Handa Gote: Jsme jen takoví výrobci

1 měsíc starý 9

„Prostě vyndáš věci, co máš v krabicích, a dáš je na stůl“. Takhle lakonicky popisuje Tomáš Procházka vznik výstavy Handa Gote research & development 2005–2020, která v pondělí začala v Galerii Národní technické knihovny. Divadelní skupinu, jež se v expozici ohlíží za svou patnáctiletou existencí, Procházka založil a třetím rokem o její produkci pečuje také coby umělecký šéf divadla Alfred ve dvoře, kde má nyní Handa Gote domovskou scénu.

Alfred sídlí jen kousek od NTK, stačí se z Dejvic přesunout na Letnou, podhoubí skupiny se nachází o hodně dál, na druhém břehu Vltavy ve Strašnicích. Tam Handa Gote skladuje kostýmy, rekvizity a vůbec roztodivné artefakty ke svým představením, z nichž nyní sestavilo výstavní bilanci. Skupina ji pojala jako seriózní muzejní expozici plnou zasklených cenností s popisky provedenými dávnou technikou bušení psacího stroje do papíru. U podivné dýky s hrubě opracovaným hrotem zaraženým do držáku malířského štětce se tak návštěvníci dočtou: „Dýka vyrobená ze skla televizní obrazovky. Pro ceremoniální účely spojené se sledováním televizního programu“.

1

Jak už to u projektů Handa Gote bývá, i tahle výstava nabízí velkou zábavu a zároveň velké poučení. Jak ostatně uvádí kurátor galerie Milan Mikuláštík: „Společným jmenovatelem plejády artefaktů je poetický humor a specifická nostalgie vztahující se k japonské tradici Mono no aware – kultivované schopnosti vnímat a ocenit jednoduchost a krásu, ale současně si být vědom jejich pomíjivosti.“

Dodejme k tomu, že slova handa gote v japonštině označují starou dobrou pájku, bez níž by se výroba řady prezentovaných exponátů neobešla. Například „kontaktní snímač z kančího klu s přirozeným piezoelektrickým efektem“, „elektrifikovaná drnkací šištice jeffreyské borovice“ nebo dřevěný notebook, který se dá použít ke kultovním účelům jako „přenosný oltář k provozování computerové magie“. Notebook je mimochodem jedním z nejstarších artefaktů skupiny a - jak Procházka přiznává, probírka těmi patnácti lety byla pro všechny členy docela vysilující.

Protože s každou věcí se pojí tolik intenzivních zážitků, že dalo divadelníkům fušku je po letech oprášit, položit nebo postavit vedle sebe a udělat co nejkompletnější obrázek historie skupiny, jež si tak vyzkoušela i momentálně oblíbenou vědeckou disciplínu zvanou mediální archeologie. Těmi dalšími členy jsou Veronika Švábová, Jakub Hybler, Jan Dörner, Jonáš Svatoš a neodmyslitelná produkční skupiny Maria Cavina.

2

„Naší hlavní pracovní metodou je sediment: něco se objeví a něco ztratí,“ vysvětluje Tomáš Procházka při procházce expozicí, v níž se dá narazit na dřevěné „kopulační loutky určené pro sexuální osvětu“, „slavnostní řetěz s maltézským křížem z východoněmeckých otvíráků“ nebo pojízdnou opravnu na japonském vozíku yatay, která spíš než k opravě věcí slouží k jejich předělání na něco úplně jiného. Dílen je v galerii hned několik. Jedna pro milovníky silnoproudu, druhá naopak pro slaboproudaře, je tu i něžnější koutek pro vyšívání a regulérní fotokomora (která ovšem není zatemněná, čili nemůže fungovat).

Dílny jsou dekorovány plakátovou – hudební i erotickou - výzdobou typickou pro československé kutily, jejichž zlatý věk připadal na normalizační léta, kdy nešlo dělat nic moc jiného, než si právě doma cosi vyrábět na koleně. Čemuž se dnes říká metoda DIY neboli Do It Yourself. Handa Gote kutilství dlouhodobě adoruje, přičemž zároveň dělá záslužnou práci v uchovávání analogových technologií, jež pomalu mizí ze světa. V expozici je to vidět třeba na sérii elektrifikovaných hudebních nástrojů vyrobených například z tenisové rakety, hliníkového chlebníku či sestavy hrůzostrašně působících síťových zásuvek. Z těchto kousků by měl jistě radost i František Skála, který též s oblibou preluduje na choroše zapojené do zesilovače. Jak ale zdůrazňuje Tomáš Procházka: „My nejsme výtvarníci, jsme jen takoví výrobci.“

3

Není to od něj falešná skromnost. Touhou Handa Gote je totiž lidi přesvědčit, že kreativita se dá nalézt všude kolem nás a člověk k tomu ani nepotřebuje umělecký talent. „Některé předměty jsme vyrobili a některé ani ne, takový je zkrátka reálný svět. Většina z artefaktů sice má hyperbolu, ale nevelkou,“ vysvětluje Procházka. A dodává, že z pozorování skupiny dokonce vyplývá, že řada lidí běžně používá úplně stejně magické rituální myšlení, o které se pokouší Handa Gote – jen to tak nevnímají.

Zatímco skupina třeba sešívá rituální oděvy pro svá představení z igelitek nákupního řetězce, uměním nedotčená společnost si na sebe velmi podobná roucha navléká zcela intuitivně, protože je to levné a pohodlné. A je pravdou, že bizarní oblek ušitý z traktorové duše a bužírky, jejž skupina použila na svou ekologickou performanci, během níž v přírodě před jedenácti lety likvidovala nepůvodní druhy, by se jistě při troše štěstí našel u někoho ve stodole. Aniž by jeho výrobce tušil, co je to současný tanec nebo site specific.

4

5

Což očividně nevěděli ani obyvatelé Ostravy, kteří se v roce 2017 podíleli na rozkradení jednoho z exponátů skupiny prezentovaného tehdy v Galerii Lauby. Instalace Hladomor je bio-elektronický systém v podobě stařičkého počítače nezapojeného do elektřiny, ale do sestavy brambor, čili do bramborové baterie. K požadovanému výkonu skupina potřebovala sto kilo erteplí. Přes noc je ale chodci procházející kolem pytlů uskladněných za mřížemi postupně rozkradli, aniž tušili, že je při tom natáčí bezpečnostní kamera. V NTK je nyní tento velmi vtipný noční akt promítán pod názvem Velká bramborová loupež hned vedle Hladomoru – v Praze zatím nerozkradeného.

Na vernisáži každopádně nikdo hlad neměl, podávaly se řízky připravené se stejnou puntičkářskou pečlivostí, s níž lidé z Handa Gote přistupují ke všemu, co dělají. Jejich recyklování věcí i idejí je záslužným a obdivuhodným počinem, který česká kultura zhodnotí až časem, pokud to nestačila udělat už dnes. Veronika Švábová s Tomášem Procházkou mimochodem recyklují i dechovku. O tom se mohli během vernisáže přesvědčit nejen návštěvníci galerie, ale i široké a daleké okolí Národní technické knihovny. A během poslechu dechových nástrojů, jejichž zvuk se tříštil o budovy v areálu dejvického kampusu, si uvědomilo, že už je zřejmě opravdu po pandemii.

6

Zdroj