před 2 měsíce
63
„Odstěhoval jsem se na delší dobu sem, ze začátku jsem myslel, že budu asi za měsíc hotový, dnes už vidím, že ne. Na stavbě, kterou tu stavím, dávám si náramně mnoho záležet, chci, aby to byla moje chlouba,“ napsal architekt Dušan Jurkovič z Beskyd svým příbuzným.
Na Pustevnách, ve výšce kolem 1000 m n. m., na konci 19. století vytvořil komplex secesních budov, mezi nimi i Libušín. Ten přesně před deseti lety, v noci z 2. na 3. března 2014, zachvátil požár. Přestože 90 procent objektu lehlo popelem, bylo od začátku jasné, že bude obnoven. Jurkovičovy stavby, dnes už národní kulturní památky, přispěly k tomu, že se z Pusteven stalo patrně nejatraktivnější místo moravskoslezských hor.
Soubor těchto turistických chat v nejkrásnější části Beskyd nechal na vlastní náklady vybudovat spolek Pohorská jednota Radhošť. V době rychlého rozvoje průmyslu se totiž část společnosti, zejména vyšší a střední třída, zhlédla v dílech romantiků a projevovala zájem o historii, lidovou kulturu a přírodu. Rozhodnutí, že nové stavby, které měly rozšířit dosavadní skromné zázemí pro návštěvníky, budou připomínat starou valašskou architekturu, se tak přímo nabízelo.
První český turistický spolek v zemích Rakouska-Uherska, jehož název měl symbolizovat slovanskou jednotu, začal projekt realizovat v roce 1894. Jurkovič při tom částečně využil stávající objekty, které upravil a propojil s novostavbou. Pro zjednodušení se dá ale říci, že tehdy na Pustevnách vyrostl Libušín, který sloužil jako jídelna, a Maměnka, která nabízela ubytování. Základním materiálem byly dřevo a kámen z lokálních zdrojů.
Jídelna jako kostel
Velký otevřený interiér jídelny připomínal kostel ve Velkých Karlovicích, postavený na půdorysu kříže. Prvky secese byly patrné na architektonických detailech, výzdobě uvnitř i venku, na výtvarně pojatém nábytku. Jurkovič použil například charakteristické motivy labutí a pávů, kterým se někdy říká také holubice. Inspirací pro rostlinné motivy na zdech byly lidové výšivky, duchu secese uvnitř odpovídaly také barvy – neobvyklé odstíny žluté, modré a zelené.
Zatímco interiéru dominovala světle tyrkysová, pro venkovní část byla typická temně rudá se světle žlutou kolem zelených oken a dveří. Na výmalbě sálu se podílel mimo jiné Mikoláš Aleš, který vytvořil kresby zbojníků Ondráše, Juráše, Jánošíka a portáše Stavinohy. Použit byl i jeho obraz pohanského boha Radegasta na koni. Alšovy návrhy realizoval Karel Štapfer, který stěny pomaloval rovněž emblémy salašnického hospodářství, dekorativními polními, dřevařskými a hudebními nástroji.
Součástí výzdoby byly také průpovídky a úryvky z lidové poezie. Do kazetového stropu ve střední části interiéru Jurkovič umístil světlíky, kterými proniká světlo přes malovaná skla. Mnoho návštěvníků sem přicházelo jenom proto, aby se podívali na jeho dílo. Byli mezi nimi i významní umělci, jako Julius Zeyer, Otokar Březina, Petr Bezruč, Svatopluk Čech, Adolf Kašpar, Julius Mařák či Leoš Janáček.
Během první světové války, kdy spolkový život i turistika upadaly, budovy zchátraly. V roce 1918 proběhla nákladná oprava, o několik let později se Libušín rozšířil. K obnovení života na Pustevnách hodně přispěly nové běžkařské a sjezdové tratě, později také skokanský můstek. Tamní lyžařský oddíl vychoval například československého reprezentanta Zdeňka Parmu a olympijského vítěze Jiřího Rašku.
Nejvyšší místo v protektorátu
V roce 1928 Pustevny navštívil prezident T. G. Masaryk s dcerou Alicí, v roce 1940 byl spuštěn provoz lanovky. Za druhé světové války zažíval tento strategický bod pro výšlapy do dalších částí hor, například na Radhošť, nápor návštěvníků. Po německém záboru pohraničí a vzniku Slovenského státu se totiž moravská část Beskyd stala nejvýše položeným místem v protektorátu, navíc s velkými ubytovacími kapacitami.
Na konci války chaty zdevastovali němečtí a maďarští vojáci, v dubnu 1945 je obsadili partyzáni. O pár měsíců později se na Pustevnách konal sjezd Svazu české mládeže, jehož účastníci na podlaze rozdělávali oheň, na který přikládali vybavení z Maměnky a Libušína. Po válce byly objekty v takovém stavu, že jim hrozilo zbourání, ale sám Jurkovič se za ně přimluvil.
Po převzetí areálu podnikem Restaurace a jídelny se začala připravovat oprava souboru Jurkovičových staveb, která proběhla na počátku 60. let. Jejich neutěšenému stavu to však příliš nepomohlo, takže o deset let později se rekonstruovalo znovu. V roce 1984 byly obě stavby pro veřejnost uzavřeny. Následovaly další stavební zásahy, které měly budovy více přiblížit původní podobě, a znovuotevření v roce 1999.
Jako z pohádky o Popelce
Jenže v noci začátkem března 2014 přiletěl červený kohout. Na vině byla neodborně provedená oprava komína, při které u dřevěných trámů vznikla vzduchová kapsa, v níž se hromadil horký vzduch. Po požáru se z Libušína dochovala část přízemí s vnějším ochozem nad kamennou podezdívkou, zbytky stropních trámů, malé fragmenty malířské výzdoby. Zcela zničena byla střecha, věž a vybavení interiéru.
I to, co oheň nespálil, bylo vlivem žáru a hašení vodou znehodnoceno, do dřeva se navíc později daly plísně a dřevomorka. Při obnově tak mohlo být po úpravě vráceno asi jen sedm procent prvků. Hned po požáru se rozběhla veřejná sbírka, ve které se vybralo téměř jedenáct milionů korun. I když vlna solidarity byla obrovská, nešlo ani o desetinu částky, kterou kompletní rekonstrukce stála.
Areál bylo v první řadě nutné co nejrychleji zastřešit, aby dílo zkázy nedokonal déšť a sníh. Potom nastala mravenčí práce, při které se dokumentovaly dochované prvky a cenné architektonické detaily, zkoumal se druh dřeva i vrstvy nátěru jako podklad pro projektovou dokumentaci. Rozhodovalo se, co ještě bude možné použít do nové stavby, několik hodnotných částí bylo převezeno do depozitáře.
Řadu hodin strávili zaměstnanci Valašského muzea v přírodě přesíváním popela a hledáním artefaktů. Pátralo se v archivech a v dokumentaci o předchozích opravách. Během rozebírání torza si tesaři dělali představu o způsobu původního roubení a konstrukci stavby. Pro obnovu byla zvolena metoda vědecké rekonstrukce, pro niž měly poznatky získané při ohledávání požářiště zásadní význam.
Do barvy přidávali tvaroh
I tak bylo obtížné posoudit například to, co byl původní úmysl architekta Jurkoviče a co nežádoucí zásahy při několika rekonstrukcích v průběhu 20. století. Podobou se měl vzkříšený Libušín vrátit do roku 1925, ale co se týká užitných vlastností, musel odpovídat požadavkům na provoz ve 21. století.
Původní roubenka se tak naplnila moderními technologiemi, jako trafostanicí, protipožárními systémy, vodním a plynovým hasicím systémem. Mimo objekt navíc vznikla podzemní železobetonová nádrž na požární vodu.
Významným přínosem, který z obnovy Libušína udělal unikátní záležitost, bylo znovuobjevení tradičních pracovních postupů používaných na počátku 20. století. Zaměstnanci Valašského muzea v přírodě k tomuto účelu proškolili řemeslníky a dohlíželi na ně. Tesaři a truhláři nesměli používat motorové pily ani elektrické hoblíky, jen nářadí odpovídající místu a tehdejší době. Ke slovu se dostaly tesařské sekery, dláta nebo ruční pilky čepovky.
Stromy – jedle, smrky a duby – byly pokáceny během zimního úplňku v okolních lesích v nadmořské výšce minimálně 600 metrů. Tam dřevo roste pomaleji, má hustší letokruhy a tím pádem je odolnější. V drsných klimatických podmínkách, které na Pustevnách panují, je to důležitá vlastnost. To koneckonců prokázalo i více než sto uplynulých let, kdy byly nutné opakované opravy tamních objektů.
Pro větší trvanlivost a lepší přilnutí k omítce použili restaurátoři při obnovování maleb místo temperových barev kaseinové, míchané na místě z vyzrálého vápna, vody, tvarohu a barevných pigmentů. Nábytek v jídelně také vznikl tradičními postupy truhlářů z přelomu 19. a 20. století. Jako materiál posloužilo jedlové dřevo, které lépe odolává dřevokazným škůdcům a díky své pružnosti snese i větší zátěž.
Zatímco v interiéru znovu převládají světle modrošedé odstíny, venkovní nátěr se vrátil k tmavě červeným, okrovým a zeleným tónům. Libušín povstal z popela v létě 2020, kdy byl také znovu otevřen veřejnosti. Stejně jako v dobách Jurkoviče slouží jako jídelna a restaurace. Více informací včetně řady fotografií z historie, požáru a hlavně obnovy Libušína naleznete v knize Libušín – vzkříšení slavné stavby Dušana Jurkoviče.
