Hrál jsem na varhany pro dánského prince, říká autor historických románů

5 měsíce starý 27

„Špatné skladby, které skoro nestojí za to, aby se hrály a poslouchaly, mají i Bach nebo Mozart,“ tvrdí Josef Bernard Prokop, spisovatel, varhaník a muzikolog. Je také předsedou České společnosti Jana Ladislava Dusíka – hudebníka, světoběžníka a dobrodruha, který se zasloužil o vylepšení klavíru. Rozhovory s Prokopem se většinou točí kolem knih. Co se jednou bavit spíš o hudbě, která je také jeho povoláním?

Zvuk varhan má v sobě něco povznášejícího, podobně jako kostelní zvony. Jak to vnímáte vy?

Varhany jsou fantastický nástroj a lidé je mají rádi. Jejich zvukový účinek na posluchače je často ohromující. Možná jde i o dozvuky toho, že za komunistů byly skoro zakázány – tedy byly jen trpěny. Mnohdy se čekalo, až je sežere červotoč a rozpadnou se.

Jejich vibrace se mě dotýkají i na fyzické úrovni.

Vibrace, ty vlnky jako fyzikální jevy, které tam jsou, stimulují lidský organismus. Většinou kladně. Jsou ale dokonce určité frekvence, které jsou zdraví nebezpečné. A varhany mají zvukové spektrum opravdu velké. Od slabého, jemného zvuku až po ohlušující kaskády hřmících tónů.

Vezměte si největší varhany na světě, které stojí v Atlantic City. Jejich nahrávky najdete i na YouTube. Když vidíte jejich hrací stůl, je to neuvěřitelná strojovna, která má obrovské možnosti. Mají sedm manuálů – to znamená sedm klávesnic nad sebou – a 935 rejstříků (zvukových možností, pozn. red.).

Josef Bernard Prokop

Hudebník, redaktor, spisovatel, pedagog. Aktivně koncertuje na varhany, a to nejenom v Česku, ale ve většině zemí Evropy. Autor dvanácti historických románů, prvním byl Karel IV. – Tajný deník, zatím posledním v loňském roce František Štěpán Lotrinský: Bohatý manžel chudé císařovny.

Narodil se a studoval v Praze (varhany, klavír, hudební věda). Po krátké pedagogické praxi už třicet let pracuje v Českém rozhlase, kde je redaktorem a moderátorem. Kromě toho je také autorem více než dvou stovek rozhlasových pořadů, spoluautorem televizních pořadů a autorem tří divadelních her.

Je aktivní i v muzikologické práci, mimo jiné je zakladatelem a předsedou České společnosti Jana Ladislava Dusíka.

Foto: Archiv Josefa Bernarda Prokopa, Seznam Zprávy

Josef Bernard Prokop je autorem dvanácti historických románů.

Pro srovnání, na jaké varhany hrajete vy?

Jsou jedny z nejlepších v Praze. Mají tři manuály, 140 rejstříků. Můžete se někdy přijít podívat, hrávám na pražských Vinohradech.

Jak jste se dostal ke hře na varhany?

V dětství jsem hrál na klavír a jedny Vánoce mi Ježíšek přinesl krásnou gramofonovou desku s nahrávkou varhan. Bachovy skladby na Silbermannovy varhany, jedny z nejkrásnějších, co znám. Hrát na ně je pro varhaníka jako pro automobilistu jet Rolls Roycem.

Můj strýc byl amatérský varhaník a poučil mě, že nejdřív musím umět dobře na klavír. Také jsem začal chodit ministrovat, i když to tehdy nebylo příliš populární. Chodil jsem do kostela svatého Prokopa na Žižkově a doufal, že se mi třeba někdy podaří si trochu zahrát, co jsem zatím uměl na klavír. A kupodivu – znělo to hezky. A já začal tím pádem i víc cvičit a občas si mohl na svůj vysněný nástroj sáhnout. Pak už jsem začal varhany studovat.

Varhany mají výhody i nevýhody. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Není tam omezení, jako třeba u dechových nástrojů, tam potřebujete prvotřídní chrup. Znáte jméno Giovanni Stich Punto?

Varhany mají výhody i nevýhody. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace.

Ne.

To je skvělý příběh! Byl to slavný hornista, který pocházel z Žehušic u Čáslavi. Hodně hrál s mým oblíbencem Dusíkem, ale i s Beethovenem nebo s Mozartem. Arcibiskup, který panství vlastnil, poslal Sticha na studie, ale nevděčný muzikant se pak nechtěl vrátit. Arcibiskup za ním proto poslal své lokaje, aby ho našli, unesli a na odlehlém místě mu vytloukli přední zuby. Dneska by mu tam zasadili implantáty, ale tehdy už by jenom šišlal a mohl si zahrát nanejvýš na bubny. Ale dobře to dopadlo, unikl.

Koncerty jsou neskutečné zážitky

Překvapilo mě, že existují světové soutěže ve hře na varhany. Účastníte se?

V mém věku? Většinou je u nich předepsaný věkový limit a v době, kdy jsem studoval, jich ještě nebylo tolik a na ty mezinárodní vás prostě nepustili. Postupně jsem byl na soutěže starý. Nikdy jsem je ale moc nemusel, protože umění se nedá dost dobře hodnotit objektivně. Závodit můžete v tom, jestli doskočíte dál nebo jestli dojedete do cíle rychleji. Soutěže hudebníků ale vnímám jako dobrý odrazový můstek pro začínající mladé umělce, kteří se potřebují ukázat světu, že něco umí. Interpretačních soutěží je mnoho typů – od ZUŠ přes poloprofesionální hudebníky, až po mladé profesionály.

Seděl jsem na pár soutěžích v porotě, trochu o tom něco vím. V rámci dalšího vzdělávání také jezdíváme na semináře s profesorem Klánským, který léta zasedá v mezinárodních porotách. Mluvil mi z duše, když říkal, že jednoho stejného klavíristu bude tři dny po sobě hodnotit pokaždé jinak – záleží i na tom, jak se vyspíte, jak se cítíte, jestli vás nebolí záda. Proto si myslím, že tyto soutěže jsou zejména jako orientační pro mladé varhaníky.

Hrál jste v mnoha zemích Evropy, jak se k tomu jako varhaník dostanete?

To je různé, buď vyhrajete soutěž, nebo máte známé, nebo vás osloví agentura. Kolikrát se také po koncertu stane, ať už ve velkém městě při prestižním koncertu, anebo v nějaké zapadlé vísce, že pak za vámi někdo přijde a osloví vás s návrhem, abyste jel zahrát třeba do Itálie.

Kdo to byl?

V tomto případě italský varhaník, kterému se líbil koncert. Už se mi to stalo několikrát. I v té zemi, kde hrajete jako host. A kontakty dělají další kontakty… Zvlášť, když v té zemi třeba nějaký čas žijete a hrajete, nebo studujete.

Umění se nedá dost dobře hodnotit objektivně. Závodit můžete v tom, jestli doskočíte dál nebo jestli dojedete do cíle rychleji.

Samotné koncerty, to by bylo dlouhé vyprávění. Někdy jsou to neskutečné zážitky. Představte si, jak pracuje náhoda: barokní skladatel Jeremiah Clarke napsal Pochod prince dánského, který jsme s kolegou trumpetistou dávali většinou jako přídavek na vystoupeních. Představte si, že jednou po koncertě na nás čekal dobře oblečený gentleman mluvící anglicky, který říkal, že jsme ho moc potěšili. Byl to opravdový dánský princ, který byl zrovna na návštěvě v Praze. Poděkoval nám, jak hezky jsme pochod zahráli. To člověka moc potěší.

Dusíkovy osudy by vydaly na celé romány

Abych se naladil na rozhovor, pouštěl jsem si po obědě tvorbu Jana Ladislava Dusíka…

Jé! To je krásné…

Čím si vás tento hudebník přelomu 18. a 19. století přitáhl natolik, že jste založil a vedete jeho společnost?

Je to můj celoživotní oblíbenec, jeho hudba je originální a nadčasová. Znáte to, když s nějakou hudbu rezonujete? Že vás osloví? Mám samozřejmě rád i jiné skladatele, od Bacha po Vlacha. Jsem opravdu všežravec, jak v hudbě tak v literatuře. Mám rád hodně podnětů.

Každý se ale vyvíjí, kdysi jsem – jako velice mladý nezralý student – říkal, že existuje jenom dobrá stará hudba, a ta moderní že je špatná. To je nesmysl. Dnes už vím, že dobrá hudba se skládá i dnes, jen si musíte vybírat a někdy to dá práci. Naopak špatná muzika vznikala i v baroku a klasicismu. I Bach nebo Mozart mají nepovedené skladby, které ani moc nestojí za to, aby se hrály a poslouchaly.

A jak to souvisí s Dusíkem?

Předběhl svoji dobu o spoustu let, podobně jako později Beethoven. Vezměte si, že Dusík žil v letech 1760 až 1812, je to období přechodového stylu, takzvaného raného romantismu. Některé jeho pozdější skladby ale nevysvětlíte, jak mohly vzniknout ve své době. Když v roce 1806 napsal Harmonickou elegii, tak to už je skladba ve stylu Chopina, některé další už ohlašují Brahmse. A v klavírní technice zase Liszta. Hlavně ale pracoval s obrovským množstvím hudebních barev, typů úhozu, měl velké nároky na interpreta.

Jak si to můžu představit?

Kdybyste si prohlédl jeho hudební text, je samý pokyn pro interpreta, jak skladbu správně hrát. Do té doby se do něj skoro nepsalo, a najednou máte hrát jemně, něžně, s ohněm, se zápalem, přesně vypisuje pedalizaci… On tam má jeden takový podnět za druhým. To se běžně nevypisovalo, i kvůli tomu, že skladby vznikaly obecně pro klávesový nástroj, pro cembalo, pro klavichord…

Ještě Beethovenovy první sonáty je možné hrát i na cembalo. Dusík ho v tomto předběhl. Na cembale, klavichordu, jeho hudba nezní, je už čistě pro klavír. On byl světoběžník, kam přijel, tam nasával podněty a zpracovával je.

Prý i pomohl zdokonalit klavír?

Když pobýval v Anglii, inspiroval slavného nástrojaře Broadwooda, aby klavír rozšířil a zdokonalil. U toho Dusík byl, to je dokazatelné. Zachovaly se totiž Broadwoodovi deníky, kde píše, že pro něj postavili nový klavír, jak mu vyhověli a rozšířili ho tím a tím způsobem.

Dusík má tedy obrovské zásluhy a je to o to obdivuhodnější, že neustále cestoval. Utekl před francouzskou revolucí, nebyl dobrý obchodník, takže se někde usadil, nadělal hudebním podnikáním dluhy, a musel utíkat. Jinde zase svedl nějakou ženu, protože prý byl krásný, a zase musel utíkat.

Už jste psal o Karlovi IV., Marii Terezii, teď o jejím bohatém a šikovném manželovi Františku Štěpánovi Lotrinském v pozadí, ale i o kupci Sámovi. Není čas na román o vašem hudebním oblíbenci?

Dusíkovy osudy by opravdu vydaly na celé romány a v minulosti dva dokonce opravdu vznikly. Zatoulaná píseň od Gabriely Preissové a potom Maestro od Stanislava Václava Klímy. A myslím, že ještě Svatopluk Čech napsal krátkou esej. Vnímám ale jeden problém. Téma knihy se musí volit tak, a by bylo čtenářsky zajímavé.

Proč by Dusík čtenáře nezajímal?

Lidi zajímá Karel IV., ještě Marie Terezie, také její manžel František Štěpán, kupodivu už ani Rudolf II. tolik ne. Asi jim stačí Císařův pekař a Pekařův císař. A kdo dnes Dusíka zná? I když bych samozřejmě rád, uvidíme. Nápadů na psaní mám opravdu hodně. Jak se říká, všechno chce svůj čas.

Zdroj