Divadlo Continuo ve svých Pokojích nic neskrývá

1 měsíc starý 10

Site-specific je pro tento typ divadelního uvažování důležitým prvkem, druhým pak je důraz na schopnost divadla proměňovat jak diváky, tak herce. Stavět je všechny do netradičních situací, klást tím všem otázky. Pavel Šťourač ze souboru Continuo to v roce 2003 v rozhovoru, který s ním vedl časopis Instinkt, vysvětlil takto:

„Reakce lidí jsou jednou z věcí, kvůli které nás to nesmírně baví, a to je to, že divadlo má magii a moc pouze svými prostředky proměnit často už zažité vnímání prostoru, například ulice. Ta je nejjednodušším příkladem, je určená k tomu, že se po ní chodí, jezdí po ní auta, jsou na ní krámky a podobně. V momentě, kdy tam vzniká cosi nespecifického, něco, na co není člověk připravený, dojde k přepolarizování vazeb. Na ulici, která je koridorem, náhle vzniká něco, co se děje. Je to událost, a úplně přepolarizovává život okolo. To samé, v jakémkoli jiném místě, kam se to divadlo umístí nebo kam vnikne, mění význam. A to se najednou proměňují reakce lidí a podle těch se dá zjistit hrozně moc o sobě. V situaci, na níž nejsme připraveni, se něco dozvídáme, může nás někam posunout. Atakuje to, provokuje to, nechá to lidi reagovat – lekají se, smějí nebo jinak komunikují. A to je dobře, protože v momentě komunikace se dá něco dělat.“

Letní site-specific projekty Continua, ale i jeho reprízované inscenace zároveň vždy výchozí téma přesahují, neulpívají na omezujícím časovém či místním zařazení, jsou tak nadčasovou, zobecňující reflexí.

Pokoj v pokoji?

Jak je to s letošním projektem, vysvětluje Štourač takto: „Pokoje jsou název a zároveň téma. Všichni jsme díky covidu prožili a prožíváme ztrátu sociálního kontaktu, vlastně zjišťujeme, že všechno, co jsme měli naučené v sociálních vztazích, chování, najednou přestává platit, chováme se nějak jinak, jsme izolovaní…“

Jinými slovy, jsme uzavřeni ve svých pokojích, skryti za zdmi, a jak říká Štourač, Continuo se „snaží ty zdi otevřít, zprůhlednit, nechat tam diváky klíčovou dírkou nahlédnout – ne kvůli nějakému voyerismu nebo sadistickému dívání se na někoho, kdo trpí, ale spíš proto, abychom zjistili, že to zažíváme sami, v našich pokojích, ať jsou fyzické, nebo mentální, v těch uzavřených místnůstkách, kam nechceme nikoho pustit a kde si to řešíme.“

Tomu odpovídá podoba celého site-specific projektu na Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích, kde soubor sídlí – je zde vystaveno šest „pokojů“, stěny ovšem mají z tylu či záclon. Díky tomu, upozorňuje Šťourač, „věci, které se normálně odehrávají za zavřenými dveřmi, za zdmi a my je nevidíme, tak se je snažíme vytáhnout ven, zveřejnit. Pro nás je to až terapeutická záležitost, doufáme ale, že i pro diváky, kteří zjistí, že to pro ně není nic cizího, že to vlastně také znají.“

Zdroj