Dvanáct zlatých příběhů MS. Patří k nim řezníkův pláč, ledoví gangsteři, pomsta Faselovi

6 měsíce starý 20

1947
Příběh prapraZáruby, který unikl koncentráku

Pro miliony hokejových fanoušků byl první československý titul spjat s hlasem rozhlasového komentátora Josefa Laufera. Jeho barvitý popis zápasů zněl nejen domácnostmi, ale i kavárnami a fabrikami, z obecních tlampačů se rozléhal vesnicemi a městy. Na přerovském náměstí prý jeho monolog uhranul posluchače natolik, až se nechali zajet autem.

Tenhle prapraZáruba změnil náhled mnoha Čechů na sport. To díky němu přijali hokej za celonárodní fenomén.

Zprostředkoval jim třeba finále fotbalového mistrovství světa 1934, ve kterém František Plánička a spol. podlehli domácí Itálii jen zásluhou nepřízně rozhodčího Eklinda. A komentoval i štvanický hokejový turnaj ze sedmačtyřicátého, v němž týmu Vladimíra Zábrodského pomohla ke zlatým medailím senzační porážka Švédska s Rakouskem.

„A přece jsme mistři světa, milí přátelé!“ rozplýval se Laufer po závěrečném vítězství nad USA.

Tou dobou toho už měl za sebou na román. Při zmíněném mistrovství v Itálii mu po boku seděl Mussoliniho špicl, aby do éteru nezaznělo něco závadného. Při berlínské olympiádě 1938 komentoval ze stanoviště přímo nad Hitlerovou lóží. A když právě Vůdce zanedlouho poslal svou armádu do Lauferovy vlasti, šlo reportérovi kvůli židovskému původu o život. Sestru mu zavraždili v Osvětimi, jeho samotného od koncentráku zachránila parta několika slávistů včetně legendárního fotbalisty Bicana, kteří jej od vlivných Němců vykoupili.

Laufer se za války schovával v rozbořeném domě, přivydělával si odhrabáváním sněhu. Žádal ženu, aby se s ním raději rozvedla. Neudělala to. A tak zažila i poválečný návrat manželovy slávy.

Dočasný návrat, nutno poznamenat. Lauferovi totiž nepřála ani další totalita – na helsinskou olympiádu 1952, ověnčenou legendárními triumfy Emila a Dany Zátopkových, komunisté slavného komentátora nepustili, postupně jej stahovali z éteru, chtěli ho uvrhnout do zapomnění.

Tak trochu se jim to povedlo. Zemřel v roce 1966. V časech, do kterých už nepatřil.

1949
Příběh o kondolenci místo gratulací

Příběh ze zlatého Stockholmu 1949 se paradoxně netýká těch, kteří u toho byli, ale těch, kteří u toho být bohužel nemohli.

Byť by asi jinak k mistrům světa též patřili.

Příprava na tehdejší šampionát totiž začala tragédií: 8. listopadu 1948 se do vln kanálu La Manche zřítilo letadlo, na jehož palubě cestovala šestice československých reprezentantů Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a Zdeněk Švarc.

Nikdo z nich nepřežil.

Měli strašnou smůlu. Mužstvo se tenkrát přesouvalo z Paříže k dalšímu mezistátnímu utkání do Londýna. V Anglii se mělo hrát v pondělí, během neděle se však z Francie stačila přepravit jen část party – Šťovík, Pokorný, Troják a Stibor čekali pod Eiffelovkou na udělení víz, přesun Jarkovského se Švarcem se na několik dnů pozdržel už při odletu z Prahy, kdy museli svá místa v aeroplánu uvolnit ministru zahraničí Clementisovi s doprovodem.

Většina reprezentantů se již v Londýně připravovala k plánovanému zápasu, když jejich šest kamarádů teprve řešilo, jak se do Anglie dostat. Běžné linky byly po víkendu přeplněné, situaci navíc komplikovala mlha. Francouzští pořadatelé nakonec Čechoslovákům zajistili malé letadlo soukromé společnosti Mercure. Mládenci si oddychli, zápas v Anglii tedy přece jen stihnou!

Co bylo dál, se už můžeme jen dohadovat.

Podle nejčastěji citované verze došlo k tomu, že se pilot v nepříznivém počasí rozhodl ignorovat pokyny dispečerů a letěl si po svém, načež nad strojem v husté mlze ztratil kontrolu. Stroj se do Londýna každopádně nedostal, vrak letadla se nikdy nenašel. Vlny po čase vydaly jen dvě mrtvá těla.

Zbytek týmu se mezitím v Anglii utkal s domácím výběrem, který sportovně nastoupil také jen s osmi hráči, aby nebyl v početní výhodě. Vyhrálo se 5:3, to však tehdy nikdo moc neřešil. Hráči se co chvíli ohlíželi za mantinel, kdy se hoši konečně ukáží. Kdyby lépe rozuměli anglicky, od hlasatele na stadionu by se už o přestávce dozvěděli, že se letadlo s Čechoslováky ztratilo.

„Takhle přišel šok až po zápase. Soupeři, místo aby nám gratulovali k výhře, přišli kondolovat,“ vyprávěl pro MF DNES Augustin Bubník.

Komunisté se vzápětí zachovali dosti hanebně, ve vlasti rozjeli kampaň, že zmizelí sportovci ve skutečnosti emigrovali na Západ. S blízkými zesnulých hokejistů se zacházelo jako s nepřáteli režimu, přišli o práci i majetek.

A špatně brzy dopadli i ti členové mužstva, kteří tragédii přežili. Necelý rok po jejich stockholmském titulu bylo jedenáct z nich ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzeno za vymyšlenou vlastizradu k několikaletým trestům v lágrech a uranových dolech. To už je však jiný příběh.

1972
Příběh slz tvrďáckého řezníka

I rodina starého řezníka Holíka z Havlíčkova Brodu si s režimem užila své. Komunisté mu v 50. letech vzali obchod, vlastně mohl být ještě rád. Prý: „Buď tě zavřeme, nebo půjdeš makat do cihelny.“

To dá rozum, že si vybral druhou možnost.

Největší řeznictví na okrese bylo sice v prachu, sukovitý horal byl ale odjakživa pracant, na řeči ho neužilo, tak se zkrátka dřelo jinde; od rána do noci. A k dílu vedl i své dva kluky, Jardu s Jirkou. Poslal je na hokej, protože jen díky němu mohli vybřednout z totalitního balastu – už jako malí caparti dřeli do úmoru, když ne na ledě, tak u táty v cihelně. Až si maminka zoufala, že je zničí.

„Až budou mistry světa, tak si na mě vzpomenou,“ tvrdil.

Nechválil, to neměl v povaze. Pokud se jim zápas někdy povedl, uslyšeli od něj nanejvýš: „No, bylo to slaboučký, ale ušlo to.“ A ono to asi mělo smysl – v jihlavské Dukle z nich záhy vyrostli hokejoví machři. Sedminásobní mistři ligy. Reprezentanti.

Načež přišel rok 1972. Světový šampionát hraný v pražské Sportovní hale. Československo nebylo vítězem už 23 let, teď najednou k titulu chybělo jediné – porazit SSSR. Na ledě u toho byli oba, Jaroslav i Jiří, v hledišti nechyběli táta s mámou. Národní tým vedl 2:0, když Jarda udělal strašnou chybu a soupeř snížil. Bolelo to všechny, i jindy tak přísného řeznického kritika kdesi vysoko nad ledem. Sověty navíc tenhle kiks vrátil do hry, byli najednou jasně lepší, jen krůček od vyrovnání.

Jenže byl to pak právě Jaroslav, kdo tak trochu nepovedenou střelou zvýšil na 3:1. Vyloupnul se z toho nakonec vítězný gól. Trefa, která znamenala nesmrtelnou slávu.

Jakmile skončil zápas, dva bráchové se na ledě šťastně objali, maminka to otci v hledišti nevěřícně ukazovala.

„Vždyť oni si snad nikdy ani nepodali ruce,“ nechápal starý Holík.

On i manželka měli v tu chvíli slzy v očích. A Jiří Holík po letech přizná: „Tohle vítězství patřilo rodičům. Pro tátu to byla obrovská satisfakce.“

1976
Příběh o kuřácích, kteří hráli jak z praku

Dneska je to už něco nemyslitelného, velkou část šampionů z roku 1976 však spojovala nepřemožitelná vášeň: kouření. Přestože byli fyzicky snad ještě nadupanější než obávaná sovětská mašina, cigárko si mnoho z nich prostě neodpustilo. A tak tehdy v Katovicích neměli za cíl pouze co nejlepší výsledek na ledě, ale ještě něco: Nenechat se s retkem v ruce chytit trenérem Karlem Gutem.

„Po večerce nás chodil kontrolovat na pokoje,“ vzpomíná útočník Vladimír Martinec. „Rychle otevřel dveře, zavětřil a povídá: Máte tu nějaký špatný vzduch. Karel byl poctivec. Chtěl, abychom dodržovali morálku, protože věděl, že kdybychom povolili, tak by to na ty Rusy nestačilo.“

Jenže ono to šlo i navzdory nikotinovým večírkům.

A jak!

Rok 1976 přinesl jeden z historicky nejpozoruhodnějších šampionátů. Už jen proto, že sovětský tank senzačně prohrál v utkání s Polskem, které jen chvíli před tím na olympiádě zdecimoval výsledkem 16:1. V souboji s Čechoslováky to pro rudý výběr znamenalo významnou ztrátu. Tím spíš, že Gutově výběru to naopak parádně šlapalo.

„Hráli jsme jak z praku,“ vybaví si Martinec.

Jeho mužstvu se hned pětkrát podařilo dát alespoň sedm gólů. Poláci si od ČSSR odnesli dvanáctku, Američané a Východní Němci desítku, Západní Němci devítku, i Finové schytali sedmibrankový výprask.

Byla z toho velká radost. Gut, přezdívaný pro svou přísnost Vráska, však kuřáckou vášeň neodpustil ani novopečeným vítězům.

„Dával jsem za to pokutu pět set,“ vzpomínal po letech. „Třeba o tom, že dost kouří Hlinka, jsem věděl. Jednou jsem ho chytil na Kanadském poháru, jak byl schovanej s cigaretou za sloupem, kouřil tam s Bublou. A on mi tu pětistovku pak občas připomínal. Namítal jsem: ,Ale, Ivane, vždyť všechny ty pokuty máš v kapse.‘ Já je nikdy nevybíral, jen jsem jimi hrozil.“

1977
Příběh o letící helmě kanadské hvězdy

Mistrovství světa ve Vídni 1977 nebylo jen šampionátem československé obhajoby, ale také turnajem, na který se poprvé podívaly i hvězdy z NHL. Evropa dlouho nechtěla profíky z nejlepší ligy světa na své zápolení pustit, Kanada kvůli tomu MS sedm let bojkotovala. Když konečně došlo k dohodě, zámořská premiéra skončila skandálem.

Způsob, jakým se v Rakousku předvedly kanadské celebrity, totiž šokoval i nejotrlejší fanoušky.

„Od nich to nebyl hokej, ale jatka,“ děsil se i s odstupem československý obránce Oldřich Machač.

Soubor kolem proslulého Phila Esposita dorazil do Evropy jak na výlet. Nečekal, že by mohl mít se zdejšími nazdárky výraznější problémy. Jenže padl se Švédskem, od Sovětů dostal nejdřív 1:11, pak 1:8. A tak se vytasil s ledovou řezničinou.

Kanaďané to mlátili jak smyslů zbavení. Nadávalo se jim do vrahů a gangsterů, noviny psaly o teroru, válce na ledě. Symbolickým momentem bylo, když velebený Esposito ve vzteku hodil svou helmu po předsedovi mezinárodní federace Güntheru Sabetzkém.

„Slíbil mi, že na šampionátu budu moci hrát bez ní. A pak jsem se minutu před začátkem prvního duelu dozvěděl, že bez helmy mě do hry nepustí. Takže jsem byl naštvaný,“ vysvětloval dvojnásobný šampion Stanley Cupu. „Sabetzki byl navíc tak hloupý, že si za mnou přišel říct o autogram. Tak jsem se neudržel a řekl mu, ať odpálí.“

Čechoslováci s Kanadou, které se tehdy pro její zvířecí mravy přezdívalo zoo tým, hráli 3:3 a 2:8. Ke zlatu jim pomohla švédská výhra nad SSSR.

1985
Příběh o rozzlobeném Rudém právu

Leckdo si pamatuje na Šejbův hattrick Kanadě. Na škobrtnutí sovětského brankáře Myškina, po němž střílel Růžička do prázdné branky. Na to, že do Prahy tenkrát přijeli hvězdní Mario Lemieux a Steve Yzerman. V roce 1985 to ale byl taky šampionát, na kterém českoslovenští fanoušci v zemi sevřené rudou totalitou otevřeně fandili Američanům.

Došlo k tomu v zápase SSSR–USA.

Družina Sergeje Makarova vedla osm minut před koncem již 8:3, když se na ledě strhla velká rvačka. Čechoslováci měli už tou dobou zlato jisté, v ulicích panovala povznesená nálada. A bujará rozpustilost se přenesla i do ochozů Sportovní haly. Přestože tribuny střežili estébáci, publikum se šarvátkou stejně nechalo strhnout. Začalo skandovat: „Jů-es-ej! Jů-es-ej!“

Byl to projev zoufalého vzdoru proti desetiletím zmaru.

Projev, který byl ve světě za železnou oponou neslýchaný.

Když se navíc po zápase předávaly medaile, obrovského aplausu se dočkal jak domácí zlatý výběr, tak ten stříbrný z Kanady. A na bronzové Sověty se pískalo.

Šéfredaktoři sportovního tisku a vedoucí sportovních rubrik dostali po turnaji jednoznačný pokyn z ÚV KSČ, aby chování fanoušků na svých stránkách co nejostřeji odsoudili. Stalo se, třeba v Rudém právu vyšel pobouřený komentář Zbytečný stín.

Do sametové revoluce zbývaly ještě dlouhé čtyři roky…

1996
Příběh písničky, kterou ukradnul Václav Klaus

První titul samostatného Česka vydolovala zlatá generace ve sluncem vyhřáté Vídni, štempl na něj dalo finálové přemožení Kanady. I tady by se našla spousta dobře známých událostí, především famózní pointa v podobě vítězné trefy Martina Procházky z času 59:41.

Až po ní ale došlo na moment, o kterém si do teď se smíchem vypráví každý, kdo se tenkrát procpal do šatny vonící po šampaňském a vítězných doutnících.

Klaus tam stál jako Ježíšek. Dodnes možná neví, že to nebylo o něm.

Česká kabina se otřásala euforickým hulákáním, polonazí hokejisté poskakovali do rytmu všelijakých pokřiků a dobových šlágrů, když mezi právě korunované šampiony vstoupil tehdejší premiér Václav Klaus se svou suitou. Snad z chuti pogratulovat, snad kvůli posbírání politických bodů; kdo to dneska rozsoudí…

Načež hokejisté pustili z magnetofonu hit kapely Kabát, který s gustem sami odzpívali.

„Vašku, ty jsi klasa chlap, ty umíš nejlíp počítat. Ty máš všechno v malíku, jsi nejlepší z Vašíků... Ty jsi tu náš generál a my jsme tady zbyteční.“

Klaus v blaženém gestu sepjal ruce, klaněl se takovému respektu od mistrů světa. Nikdo neměl to srdce mu prozradit, že písnička je ve skutečnosti tradiční rituál a že nepatří jemu, nýbrž oblíbenému masérovi Václavu Šaškovi.

„Klaus tam stál jako Ježíšek. Dodnes možná neví, že to nebylo o něm,“ řekl obránce Drahomír Kadlec.

1999
Příběh o slovenské pomoci

Těsně před zlomem tisíciletí přišel triumf, který byl prvním z později velebeného zlatého hattricku. S odstupem se skoro zdá, že Češi tenkrát dominovali hokejovému světu bez jakékoli pochybnosti, že jejich prvenství bylo jen logickým vyústěním dobového rozložení sil.

Omyl.

Vlastně chybělo strašně málo a mužstvo Ivana Hlinky by vůbec nepostoupilo do semifinále. Ve čtvrtfinálové skupině totiž prohrálo s Ruskem 1:6, takže k proniknutí mezi nejlepší čtyři nutně potřebovalo, aby Slovensko se sbornou neprohrálo. Nezdálo se to příliš pravděpodobné, vždyť Slováci chvíli před tím prohráli 2:8 i s Čechy.

Přesto to dokázali, s Rusy vybojovali remízu 2:2.

„Přitom poslední dvě minuty hráli v dvojnásobném oslabení,“ vzpomíná útočník Martin Procházka. „Udrželi to a dali nám tím šanci.“

Češi následně vybojovali potřebné vítězství nad Švédskem, v dvouzápasovém semifinále přetlačili Kanadu, ve finále si díky Hlaváčově trefě z prodloužení druhého duelu poradili i s Finskem.

Zase mohli slavit.

Nebýt však vydatné slovenské pomoci, už by byli dávno doma.

2000
Příběh o lajně Jágr, Štěstí, Náhoda

Hned následující rok Češi kupodivu nejeli do Petrohradu jako jedni z favoritů. Z NHL jim dorazila pouze čtveřice posil, dost hokejistů cestovalo na své premiérové mistrovství světa, papírově tedy patřili spíš k outsiderům.

Jenže v Rusku se pak skvěle rozchytal brankář Čechmánek, fungovala spolupráce extraligových čímanů ze Vsetína a Sparty. Navíc do hry zase vstoupili Slováci, byť tentokrát v docela jiné roli.

Tentokrát totiž reprezentaci výrazně pomohlo to, čemu se na konci 90. let říkalo „slovenský komplex“. Tedy skutečnost, že přemotivovaný tým zpod Tater mohl proti Čechům nastoupit v sebesilnější sestavě, a stejně se ve vzájemném měření pokaždé sesypal.

Platilo to i o roce 2000, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále.

Soupeř měl v sestavě Miroslava Šatana, Zdena Cháru a další skvělé hráče, přesto po první třetině prohrával 0:3.

„Říkali, že už to z jejich strany přijde a konečně nás porazí. Mančaft měli výborný, ale zřejmě byli trochu nervózní nebo svázaní z toho, že to bylo jejich první finále,“ popisoval v rozhovoru pro aktualne.cz útočník Tomáš Vlasák. „Měli jsme šatny vedle sebe, tak o přestávce bylo přes zeď slyšet, jak po nich trenéři řvou, z čeho jsou podělaní. A aby už začali hrát. My jsme si ale věřili. A všechno nám vycházelo.“

Slováci nakonec Čechy na velké akci poprvé porazili až v roce 2003, do té doby při mistrovstvích světa a olympiádách sedmkrát prohráli, jednou remizovali. Do paměti se vtisknul jejich frustrovaný povzdech: „Češi? Ti nás vždycky zničí tou svou lajnou Jágr, Štěstí, Náhoda…“

2001
Příběh o zmáčeném Faselovi

Třetí titul za sebou získali Češi v Hannoveru. A kromě jejich fanoušků na to do smrti nezapomene ani tehdejší šéf mezinárodní hokejové federace Rene Fasel, kterého si novopečení šampioni škodolibě vychutnali. Švýcarský zubař měl dlouhodobě pověst muže, který český hokej nemá v lásce. U příznivců ze středu Evropy mu nepomohly řeči při stavbě nové pražské arény, hlavně ale skandálně nespravedlivé rozhřešení bitky se zákeřnými Kanaďany z mistrovství světa 1997.

Parta kolem Roberta Reichela to Faselovi všechno sečetla.

Těsně po vítězné trefě Davida Moravce z prodloužení finále proti Finsku jej pokropila hned z několika šampaňských, takže od křepčících Čechů odcházel splihlý jak zmoklý hadrový panák.

„Ať konečně víš, kdo je mistr!“ křičel Reichel, který sám na knírkatého funkcionáře vylil dvě lahve.

I trenér Josef Augusta s těžko skrývaným zadostiučiněním poznamenal: „Určitě by trofej radši předával Němcům. Ale to si ještě počká.“

2005
Příběh nejkrásnější fanynky

Ve Vídni 2005 se hrálo jedno z nejkvalitněji obsazených mistrovství světa, při výluce NHL se na něj dostavily všemožné celebrity od Jaromír Jágra, přes Martina Brodeura, Alexandra Ovečkina, Jevgenije Malkina, Mikea Modana až k Henriku Lundqvistovi.

I tady by se našla spousta provařenějších příběhů: od Jágrova zraněného malíčku ke smutnému brankáři Tomáši Vokounovi, kterému mistrovské oslavy pokazila finálová hádka s Kanaďanem Danym Heatleym. Možná si ale vzpomenete ještě na něco, co šampionát také neodmyslitelně provázelo.

A sice: Častý záběr na jednu konkrétní českou fanynku v hledišti.

Na Petru Faltýnovou, tehdejší přítelkyni útočníka Martina Ručinského.

„Říkají mi Rúčovka. Nevadí mi to. Martin mi říká, že jsem teď po celých Čechách strašně slavná. Jako bych před turnajem vůbec nebyla,“ smála se tmavovlasá modelka.

Všechna utkání prožívala velmi intenzivně. Nervózně si okusovala nehty, neustále se vrtěla a poskakovala, schovávala obličej v dlaních. I tím režiséra přenosů upoutala.

„Po zápasech mívám 38 nepřijatých hovorů, 60 textovek. Od známých jsem slyšela, že jsem v televizi víc než samotní hokejisti. Což mě trochu mrzí,“ přiznala.

Na svého milého mohla být hrdá. Ručinský ve Vídni proměnil klíčový nájezd ve čtvrtfinále proti USA, gól dal i ve finále Kanadě. Byl jednou z klíčových postav úspěchu.

2010
Příběh o prohře s Křováky

Zatím poslední český titul byl naprostou senzací, kterou sami vítězové označovali za „loupež století“. Tým kouče Vladimíra Růžičky před začátkem zasypalo 25 omluvenek. A vzápětí se ocitl velmi blízko k tomu, aby vůbec nepostoupil do čtvrtfinále. Po prohrách s Norskem a Švýcarskem bezpodmínečně musel porazit Lotyše a bodovat s Kanaďany, jinak by pro něj turnaj skončil historickým fiaskem.

Vůbec to nebyl snadný úkol.

Tím spíš po bezkrevných výkonech, které předváděl v zápasech s outsidery.

I proto jeden český server přišel v nejtěžších chvílích s posměšným textem, v němž s obrovskou nadsázkou stálo: „S kým prohrajeme příště? S Křováky? Se cvičenými cirkusovými medvědy?“

Dodnes se tak úplně neví, kde se to v té partě vzalo, Češi však zabrali. Postupně vyprovodili Lotyšsko (3:1), Kanadu (3:2), Finsko (2:1 na nájezdy), Švédsko (3:2 na nájezdy) a supersilné Rusko (2:1).

Když pak jako absolutně nečekaní šampioni procházeli kolem novinářů do šatny, hrálo jim v očích ledacos. I satisfakce.

„Kde máte ty vaše Křováky?“ křičel útočník Petr Vampola.

Zdroj