Devadesát let od bibliocaustu. Studenti v Hitlerově Německu očišťovali škodlivé knihy na hranici

Studenti házeli do ohně knihy zároveň s provoláním připravených sloganů, třeba „proti třídnímu boji a kapitalismu“ nebo „proti dekadenci a mravnímu úpadku“. Vše živě přenášel rozhlas. Kolem půlnoci vystoupil hlavní řečník – ministr propagandy Goebbels prosazoval „očištění“ německé kultury od „cizorodých“ prvků od svého nástupu do funkce v březnu 1933. „Židovský intelektualismus je mrtvý,“ oznámil z tribuny na Operním náměstí.

„Zvrhlé“ knihy se pálily pod hlavičkou této akce ve více než třiceti univerzitních městech po celém Německu, i když ne všude ve stejný den. Někde musely být demonstrace odloženy kvůli špatnému počasí, jinde bylo pálení knih prakticky přesunuto na oslavy letního slunovratu, kdy se zakládají svatojánské ohně.

„Díval jsem se, jak naše knihy letí do šlehajících plamenů“

Do plamenů putovaly – kromě zmíněných Remarqueových a Heineho textů – také knihy Heinricha Manna, Bertolda Brechta či Liona Feuchtwangera. Z nebeletrie se na indexu ocitla díla Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda i Karla Marxe. Došlo i na zahraniční autory, jako byl Ernest Hemingway a Jack London. Z českých autorů se na seznam dostaly prózy Jaroslava Haška a Ivana Olbrachta.

Potravu pro plameny vytřídili studenti z knihoven a knihkupectví podle černé listiny, na niž škodlivé tituly sepsal berlínský knihovník a přesvědčený národní socialista Wolfgang Herrmann. 

Pálení svých knih psaných v „neněmeckém duchu“ přihlížel osobně spisovatel Erich Kästner, schovaný v tisícihlavém davu. „Stál jsem před univerzitou, vklíněn mezi studenty v uniformách SA, výkvětem národa, díval se, jak naše knihy letí do šlehajících plamenů, a poslouchal neumělé tirády malého mazaného lháře,“ cituje spisovatelovy vzpomínky deník Die Welt. Kästner s odstupem času tehdejší události označil za „teatrální drzost“.

Symbolické „očištění“ nevhodných knih plameny mělo nemalou propagandistickou hodnotu. Bylo součástí promyšleného tlaku, jímž nacistická politika vymazávala z kolektivní paměti jména nepohodlných intelektuálů. Autoři s cejchem nemohli v Německu publikovat, jejich díla zmizela z knihoven, nebylo možné z nich citovat. Některé literáty takové pronásledování dohnalo k sebevraždě, část se rozhodla pro emigraci.

Československý tisk psal o hitleřících, v New Yorku se protestovalo

Barbarský čin vyvolal negativní ohlasy po celém světě, například v New Yorku demonstrovalo proti nacismu a pálení knih už 10. května na sto tisíc lidí. Nemlčel ani český tisk, který v té souvislosti upozorňoval i na stále se zvyšující napětí mezi Čechy a Němci na území republiky.

Příklady ohlasů uvádí ve své bakalářské práci Michaela Holkupová z Masarykovy univerzity. Deník Moravské slovo hlásal palcovým titulkem: Desetitisíce knih spáleno hitleříky v Německu. Večerní vydání Národních listů zmiňuje komentář francouzského Echa de Paris, které se ptá, co by tomu řekl Goethe. A připomíná, že německý velikán sám odsuzoval pálení „bezbožných knih“.

Pálení literatury 10. května 1933 bylo součástí rozsáhlejšího požáru, který přestal být kontrolovatelný jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Po zpolitizovaném hledání žhářů, vinných požárem Říšského sněmu, byla omezena základní ústavní práva v zemi, poté byl vydán zákon opravňující vládu k vydávání norem bez zásahu parlamentu. Následovaly zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším „nepřátelům“ nového zřízení.

Akce namířené proti spisovatelům, vědcům, publicistům a umělcům, zčásti židovského původu, kteří se znelíbili režimu, se konaly již od jara 1933. V menším rozsahu pálily knihy už třeba 15. března v Berlíně oddíly SA, rozjařené Hitlerovým vítězstvím.

Proti úpadku židovského ducha a za národní hodnoty

Impulzem k největšímu pálení nežádoucích knih byla celonárodní kampaň studentské asociace proti „neněmeckému duchu v kultuře“ z počátku dubna. V čtyřstránkovém konceptu psali vedoucí představitelé studentů o potřebě zakročit „proti odpadu a špíně úpadku židovského ducha, který se projevuje i v literatuře“.

Jako pozitivní motivaci k takové akci uváděli „vědomou reflexi národních hodnot“. Nechtěli, aby akce zůstala „pouhým prázdným protestem proti agitaci světového židovstva“, což se podle Die Welt nepodařilo naplnit.