před 1 měsíc
35
KOMENTÁŘ / Příčiny masové obliby či „respektu“ ke krvavým diktátorům typu Hitlera, Stalina, Putina, Si Ťin-pchinga, Kim Čong-una a dalších světu nebezpečných kreatur s prstem na spoušti, ať už jaderné, či nejaderné, měly vždy něco společného. Nebyla to jen ta či ona puma schopná v několika minutách rozmetat civilizaci, ale zbraň daleko strašnější a ničivější: náš strach.
Už v šedesátých letech, při ideových i pohraničních střetech dvou krvavých impérií, sovětského a čínského, argumentoval Mao proti jaderné převaze dalších dvou velmocí pohrdavým, bagatelizujícím pojmem „papírový tygr“. Je to prý, například právě u Moskvy, jen prostředek k zastrašování, omlouvající její oportunistickou politiku, která zrazuje proletářský internacionalismus. Teprve s šedesátiletým odstupem zjišťuji, že paradoxně dochází k naplnění Maových šílených slov. V čem?
Jistě ne v tom, že bychom se nukleární války měli přestat obávat, přesně naopak: počítat s ní jako s rizikem je nutné. Ale co dělat ve chvíli, kdy se ruský, od počátku agrese permanentně Západu hrozící atomový prst stane mocnou zbraní? (Ruská státní televize: koho nejdřív vybombardujeme – Paříž, Brusel, Varšavu, nebo Prahu?) Drze imperiální výhrůžky přitom nemají, všimněte si, na našem přeopatrném Západě nikdy žádnou adekvátní protireakci. Což si Putin jednoznačně vysvětluje jako náš strach a slabost.
Nepozlobit báťušku v Kremlu
Co tedy dělat ve chvíli trvající už dva roky, kdy strach před tímto obávaným prstem nás předem ochromuje a rozmyslíme si vždy předem jakýkoli ozbrojený nejaderný odpor proti donebevolající agresi? A to včetně přirozené obranné pomoci a spíše zatím jen symbolické vojenské přítomnosti u napadených sousedů. Jenom to ne, jen proboha nepozlobit báťušku v Kremlu, nebo na nás bude zlý, zní heslo dne v evropském veřejném prostoru už dva roky. A tak se ptám: nejde v tomto případě vskutku o klasického Maova papírového tygra či hada, jehož prý nesmíme dráždit bosou nohou?
Jenže my (tj. Západ, NATO a další struktury) už dávno nejsme bosí. Nejsme bosí Habešané stojící s klacky proti Mussoliniho obrněncům, jsme přece obutí, nebo ne? Proč se tedy do těch bosých obětí tak rádi stylizujeme? Odpověď je pořád stejná: protože nám to velí Putinův nejmocnější generalissimus, generalissimus Strach. Těžko slovy pokaždé vylíčit výbuch radosti v Kremlu, když tam tuto zprávu z našich ustrašených reakcí dnes a denně ve svých svodkách čtou.
Řekněme si to pro názornost pohádkou. Byly nebyly jednou dvě velké sousední země, obě slovanské, jedna větší, druhá menší. Ta větší, symbolizovaná medvědem, si mezinárodně vymůže, že se té menší, již nazývejme pracovně hadem, natrvalo zakáže vlastnit jadernou zbraň.
Had od této chvíle už nemá reálně využitelný jed. Lze ho tedy snadno zašlápnout jako mravence, uvažuje medvěd. Že to nejde zas až tak snadno, jak si medvěd ve své tupé fantazii naplánoval? Ten zázrak zařídí jednak zprvu značná, později ochabující mezinárodní solidarita se slabším, včetně dodávek zbraní (vesměs ovšem spíše ze „second handu“ armád Evropy a Ameriky). Hlavně aby nebyly moc útočné, ty zbraně, strachuje se svět, aby medvěda nebolely víc než komáří štípnutí.
Původní solidarita se logicky časem začne drolit a rozpouštět v rostoucích národních populismech. A tak medvědovy vražedné drápy – bombardéry, rakety a drony, jež mu pohotově dodávají jiné zdivočelé režimy, medvědovi kamarádi Írán a Severní Korea, denně devastují města napadené země. Za dva roky už je v té zemi řáděním po zuby ozbrojené medvědovy tlapy trosek a obětí nepřeberně. Zdivočelý medvěd však dál žízní po krvi. Co s tím?
Pokřivená reciprocita
Pohádky stranou, zůstává základní otázka: jedna země denně bombarduje hlavní město druhé, zabíjí obyvatele, ničí infrastrukturu a druhá nesmí dělat totéž? To už by byla přece agrese! A co je proboha to, co páchá už dva roky Rusko s íránskou pomocí na Ukrajině?
A i kdyby se napadená oběť aktivní obranou svého území bránit chtěla – my, přísně korektní Evropané i Američané, to neumožníme, pouze „ocamcať pocamcať“. Budeme přísně střežit, zda jim poskytujeme jen obranné zbraně s omezeným doletem, aby náhodou omylem nedolétly až do Kremlu. Jaká je v tom proboha logika? Na co si to tu hrajeme?
A když jeden z evropských prezidentů významné země, s nímž další včetně toho našeho souzní, uvažuje o tom, že napadené zemi přece musíme poskytnout nejen slovní, ale také ozbrojenou pomoc i na jejím území a třeba jen na národní, nikoli nutně severoatlantické úrovni, a to pomoc nikoli třetiřadými zbraněmi, co nastane? Spustí se hrozný povyk a hysterie, z níž vyhřezává stále více něco slizkého a odporného, co já sám znám jen z čítanek: duch mnichovanství par excellence.
Jako bychom před sto lety právě my Češi a s námi záhy celá Evropa a vlastně svět už jednou na tuto toxickou logiku, totiž zachránit mír na úkor obětí, krutě nedoplatili! Místo abychom zvolali: „Bravo Macron, bravo Pavel, bravo Tusk, konečně se někdo aspoň trochu pochlapil!“, tak k Putinově radosti raději opět zdviháme varovný prst: jen nepohněvat báťušku… Tohle, nezměníme-li radikálně své myšlení i strategii, nemůže dopadnout dobře. Což jsme opravdu nepoučitelní?
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
