2 týdny starý
5
Adélka bydlí s rodiči a o mnoho let starším bratrem Vlastíkem v domě přímo u hřbitova. Otec i syn se dle rodinné tradice věnují kamenickému řemeslu a zároveň udržují prostranství mezi hroby. Mezi nimi také děvčátko v podstatě vyrůstá.
Dokud byla holčička hodně malá, nijak zvlášť ji nezajímalo, že atmosféra okolí jejich domu je poněkud nevšední. Přirozeně velmi brzy pochopila princip koloběhu života a nic ji netrápilo. V poslední době však jakoby prozřela. S obavami vnímá řadu starých dětských hrobů podél hřbitovní zdi, monumentální kříž s realisticky vyvedeným umučeným Kristem nebo sochu starce hledícího do tváře lebky. Všechno se najednou zdá být jiné a děsivé.
„Adélko, kdepak jsi?“ volá maminka, když přichází z práce. Holčička už je nějakou dobu doma, ale místo aby si hrála, je v posteli schovaná pod peřinou. Zvuky žesťových nástrojů doléhající ze hřbitova ji rvou nitro na kusy. Bojí se pohřbů, rakví i kněze. Nikomu se však se svým trápením nesvěří."Tady jsem!" Adélka běží mamince naproti. Už je v bezpečí.
Nejhorší je však strach z duchů zemřelých. Nikdy sice žádného neviděla, ale je úplně jasné, že přede dveřmi jich chodí průvody. A možná i nakukují k ní do pokoje. „Mami, můžu spát u vás?“ Holčička se stěhuje do manželské postele rodičů. Tam za ní duchové nemůžou, ale z okna se raději nepodívá.
Adélka žila v hrozném strachu několik let. Mezi dětmi ve škole ale pokaždé pookřála a nikdo, kdo ji znal, by neřekl, čím si denně prochází. Postupně se své záhrobní fobie zbavila a rodičům se se svým traumatem svěřila až jako téměř dospělá. Zatímco její rodina žije stále u hřbitova, ona se hned po maturitě osamostatnila, neboť co se duchů týče, nikdy nevíte..
Adélčin starší bratr vyrostl v domě s okny do hřbitova bez jakýchkoliv následků, zatímco děvčátko prožilo dětství plné hrůzy. Každý jsme jiný a na to je třeba myslet vždy, když nám osobně připadá něco přirozené. Někdo jiný může mít na věc odlišný názor.
