FOTO: Ohnivé peklo v Praze. Spojenci se při bombardování dopustili tragické chyby

před 2 měsíce 58

HISTORIE / Pražskými ulicemi se krátce po poledni rozezní kolísající zvuk sirén, ohlašující „akutní letecké nebezpečí“. Mnozí Pražané se ale nenechají vyvést z míry. „To už tu několikrát bylo,“ pomyslí si řada z nich. V domnění, že jde o další planý poplach, do krytů nespěchají. Tentokrát to ale bude jiné.

„Zazní sirény, vyhlédla jsem z okna pokoje a spatřila nad Smíchovem letadlo spojené s černou zaoblenou čárou padajících pum,“ zapsala si do deníku toho dne, 14. února roku 1945, čtyřiapadesátiletá učitelka Marie Dutnarová, která tehdy žila u pražského Rašínova nábřeží. „Třesk a ohlušující rána zazní nám nad hlavou. Ve zlomku vteřiny letíme za strašného řinkotu skla dolů ze schodů do krytu, očekávajíce brzo-li se nám zřítí dům na hlavu. Div divoucí, vydržel.“

„Když odhoukaly sirény konec náletu, odvážili jsme se ven. Trnuli jsme hrůzou. Vůkol všude hořelo, kameny dlažby rozházeny jako smetí a vůkol zelo plno kráterů, které si trhavé pumy v zemi vyryly. Lid zděšen, pobíhal sem a tam, strážníci to nemohli zdolat, tedy uzavřeli celý okrsek. (…) A to vše kvůli těm proklatým Němcům, kteří se ve své pýše a nadutosti nechtějí poddat nepřátelské přesile.“

Bombardovat Prahu? Nikdy

Poslední měsíce druhé světové války přitom Pražané žili v domnění, že jim ze strany spojeneckého letectva žádné nebezpečí nehrozí. Tento pocit nenarušilo ani osm pum, které otřásly pražskými Holešovicemi v listopadu předchozího roku. „První, víceméně nahodilý odhoz pum na elektrárnu v Holešovicích 15. listopadu 1944 měl jen epizodní charakter,“ podotýká historik Vojenského historického ústavu Jiří Rajlich.

„Pražané obecně ignorovali nebezpečí leteckých náletů, část obyvatel si myslela, že jsme vlastně spojenci a že nás nikdy nebudou bombardovat. Také byly zajímavé reakce odbojových organizací, které posílaly radiogramy do Velké Británie. V některých bylo velké překvapení, proč nás vlastně bombardovali, vždyť jsme vlastně spojenci,“ vysvětluje historik a kurátor letecké sbírky Národního technického muzea Michal Plavec. Poplašné sirény se navíc rozkřičely jen pouhých pár minut před tím, než na zem dopadly první pumy.

Souhra nešťastných náhod

Americká 8. letecká armáda USAAF, operující ze základen ve Velké Británii, toho dne vyslala nad cíle na německém území celkem čtyři svazy, čítající dohromady 1377 bombardovacích a 962 stíhacích strojů, z nichž to nejsilnější uskupení zamířilo k Drážďanům. Mělo jasný cíl – pokračovat v díle zkázy, které už předchozího dne v saské metropoli rozpoutali jejich předchůdci. Na šest desítek letounů se však oddělilo od hlavního svazu a přiblížilo se ku Praze.

Jenže náhlá porucha palubního radiolokátoru způsobila, že se hlavní navigátor skupiny mohl orientovat pouze pomocí hodinek a srovnávací navigace podle mapy.  A to ještě jen částečně, protože část západní Evropy zakrývaly mraky. Na mnohých místech navíc vládla hustá mlha a oblačnost, foukal silný vítr. I z toho důvodu zřejmě hlavní navigátor zaměnil při hledání orientačních bodů na zemi Plzeň za Cvikov, který je od Drážďan vzdálen zhruba stejně jako Plzeň od Prahy. A jakmile vystresované osádky pod sebou spatřily velké město, protnuté řekou podobně jako v Drážďanech, bylo neštěstí dokonáno. „Proč ovšem pumy shodily na město, které bylo na rozdíl od Drážďan nálety dosud netknuté, zůstává otázkou, která na své uspokojivé vysvětlení ještě čeká…“ říká Rajlich. 

Podle historika Michala Plavce mohlo hrát roli i množství paliva. „Spotřebovali víc paliva, než se předpokládalo, a zřejmě podplukovník si uvědomil, že to palivo jim nestačí na hladký návrat zpět, a proto se rozhodl bombardovat první město, které viděl,“ uvádí. Někteří navigátoři amerických bombardérů hlásili do vysílaček, že se nacházejí „.někde nad Drážďany“, jiní chybu sice rozpoznali, avšak byli nuceni následovat skupinu.

Bomby padaly i jinde

Praha nebyla jediným městem, které toho dne sevřela hrůza a strach. „Ze svazu, mířícího původně k Drážďanům, totiž menší skupiny strojů bombardovaly Prahu, Záluží u Mostu, Duchcov a Plzeň, ze svazu letounů s cílem Saská Kamenice (Chemnitz) pak dopadaly bomby i na Cheb, Tachov či Karlovy Vary,“ vyjmenovává Rajlich. A dodává: „Zatímco bombardování většiny z uvedených západo- a severočeských lokalit, tehdy osídlených převážně německým obyvatelstvem, již v historii zapadlo, nálet na Prahu představuje dodnes v české historické paměti velmi živou a traumatizující epizodou druhé světové války.“

Během několika málo minut se z pumovnic letounů na českou metropoli vysypalo celkem 152 tun pum. A rozpoutaly peklo. 

„Najednou byl strašnej šrumec. Tma a něco padalo, takový ty sutě, prach ze zdí a rány, děsný rány a my v pátým poschodí. Vím jen, že jsem byla najednou pod stolem, to je všechno pudový, a pak ve skříni. Pak to přestalo, ale nevědělo se, jestli to bude znova. Přiletěl jeden chlapec zezdola, pomohl mi dolů a tam lidi plakali,“ vzpomínala Dagmar Procházková, která zažila bombardování na Popeleční středu 14. února 1945 jako devatenáctiletá, pro projekt Paměť národa. „Okna na pavlač byly rozbitý a lidi pořezaný, ale ještě horší byl ten pohled, když jsem vyšla. Ulice plný mrtvých, všude, v Podskalský, Faustův dům byl rozbitej úplně, a proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.“

Těla ve změti ohořelých trámů

Do zničených ulic se vydal i rozhlasový reportér Josef Cincibus. „Lidé, kterým zbylo jen to, co měli na sobě, chodí kolem zřícených domů, ve kterých ztratili všechno. A mnoho lidí pomáhá v odstraňování trosek ve smutném očekávání, že náhle spatří v prachu a změti ohořelých trámů mrtvé tělo svého dítěte, ženy nebo matky,“ pronášel tehdy ve své reportáži.

Účet za osudovou chybu hlavního navigátora byl v českém hlavním městě vysoký. Pumy zasáhly část Smíchova, okolí Palackého mostu, Karlovo náměstí, Vinohrady a Vršovice. Zdevastovaly desítky domů i historické památky jako gotický klášter v Emauzích. Na ulicích, v troskách domů, ve sklepeních, všude umírali lidé. Smutnou ironií osudu se nezachránili ani všichni ti, kteří výstrahy uposlechli a schovali se do krytu. Ne všechny totiž dokázaly těžkým pumám odolat. Například ten na Karlově náměstí dostal přímý zásah a stal se hrobem pro zhruba stovku schovaných mužů, žen i dětí. 

Jak vypadaly zničené budovy bezprostředně po náletu a jak vypadají v současnosti? Seshora: Gröbeho vila, Slezská ulice, Všeobecná fakultní nemocnice. FOTO: Vojenský historický ústav / Pavel Šmejkal

FOTO: Vojenský historický ústav / Pavel Šmejkal

Nečekaný nálet zabil 701 lidí a téměř 1200 jich zranil, domov vzal asi 11 tisícům Pražanům, přes 80 lidí se nikdy nenašlo. Mezi oběťmi byla i teprve šestnáctiletá Eva, dcera malíře a ilustrátora Josefa Lady. Ještě v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě třiadvacet mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu.

„Anglo-americký terorismus“

Tragédii ihned využil nacistický režim ku své propagandě. „Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích,“ psala 23. února Národní politika, „účel nepřítelova náletu na naši milovanou Prahu byl jen a jen teroristický.“ Pestrý týden zase 24. února hlásal, že „anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách“.

Pamětní deska obětí náletu na pražském Karlově náměstí. FOTO: Wikimedia Commons / Svenkaj / CC0 1.0 DEED

FOTO: Wikimedia Commons / Svenkaj / CC0 1.0 DEED

Oficiální rozloučení s oběťmi náletu proběhlo dopoledne 18. února odděleně – s českými oběťmi u baziliky (tehdy kostela) sv. Ludmily na náměstí Míru (tehdy Říšském náměstí), s německými před budovou Rudolfina na dnešním náměstí Jana Palacha (tehdy Mozartovo náměstí). Národní politika 20. února oznamovala na svých stránkách: „Tryzna před Rudolfinem vyzněla v odhodlání nepřátelskému teroru navzdory vytrvat až do vítězství Říše.“

Nebylo to naposledy

Únorové bombardování nebylo tím jediným, kterým si Praha ještě musela toho dramatického roku 1945 projít. Další nálet, tentokrát už cílený, podnikli Američané na konci března. Zaměřili se především na závody ČKD a důležitá letiště. I tehdy však umírali lidé – podle výzkumů z posledních let zahynulo 562 lidí, dalších více než tisíc bylo zraněno.

Přečtěte celý článek