Dobrovolnice v Ugandě: Češka byla atrakcí, v tamní nemocnici doháněla chybějící praxi

1 měsíc starý 13

 archiv Marie Kudlíkové

Co vás přivedlo k myšlence vydat se pomáhat do Ugandy jako dobrovolnice?

Už jako malá jsem snila o tom, že budu doktorka a pojedu do Ugandy za černoušky. Markéta Malecová, zakladatelka nadačního fondu Whisper v Česku, sdílela tuhle možnost na naší facebookové skupině. Časem jsme se s kamarádem rozhodli, že si přihlášku podáme, byť jsme to pořád odkládali. Pak nás ale začala štvát situace s pandemií, do toho pracovní povinnost a z ničeho nic jsme si řekli, že jedeme. Vůbec mi nedošlo riziko, že bych tam mohla kvůli koronaviru zůstat viset. Neměla bych vízum, protože jsem si ho zařídila jen na čtyřicet dní. Propadla by mi letenka, neměla bych kde bydlet, co jíst. Docela jsem se bála.

Jaká rizika číhají na dobrovolníka v Ugandě, z čeho jste měla obavy?

Hodně jsem se obávala malárie. Holky, co tam byly s námi, braly účinnější antimalarika, takže byly klidnější. Já s kamarádem jsme zvolili levnější záležitost, hlavně z finančních důvodů. Jedna tableta se totiž bere každý den a stojí sto korun, takže když jste tam na pět týdnů, tak vás to vyjde na celkem dost. Zvolili jsme jinou taktiku: nakoupili mnoho repelentů do tropických oblastí a paranoidně jsme se pořád stříkali. V centrální části to není tak hrozné, komárů není tolik. Když jsme ale jeli na safari nebo k jezeru, bylo tam tolik komárů najednou, že to jsem nikdy nezažila. Ti se na mě nasáli a ani jsem nevěděla, co dělat dřív. Hodně jsme se báli tuberkulózy, protože v nemocnici ji má spousta dětí. Vůbec jsem to nečekala, protože u nás tato nemoc rozšířená není. Ale rozhodla jsem se věřit svému očkování.

Jaká byla v Ugandě situace s koronavirem?

Přijeli jsme tam po skončení lockdownu, který tam byl několik měsíců. Zažili jsme jenom zákaz vycházení, což nás omezilo asi dvakrát, když jsme nestihli dojít na pokoj. Na ulici hlídkují vojáci s velkými puškami, tak jsme se jich docela báli. Naštěstí se nás akorát ptali, co děláme venku, jinak jsme omezení nepocítili, ani roušky tam příliš nenosí. Nedokážu si představit, že bych v tom vedru a vlhku musela nosit ještě respirátor. Bylo nám sice doporučeno, abychom nosili ochranné pomůcky, ale přišlo mi, že to bylo hlavně kvůli jiným nemocem. Covidem v Ugandě zas tolik netrpí, protože je tam teplo a koronavirus se tolik nešíří. Naopak to byla ve srovnání s Českem úleva.

Jak vypadal váš běžný den dobrovolnice?

Každé ráno jsme chodili do nemocnice na sedmou hodinu a účastnili se hlášení, na jehož konci měl pan primář "morning drills", kdy se snažil vzdělávat své zaměstnance. To bylo zajímavé, ale občas velmi nepříjemné, třeba když se ptal na otázky z gynekologie, kterou jsme v Česku na medicíně ještě ani nebrali. Potom nás rozdělili na jednotlivá oddělení. Pracovali jsme se zdravotními sestrami a účastnili se běžného chodu nemocnice. Sestry nám toho strašně moc ukázaly a hodně nás toho naučily. Bylo to přínosné pro obě strany.

Zkusili jsme si spoustu praktických věcí. Začalo to tím, že jsem zjistila, že neumím zacházet se stříkačkami a míchat antibiotika. Často mi něco vyprsklo do obličeje. To se člověk pořádně nemá kde naučit, když v Česku moc praxe nemá. Dále jsem se naučila ředit léky nebo píchat kanyly. Jsou to takové sesterské práce, ale byla jsem za to ráda. Také jsme asistovali u menších výkonů, například když přišlo popálené dítě nebo když se zašívala zranění. Občas jsme se podívali i na větší operace či si někdo z nás zkusil i resuscitaci dítěte. To nebyly příjemné chvíle.

V Česku máme hodně teorie, praxe přijde, až když člověk vystuduje. Oni to mají naopak. Teorii nějak doženou a učí se hlavně praxí. Hodně se divili tomu, že jsme v pátém ročníku a v podstatě nic neumíme. My jsme se zase divili tomu, že oni už jsou doktoři a o znalostech, které my máme dávno, slyší poprvé. Je to kvůli tomu, že mají málo lékařů, a tak je chtějí co nejrychleji zaučit. Ale funguje jim to, například v této nemocnici pracuje jen místní personál.

Co jste v Ugandě jedli, měli jste dostatek vody?

V nemocnici byla pitná voda dostupná pro všechny zaměstnance v podstatě pořád. Nicméně občas byl problém, že dodávky vody vypadly. To pak bylo dost komplikované třeba při operacích, kdy si lékaři neměli kde umýt ruce. Muselo se čekat než se donese barel s vodou. Občas vypadla i elektřina. Poprvé nám to přišlo děsivé, ale oni to vždy hned nahodili.

Co se týče jídla, tak pro personál vařila místní kuchařka. Ze začátku jsem byla nadšená, bylo to moc dobré, ale po měsíci, kdy jsme jedli pořád rýži, už ji nemohu ani vidět. Pokud jsme měli zrovna volný čas, tak jsme zkoušeli pouliční jídlo, sem tam jsme si něco uvařili a vodu jsme si kupovali balenou. V Ugandě se stravují poměrně zdravě, mají hodně zeleniny a rýži, protože je to levné.

Nemocnice musí vybírat peníze, aby mohla nakupovat potřebné vybavení. Pomáhali jste v této souvislosti nějak?

Uspořádali jsme sbírku na Facebooku a překvapilo nás, že lidé hodně přispívali. Cílem bylo vybrat 40 tisíc korun a nám se to povedlo během tří dnů. Je vidět, že se lidé v Česku zajímají a přispívají. S dětmi jsme pak psali děkovné dopisy, nabarvili jim ruce barvami a do psaní je obtiskli. Měly z toho radost, přišlo mi to, jako kdyby ještě nikdy nemalovaly. Za vybrané peníze se nakoupily přístroje, což je fajn i pro dárce, protože vidí, co se za jejich peníze konkrétně kupuje a že si je nikdo nestrká do kapsy. Je také krásné vidět, že i samotný personál je za to opravdu rád. Chodili za námi a říkali, že to je super, že tento nový monitor přesně potřebovali. Byli moc vděční, v Česku to bereme jako samozřejmost.

Pociťovala jste i nějaké jazykové bariéry?

Je to asi hodně individuální, ale já jsem je pociťovala hodně. Anglicky se domluvím, ale na ugandský přízvuk jsem zvyklá nebyla. Když nás na letišti vyzvedl rodilý Uganďan a po cestě nám popisoval, co vidíme kolem sebe, nerozuměla jsem mu ani slovo. První den v nemocnici jsem na tom byla podobně, na všechno jsem se musela několikrát ptát. I komunikace s místními byla trochu složitá, kolikrát neuměli anglicky. A občas bylo překážkou i to, že se nás báli, protože jsme pro ně představovali velkou neznámou. Neměli k nám proto ze začátku takovou důvěru jako k těm svým, což je pochopitelné. Ale jazyk se časem zlepšil. Když jsme jeli zpátky na letiště, tak jsem si s tím Uganďanem povídala celou cestu a nebyl to žádný problém. Ani nevím, kdy se to zlomilo. 

Jaký zážitek považujete za nejhezčí?

Asi nemám jeden zlomový moment. Mně se strašně líbily takové malé okamžiky, které se děly mezi námi a zaměstnanci nemocnice. Třeba když nás vzal jeden zdravotní bratr na pivo a seděli jsme v baru. Nebo když jsme po těžké směně šli domů a pak jsme si povídali do tří do rána. To se pak člověk dostal třeba k tématům, jako je smysl života. Hezké bylo, když jsme jeli na výlet ve staré dodávce, která pořádně jela jen po rovině. Do kopce se sunula krokem. Projeli jsme celou zemi a lidé kolem se na nás dívali a vesele pokřikovali.

V Ugandě se sice žije levně, ale turistické atrakce jsou tam hodně drahé, takže pokud jsem něco neprocestovala, tak jedině z finančních důvodů. Dovolili jsme si několik výletů. Jeden z těch nejdražších byla cesta za gorilami a safari. Oboje bylo úžasné.

A jaký byl naopak váš nejhorší zážitek?

V Ugandě se často stává, že se nedá dětem v nemocnici už pomoci a zemřou. Většinou jde o předčasně narozené děti. To bylo vždycky strašně smutné. Když tam přivezli novorozeně ve špatném stavu, personál byl již otupělý, protože věděl, že už nemá moc naději. Člověk věděl, že má svázané ruce, že s tím nejde nic dělat. Kamarádka to zažívala snad každou směnu na pohotovosti. Problém je hlavně v tom, že nemají takové vybavení, jako máme třeba my v Česku. Tam se člověk musí spokojit s tím málem, co má. Kromě toho tam velmi zřídka docházelo i k menším kulturním nedorozuměním. Občas se okolo nás shlukovali lidé, kolikrát malé děti, kteří si mysleli, že máme spoustu peněz, a požadovali je po nás. Tak to bylo trochu nepříjemné, protože se v nás odehrával takový morální konflikt.

Jak jste se vlastně na cestu do Ugandy připravovala?

Nejdůležitější bylo sehnat letenku, abychom věděli, kdy a jak vůbec poletíme. Musíte si vyřídit vízum. Včas se také musí řešit očkování, protože je toho dost a musí se pořádně naplánovat. Povinně jsme třeba museli mít očkování proti žluté zimnici. A protože to je živá vakcína, platí pro ni určitá pravidla, třeba že musíte být naočkovaní s měsíčním odstupem od ostatních vakcín. V očkovacím centru to naplánují za vás, akorát to stojí hodně peněz. Čtrnáct dní před odletem jsme si zařídili ubytování přes airbnb. Markéta Malecová nám pak zařídila odvoz z letiště, což nám moc pomohlo, protože jsme vůbec nevěděli, jak tam funguje doprava.

Na kolik vás přibližně cesta vyšla?

Platili jsme si letenky, ubytování a očkování, to jsou největší částky. Nicméně je spousta menších položek, které člověk platí pořád, a tak se to dohromady nastřádá. Třeba vízum stojí 50 dolarů (přibližně tisíc korun), cesta z letiště dalších 50 dolarů. Se vším všudy, i s nějakými výlety, mě to vyšlo přibližně na 60 až 70 tisíc korun. Pokud by člověk nechtěl cestovat, tak ho to vyjde levněji. My jsme si říkali, že když už jsme tady, tak toho využijeme. Musím ale říci, že to byly nejlépe utracené peníze.

Co jste si z práce dobrovolnice v Ugandě odnesla?

Tohle je věc, kterou jsem ještě úplně nedomyslela. Asi to, že pokud něco člověk chce, tak si za tím musí jít. Na všechno tam je dost času, máte klid o sobě přemýšlet a dostanete se z toho českého shonu. Přijde mi, že Evropané obecně žijí hodně pod tlakem. Tam jsem mohla být v klidu a věci tolik neřešit, to se mi líbilo. Také jsem ráda, že vyrůstám a studuji v Česku. Máme tady dobré zdravotnictví, studijní příprava na něj je skvělá. Tím nechci říci, že ugandské zdravotnictví je špatné, ale tím spíše jsem ráda za náš teoretický základ, na který jsem vždy nadávala, protože nyní člověk vážně vidí, že se bez toho neobejde.

Zdroj