před 4 týdny
33
Prakticky stejné to bylo i s diskusemi o přímé volbě prezidenta. Bylo jedno, jak moc silné argumenty proti ní svého času zaznívaly. Část politiků i část veřejnosti zkrátka přímou volbu chtěla a basta. Svou roli tu sehrála rovněž média, která už se těšila, že pokud přímá volba projde, budou to nakonec ona, kdo prezidenta veřejnosti vybere – což se jim napotřetí také povedlo.
ČTĚTE TAKÉ: Korčoka i Pellegriniho čeká velká hra o nerozhodnuté voliče. Co Slováky překvapilo?
Během těchto debat, kde proti racionálním úvahám o tom, jaká negativa přímá volba do našeho systému vnese, stálo jen „chci, chci, chci“, nám bylo velmi často dáváno za vzor sousední Slovensko. „Vidíte, na Slovensku si svého prezidenta volí přímo. Tak proč bychom si ho nemohli volit přímo i v České republice? O co jsme horší než Slováci?“ Naši blízcí sousedé se vlastně stali hlavním „argumentem“, abychom si začali přímo volit prezidenta také my. Byl to sice argument neargument, ale během debat zazníval se vší vážností a navíc velmi často.
VIDEO: Václav Klaus komentuje slovenské prezidentské volby
V roce 2011 tedy nakonec odzvonilo dobám, kdy o hlavě státu rozhodovaly na společném zasedání obě komory parlamentu a volba občany měla zelenou. Pro někoho konečně, pro jiného bohužel. Křehká blondýnka dostala svoje vysněné šestky a doufala, že teď už bude všechno růžové a zalité sluncem. Jenže nebylo – jako to ostatně není růžové nikdy, pokud slepá touha něco mít přehluší racionální argumenty, proč to naopak raději nemít.
Příležitost k dalšímu konfliktu
Už na prvních přímých volbách se projevil jeden z hlavních efektů, tedy zásadní rozdělení společnosti. Vykopání příkopů, z nichž na sebe následně tábory dvou nejsilnějších kandidátů pálí o sto šest. Druhé kolo voleb poté nevyhnutelně navodí stav, v němž se jedna část voličů cítí na koni a slaví triumf, zatímco druhá vykřikuje, že nemá žádného prezidenta. Že toho, jenž byl nakonec zvolen, nechtěla, nechce a chtít nebude.
To by se při parlamentní volbě nedělo a už vůbec ne v takové míře. Volba parlamentem umožňovala, aby většina občanů sledovala celý proces zpovzdálí, bez větší osobní angažovanosti a tím zůstala vůči příští hlavě státu alespoň neutrální. Přímá volba naopak každého doslova pohltí. Každý je nucen najít si svého favorita a být součástí volebního šílenství, před nímž není úniku. Přitom politika a život ve společnosti už samy o sobě přinášejí dost dělení a štěpných linií. Takže nebyl žádný důvod vytvářet nesystémovou a veskrze zbytečnou změnou prostor pro další konflikt, jež zákopy ještě více prohloubil.
V Čechách (i na Slovensku) jsme vždycky chtěli vnímat prezidenta jako svorník společnosti. Místo toho máme úřad, o němž jsme schopni se do krve pohádat a pět let v tomto hádání setrvat, aby se nakonec vše nanovo opakovalo u dalších voleb. Namísto alespoň nějakého spojování je tu jen další klín vražený hlouběji do české (a slovenské) společnosti. Přesvědčili jsme se o tom při první i druhé a ze všeho nejvíce při třetí přímé prezidentské volbě. Slováci, které jsme zavedením tohoto typu volby následovali, se o tom (znovu) přesvědčují právě teď.
Křehká blondýnka už ví, že velké silikony nejsou to pravé ořechové a občas kvůli nim musí čelit i nějakým těm škodolibým pohledům. Tak moc je chtěla, a nakonec má jen oči pro pláč. Ale vlastně je na tom mnohem lépe než my. Protože kvůli jejím šestkám se alespoň společnost nemlátí klackem po hlavě a nedělí se na nepřátele na život a na smrt...
VIDEO: Reakce na slovenské volby
