Důchody jsou solidární, chudí platí málo

Důchodci si celý život platí na důchod a nyní jim vláda chce krátit valorizaci, na kterou mají nárok. A ještě navíc by se měl prodlužovat odchod do penze na astronomických 68 let. A přitom se snižují daně boháčům. Tahle mantra hýbe národem a ani tvrdá fakta její původce nijak zvlášť nezviklají. Přesto má cenu si na ta data posvítit. Začněme s předplácením penze. Náš důchodový systém je průběžný. To znamená, že to, co se vybere na důchodovém pojištění, se vzápětí rozdělí důchodcům a platícím vzniká právo, aby jim v důchodovém věku další generace platily odpovídající částku. Ale o to, zda je ta částka odpovídající, jde především.

Vezměme si hypotetický příklad zcela průměrného člověka, který bere celý život průměrnou mzdu. Ve skutečnosti bere na začátku mnohem méně a později mnohem více, ale dohromady je to za všechna léta průměrný příjem. Každoroční příspěvky se totiž při konečném výpočtu penze indexují, tedy přepočítávají podle inflace. Můžeme tak uvažovat o člověku, který odvádí pojištění z dnes průměrné mzdy kolem čtyřiceti tisíc korun. To činí 27 procent, takže takový člověk spolu se svým zaměstnavatelem odvede státu měsíčně necelých jedenáct tisíc. A doufá, že bude mít v budoucnu průměrný důchod, který v letošním roce bude podle odhadů činit skoro dvacet tisíc korun. A penzisté ho pobírají v průměru skoro 24 let.

Každému za tu dobu vyplatí částku, která odpovídá sumě 5,76 milionu. Aby takovou sumu člověk odvedl v pracovní kariéře do důchodového systému, musel by pracovat více než 43 let. Samozřejmě po odečtení náhradních dob na vzdělávání či mateřské a rodičovské. A to prakticky nikdo nezvládá. Takový člověk prostě neodvede za produktivní část života částku, jež odpovídá jeho penzi. Lidé s podprůměrnou mzdou jsou na tom pak ještě o poznání lépe v poměru toho, co odvedli a co dostanou. Je to možné jen díky tomu, že lidé s vysoce nadprůměrnými platy dostávají penze mnohem nižší, než by odpovídalo tomu, co během kariéry zaplatili. V civilizované zemi je sociální solidarita samozřejmá, ale vždy jde i o její míru.

Z(a)tracená čísla – Zadlužení státu:

Přiměřenost bývá ve vyspělých zemích ošetřena stropem na část příjmu, nad nějž se už neplatí důchodové pojištění. Obvykle se pohybují od 1,5 do 2,5násobku průměrné mzdy. Jen v Česku je to čtyřnásobek. Solidarita v penzijním systému je tak u nás opravdu mimořádně vysoká i ve srovnání s nejvíce sociálními zeměmi světa. Na to může zaznít protiargument, že ti bohatí zase platí ve srovnání s jinými státy, zejména v Evropě, nízké daně z příjmu, protože u nás nestoupá sazba daně dost progresivně. I to je sice pravda, ale jenom zčásti. Samotná daň z příjmu je v Česku skutečně hodně nízká, ale dostatečně progresivní. Skutečné platby průměrného singl zaměstnance dosahují pouhých 8,6 procenta z hrubé mzdy. Ve Francii je to 16,5 a v Německu 17,5. Jenže stačí mít děti a progrese prudce roste díky daňovým úlevám a bonusům.

Daňové zvýhodnění nízkopříjmových skupin je u nás tak velmi výrazné a zaručuje solidní progresi daňového systému. Celkové daně a odvody pak v Česku také nejsou nijak excesivně nízké. Podle OECD činily v roce 2021 33,8 procenta hrubého domácího produktu. Zdanění příjmů je pak jedním z důvodů, proč patříme dlouhodobě na čelo žebříčku nejrovnostářštějších zemí světa podle Giniho koeficientu. Proto by úvahy o nápravě rozpočtu zvyšováním daní měly být dost zdrženlivé, a to zejména v případě zdaňování vysoce příjmových skupin, které nyní jsou, už kvůli extrémním platbám pojištění, vysoce solidární.