Na parketu se Mirek pohyboval doslova od narození, protože už jeho rodiče soutěžili v tanečním sportu a brávali jej s sebou do klubu. „Každý večer jsem byl na pódiu v Domě dětí a mládeže, vzal jsem si stavebnici, hrál si a přitom vstřebával taneční hudbu,“ vybavuje si Miroslav Hýža.
Když mu bylo patnáct, začal chodit pomáhat předsedkyni kubu a hlavní trenérce, tedy své mámě, na tréninky dětí a zpočátku jen plnil roli asistenta. Bavilo ho to, klub měl tehdy jen dvě nebo tři desítky členů, proto mezi svými tréninky začal vypomáhat s mladšími.

„Ale uběhl sotva rok a naprosto přirozeně, aniž bychom to nějak plánovali, jsem přešel od asistování k samostatnému trénování. Tehdy to ovlivnilo mou taneční dráhu, protože jsem zároveň seděl na třech židlích – měl školní povinnosti na Slovanském gymnáziu, sportovně jsem tancoval a pak taky několikrát týdně trénoval s dětmi. Brzy jsem začal dávat i individuální lekce, a to už jsem se do toho úplně ponořil,“ vzpomíná Mirek, který nikdy neměl průměrné ambice.
Z univerzity na taneční parket
Tančil sice až do svých třiceti, ale z výpomoci a brigády v klubu se rozvinulo seriózní podnikání a dlouhodobě nebylo možné se věnovat jen jednomu pilíři. Přitom z něj měl být geograf, studoval přírodní vědy na olomoucké Univerzitě Palackého.
„Měl jsem mapy nad postelí, byl jsem opravdu nadšený pro svůj pro obor, směřoval jsem k tomu, že se jím budu živit. Když jsem dokončoval diplomovou práci, měsíc jsem vůbec netrénoval a napnul všechny síly jedním směrem. Dnes je to 10 let od státnic a mnoho vědomostí už mi nezůstalo, jen ten vztah k vědní disciplíně,“ říká muž, jehož pracovní život už se dnes točí hlavně kolem tance.

Taneční sport je přitom finančně vysoce náročný a někteří členové klubu si na svůj koníček musejí sami přivydělávat. „Hlavně ti v dorosteneckém věku. Rodiče mnohé vydatně podporují, ale na brigády chodí ve věku 16-19 let vesměs všichni. Uvědomuji si, že podnikat ve sféře volnočasových a sportovních aktivit je riziko. V době ekonomické krize se takový koníček stává v mnohých rodinách zbytným. Poznat to bylo při krizi v roce 2009 i později při pandemii covidu. Třeba kolega musel začít rozvážet pro Zásilkovnu, my jsme se udrželi zuby nehty jen díky pohotově připraveným on-line programům,“ říká šéf TK Olymp Olomouc, jehož podnikání se začalo rodit před dvaceti lety a dnes má za sebou dvacet let práce.
close
info
Zdroj: se svolením TK Olymp
zoom_in
TK Olymp patří ke špičce v českém tanečním sportu.
„Dali jsme dohromady tým perfektních lidí, teď je čas ten tým proměnit v činnost a úspěchy, a těmi nejsou jen vítězství na mistrovství republiky. Naši tanečníci dostávají i zdravý základ do života. První tři nebo čtyři roky se z dítěte stává sportovec, přemýšlí jinak než dřív, tvoří se mu základ do života – a nejen ten fyzický, ale i mentální,“ je přesvědčen Miroslav Hýža.
Klubový sportovní cíl byl prý už v počátku nastaven tak, aby se nevychovával jednotlivec, ale celá generace, která by mohla vyhrát titul mistrů republiky v juniorských kategoriích.

„Už s druhou generací v řadě se to podařilo a vyhráli jsme Mistrovství ČR juniorů, první generaci bohužel utopil covid. U dospělých takovou ambici nemáme, protože fluktuace vede tanečníky spíše do Prahy a Brna, Olomouc pro ně zatím není zajímavá. Zaměřujeme se proto na děti a juniory, a s těmi mě to také nejvíce baví,“ vyznává se Mirek, který připomíná, že první vítězka StarDance Kristýna Coufalová byla vychovaná právě klubem TK Olymp, stejně jako vítěz slovenské obdoby Let's Dance Vilém Šír.
Teď ale čekají nové cíle. „Musíme stabilizovat zázemí klubu. Máme dobrý systém výchovy a náborů, máme trenérský kolektiv, to se povedlo nejvíc. Co nemáme na dobré úrovni, je zázemí a tréninkové prostory, na tom intenzivně pracujeme. Co v našem sportu úplně chybí, je fakt, že tanec neumí přilákat obchodní partnery a učí se, co jim může nabídnout. Býval to sport málo sledovaný, málo masový, snažíme se to posunout. Aby to nebyla jen špička ledovce, ale vrcholový sport,“ uzavírá šéf klubu, v němž už se dnes počet členů vyšplhal k pětistovce.