Gorbačov, Turgeněv a selhání Západu

2 měsíce starý 31

9. 9. 2022

čas čtení 5 minut

Ocenění ruského génia je dobré, ale moc daleko se s ním nedostanete, upozorňuje Harold Meyerson.

Vydání časopisu The New Yorker se dostalo do tisku a do e-mailů několik dní před smrtí Michaila Gorbačova. Zvláštním a neplánovaným způsobem však obsahuje esej o ruském romanopisci 19. století Ivanu Turgeněvovi, v němž zazní stejné poznámky, jaké jsme slyšeli v hodnocení Gorbačovovy kariéry, která změnila svět.

Příležitostí pro Turgeněvovu esej od kritika ruského původu Keitha Gessena žijícího v Brooklynu je vydání nového překladu Turgeněvova přelomového románu Otcové a děti. Hlavní postavy románu pocházejí z Turgeněvova vlastního prostředí – jak říká Gessen, "kruhu takzvaných zapadniků", kteří dominovali petrohradské literární scéně v 50. a 60. letech 19. století. Turgenev sleduje konflikty mezi liberálními a neefektivními otci těchto postav a jejich vlastní, radikálnější a aktivističtější generací (do té míry, do jaké byl aktivismus v carském Rusku vůbec možný). Jedna věc, kterou Turgenev nedělá, je návrh řešení tohoto konfliktu. Jeho sympatie sahají na obě strany generační propasti; je liberálem, který chápe potřebu radikálního přeskupení ruské společnosti a obává se jeho důsledků.

Jako takový byl Turgeněv opovrhován jak ruskými vládními reakcionáři, tak radikálními kritiky. Jeho pověst na liberálnějším Západě však byla slušná. "V Evropě byl vždy vítán a obdivován," píše Gessen. "Ale v samotném Rusku byl téměř dvě desetiletí v nemilosti."

Zdá se, že stejná reputační nesrovnalost se vztahuje i na Gorbačova. V Evropě a Americe je to muž, který ukončil studenou válku a s ní spojenou hrozbu jaderného holocaustu, muž, který nechal strhnout železnou oponu, muž, který pochopil, že vlastně existující komunismus nefunguje (a později muž který se objevil v reklamě na Pizza Hut, kterou chválili ruští zákazníci za to, že přinesla do Moskvy svobodu a feferonky). V Rusku jím opovrhovali a opovrhují ti, kteří se bránili demokratizaci, v současnosti je zosobňuje, bohužel, neocar Vladimir Putin. Než však jeho prezidentství skončilo, byl také silně kritizován radikálnějšími kritiky starého sovětského řádu, kteří považovali jeho kroky směrem k demokracii s více kandidáty a ekonomice méně kontrolované byrokracií za uvíznuté.

To neznamená, že by Gorbačov byl současným Turgeněvem. Byl to aktivista par excellence a rozhodně více socialista než kterýkoli sovětský vůdce za poslední desetiletí. Ale jeho socialismus byl spíše Bucharinův než Stalinův, a protože se dostal k moci, když byly jasně vidět materiální a politické úspěchy sociálních demokracií, jako je švédská, myslím, že by posunul Rusko blíže k takovému socialismu, kdyby dostal více času a podpory. Na rozdíl od všech svých předchůdců byl otevřený Rusku, které by se cítilo spíše jako sociální demokracie. Vzhledem k omezením, která na něj sovětská historie uvalila, a vzhledem k jeho vlastnímu přesvědčení se pokusil vyvážit tento vývoj necynickým uznáním toho, co bychom mohli nazvat tím nejlepším z leninismu, což je pekelný akt vyvažování.

Ale zatímco ho Západ z velké části miloval, ve skutečnosti mu to nepomohlo. V Rusku byl pád komunismu prožíván některými jako duchovní krize, která vytvořila prázdnotu, již nakonec zaplnil agresivní nacionalismus. Jako materiální krizi to ale prožívalo mnohem více Rusů. Demontáž státní mašinérie znamenala, že mnoha nezbytností, jako práce a jídla, bylo znepokojivě málo.

Pokud by Gorbačov přijal ekonomické priority Západu – přeměnu skřípající komunistické ekonomiky v živější ekonomiku, která by uspokojovala i sociální potřeby veřejnosti – Gorbačovovo funkční období by tolik Rusů nedávalo na roveň letům strádání. To však bylo něco, co Západ nepochopil.

Na podzim roku 1991, v předvečer rozpadu Sovětského svazu a demokratických prezidentských primárek, jsem odjel do Manchesteru v New Hampshire, kde jsem pro svého tehdejšího zaměstnavatele, LA Weekly, udělal rozhovor s demokratickým kandidátem z Arkansasu jménem Bill Clinton. S tolika nově postkomunistickými východoevropskými národy a samotným Ruskem na pokraji znovuobjevení svých ekonomik jsem se zeptal Clintona, zda by v případě zvolení prezidentem poradil těmto zemím, aby vybudovaly čistě tržně řízené ekonomiky nebo sociálně demokratické tržní ekonomiky. Jeho odpověď byla, že to první: Tržně řízené ekonomiky. Vzhledem k tomu, co se od té doby stalo v Rusku a některých dalších zemích bývalého východního bloku, to byla osudová odpověď. Jakmile byla cena svobody mnohými vnímána jako hluboká ekonomická nejistota, nevěstilo to nic dobrého pro začínající demokracie, protože to už nevěstilo nic dobrého pro Gorbačova, kterého tehdejší úřadující Bushova administrativa jistě ocenila - ale nedokázala ocenit to, co potřeboval k úspěchu doma.

Je to hezké, ale nikoliv velký úspěch, kdy Západ oceňuje ruského génia. Jsou však chvíle – jak poznamenal Turgeněv, když popisoval nedostatky a nicnedělání liberálních otců – kdy uznání nestačí.

Zdroj v angličtině: ZDE

34

Zdroj