě ženy se s ní dávají hned do řeči, vykládají jí o svém zdravotním stavu i o své rodině. Františka naslouchá, vyptává se a pomáhá jedné z nich změnit polohu, aby se jí ulevilo. Poté se společně modlíme otčenáš, načež Františka podává pacientce svaté přijímání. Druhé paní dělá křížek na čelo. „Františka je moje milovaná sestřička, my se známe už hodně dlouho,“ říká důchodkyně Eva Holoubková, za kterou sestra chodí pravidelně.

Františka na nemocničním pokoji se seniorkou Evou Holoubkovou, které přišla dát svátost eucharistie (svatého přijímání).Zdroj: Se svolením sestry Františky Jany Majerčíkové

„Celkem navštěvuji pět pracovišť, takže se přes den vůbec nenudím. Naštěstí je ke mně vedení velmi vstřícné, když mě tedy odvolají někam jinam, mohu přejíždět z místa na místo. Když přijdu za nějakým pacientem, oslovím všechny na pokoji. A když mám víc času, tak obejdu všechny pokoje. Až tolik ta kolečka dělat nestíhám, protože pacientů ve všech těch nemocnicích je dost, když si to však někdo přeje, tak ho nevynechám,“ povídá kaplanka.

Ve svém životě vystřídala několik komunit, míst a prací. Po revoluci do domova důchodců, kde začínala, přicházeli civilní zaměstnanci a Františku převeleli do komunity na Mendrice, charitního domu pro stárnoucí řádové sestry. Tam pracovala do roku 1998, kdy odjela na rok do Paříže. Ve francouzské komunitě pomáhala rodinám v nouzi a imigrantům z válečných území. Po příjezdu zpět do Česka učila na dívčí katolické škole v Kolíně a předávala studentkám své znalosti z péče o nemocné. Jako zdravotní sestra u lůžka pracovala celkem pětadvacet let, než v roce 2005 přišla do Brna.

Z povolání k Bohu jsem měla velkou radost, ale i bolest, říká sestra Markéta

Po obchůzce v nemocnici u sv. Anny míří Františka na své další pracoviště, tentokrát do Dětské nemocnice. Čeká ji tam jeden malý chlapec, který trpí nádorovým onemocněním. Návštěva u nemocných dětí je pro sestru obzvláště těžká a o malého si dělá velké starosti.

Jakmile tam skončí, plánuje ještě navštívit Úrazovou nemocnici a pak už vyrazí domů za sestrami. Těší se, že doma zastihne sestru Janu, společně se nají, poklábosí a vydají se do studentského centra Vysokoškolského katolického hnutí (VKH).

Pondělí patří studentům

Pondělní večer má Františka vyhrazený pro své vysokoškolské studenty, které připravuje pro přijetí svátosti křtu, svatého přijímání a biřmování. Je půl šesté večer a do malé místnosti v centru Brna se postupně trousí několik studentů. Každý si připíná jmenovku a zapisuje si na papír docházku. Františka mezitím všechny zdraví a nabízí jim účast na plánované víkendové duchovní obnově. S posledním příchozím zahajuje setkání společnou modlitbou a čtením pasáže z knihy proroka Izajáše.

Františka připravuje studenty ke svátostem.Zdroj: Se svolením sestry Františky Jany Majerčíkové

Nastala postní doba a s tím se pojí návrat k sobě, svému vztahu k Bohu i onen půst. „Člověk si nemá striktně upírat jídlo, ale něco, co ho svazuje a nenechá klidným. Když někdo rád mlsá, tak si upře sladké a nedá si jej pokaždé, kdy na něj dostane chuť. A tím se vlastně osvobodí. Není to jen o jídle, jde i o jiné činnosti, které člověka nutí po nich toužit,“ vysvětluje studentům podstatu začínajícího půstu Františka.

Po setkání jde sestra na mši svatou do jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kam se už schází desítky studentů, aby ve společné modlitbě zakončili den. A tady končí i naše dnešní putování se ženou, která denně svým elánem a laskavým přístupem vykouzlí úsměv na tváři desítkám jiných.