před 1 týden
26
Uprostřed idylické krajiny v kopcích nedaleko Vizovic člověku zatrne, když se ponoří do historie tamní osady Ploština. Loni otevřená audiovizuální expozice v návštěvnickém centru je dobrým výchozím bodem při procházce pietně upraveným místem, na němž před devětasedmdesáti lety uhořely desítky lidí.
Oválný objekt je ponořen do šikmého svahu louky tak, aby co nejméně narušoval okolní krajinu. To, co v něm najdete, může zpočátku připomínat výstavu z valašského muzea. Jenže jakmile se na časové ose dostanete do období druhé světové války, dojde vám, že se schyluje k strašlivé tragédii. Vystupují v ní partyzáni, konfidenti gestapa, ozbrojené síly třetí říše a jejich oběti. Koneckonců tento příběh byl podle románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen dvakrát zfilmován. Ale nepředbíhejme.
Do kopců šla chudina
Expozice přibližuje přírodní poměry i nejstarší dějiny tohoto místa v karpatských lesích, které lidé navzdory pro zemědělství nepříznivým podmínkám dokázali přetvořit tak, aby se uživili. To znamená, že značnou část lesa proměnili v pole, louky a pastviny. Zatímco údolí byla osídlena už ve 13. století, takzvaná pasekářská kolonizace měla zhruba tři sta let zpoždění a konkrétně na Ploštině se lidé usadili až v roce 1828.
Do vyšších a odlehlejších poloh odcházelo z důvodů nedostatku půdy v nížinách většinou sociálně slabší obyvatelstvo, nejčastěji mladší ženatí synové nebo vdané dcery, které dostaly paseky jako dědictví, nemajetní chalupníci nebo staří lidé na výměnek. Okolní lesy poskytovaly dostatek materiálu pro stavbu, výrobu nábytku, střešní krytiny, nářadí a náčiní pro vlastní potřebu i na prodej.
Větší výzvou bylo zúrodňování horské půdy, na níž se dařilo zejména žitu. Pasekáři se věnovali také chovu dobytka – skotu a ovcí. Díky disciplíně a pevnému řádu z osad nakonec vytvořili poměrně prosperující celky. Přebytky úrody prodávali a za peníze kupovali to, co si nedokázali sami vyprodukovat, například petrolej, sůl, a cukr. V expozici je vystavena řada fotografií dokumentujících zemědělské a lesnické práce v 1. polovině 20. století.
Vražedné komando
Co se týká moderních dějin, expozice zasazuje oblast do celostátního kontextu. Zvláštní pozornost je věnována 2. světové válce, jejíž závěr přinesl Ploštině i některým okolním osadám zkázu. V rámci odboje v regionu je zmíněn parašutista z výsadku Silver A Josef Valčík, rodák od nedalekých Valašských Klobouk. V letech 1944 až 1945 se na Valašsku naplno rozvinulo partyzánské hnutí.
V pasekářských osadách se oddíly formovaly především z mužů, kteří utekli z totálního nasazení, a bývalých válečných zajatců. Do oddílu, který sídlil na Ploštině, se podařilo na počátku dubna 1945 infiltrovat Oldřichu Baťovi a Františkovi Machů. Šlo o placené konfidenty gestapa ve Zlíně, kam také při společné noční hlídce z 18. na 19. dubna 1945 utekli podat hlášení.
Ráno pak speciální skupiny nacistických ozbrojených sil, které se partyzány v oblasti snažily monitorovat už delší dobu, podnikly trestnou výpravu. Celkově se do zásahu zapojilo 180 až 200 mužů řízených zlínským gestapem. První obětí se stal čtyřiadvacetiletý dělník Josef Vařák, kterého zastřelili cestou.
Ještě než komando s názvem Josef dorazilo na Ploštinu, zastavilo se v maringotce v obci Újezd, kde manželé Ranglovi provozovali pojízdné brusičství. Důvodem mělo být udání, že partyzánům hráli na harmoniku. Zastřeleni byli tři dospělí, přežili jen dva synové ve věku tří let a deseti měsíců.
Někteří z ohně vyvázli
Na základně na Ploštině se v té době nacházelo 18 partyzánů, kteří se poté, co dostali varování, rozhodli utéct. Domnívali se totiž, že tím zabrání represím proti obyvatelům. Pozdější peklo pak sledovali z nedalekého kopce.
Při prohlídkách usedlostí Němci ničili vybavení, odnášeli peníze a cennosti, z potravin si brali uzené maso, slaninu a máslo, dokonce i živé slepice a králíky. Nakradené věci odváželi na povozech. Když nenašli žádné důkazy o přítomnosti partyzánů, začali do stavení házet zápalné granáty.
Jakmile u jednoho z nich vybuchlo partyzány ukryté střelivo, nacisté se ještě více rozběsnili. Zajaté muže nahnali do hořících stavení, kde je stříleli do zad. Tragédie měla celkem 24 obětí, mezi nimiž byla jediná žena. Některým, jejichž osud už se zdál být zpečetěn, se přesto podařilo utéct.
To je případ rolníka Jana Machů, kterého příslušník gestapa přiměl skočit do hořícího stavení. Nejdřív ležel klidně na podlaze pod oknem, ale když se začal strop postupně řítit, po břiše se vyplížil ven a skokem do hnojiště na sobě uhasil hořící oblečení. „Z hnojiště počal jsem se váleti po dvoře a jsa kryt kouřem z hořících pasek dokoulel jsem se k blízké polní cestě.“ Následně se dostal do lesa, kde se ukrýval 23 hodin.
Kříž s trnovou korunou
V návštěvnickém centru je detailně popsán sled událostí, seznámit se můžete s tvářemi zrádců, vrahů a jejich obětí, fotografiemi vypálené osady, mapami i svědectvími přeživších. Božena Húšťová například vzpomínala na identifikaci mrtvých. Strýce poznala podle kožených bot, u jiných se to podařilo třeba podle zlatých zubů.
Většina ploštinských obětí byla pochována do společného hrobu na hřbitově při kostele sv. Mikuláše v Újezdu u Valašských Klobouk, do jehož farnosti spadali. Prvním projevem úcty k obětem tragédie bylo vztyčení březových křížů a umístění fotografií na ohořelé trosky budov. Hned po skončení války byla Ploština vnímána jako symbol utrpení valašského lidu.
Smutné je, že zdaleka ne všechny viníky se podařilo potrestat – někteří utekli či spáchali sebevraždu. Jeden z velitelů Kurt Werner Tutter byl v Československu odsouzen k pouhým šesti letům vězení za školení nacistických jednotek se zaměřením na diverzní akce, ale během výkonu trestu se stal agentem StB, pro kterou pak sloužil v západním Německu. Zemřel v roce 1983.
Přeživší zůstat nechtěli
Po válce byla vyhlášena sbírka na podporu pozůstalých po ploštinských obětech. V souvislosti s tragédií proběhlo několik takzvaných Národních tryzen – první z nich po čtyřech měsících, tedy 19. srpna 1945. K symbolickému kříži z ohořelých trámů osázenému trnovou korunou přišlo kolem 12 tisíc lidí. Srpnové poutě na Ploštinu se konaly i ve dvou následujících letech.
Na místě vypálené usedlosti, kde v plamenech zahynulo nejvíce lidí, byla pár let po válce postavena kaple Panny Marie Bolestné. Ve stejné době odstartoval projekt Nová Ploština, který zahrnoval výstavbu nových obydlí. Jenže časem se ukázalo, že zvolený typ domů se do místních poměrů nehodí. Přeživší a jejich potomci většinou odcházeli do okolních obcí a život na Ploštinu už se nikdy nevrátil.
Režim po roce 1948 začal nekriticky oslavovat partyzány, komunistická propaganda si Ploštinu přivlastnila a celý příběh upravila podle sebe. Pouze v dočasně uvolněných poměrech 60. let směl být dvakrát zfilmován Mňačkův román Smrt si říká Engelchen, v němž se autor na roli partyzánů dívá střízlivě. Hlavní hrdina se dokonce zabývá otázkou, zda je správné, že on přežil, zatímco obyvatelé pasek, kteří partyzánům pomáhali, zahynuli.
K 30. výročí osvobození vznikl na kopci nad Ploštinou monumentální betonový památník odboje, který má znázorňovat plameny. V jednom ze statků postavených po válce představuje historii osady od roku 1945 do současnosti expozice Nová Ploština. Obytné místnosti v přední části domu jsou zařízeny tak, jak mohly vypadat v průběhu prvních desetiletí po výstavbě v roce 1947.
V zadní části objektu, kde se původně nacházely chlévy, se můžete seznámit s vývojem fenoménu Ploštiny jako pietního místa včetně jeho násilné ideologizace.
