5 měsíce starý
59
V dobách hlubokého míru, kdy život plyne jako líná řeka, kdy jsme smířeni s minulostí a neřešíme budoucnost, neboť nám vše dává smysl teď a tady, necháváme péči o věci veřejné těm, kteří se na nic pořádného nehodí, ale hodně si o sobě myslí, těm co se rádi předvádějí, libují si v intrikách, a na společnosti, které by měli sloužit, se pouze přiživují.
Když se pak nad světem kupí mraky, když kvapem bere za své, co jsme měli za samozřejmé, normální a jisté a za humny když slyšíme válečné bubny, tehdy sklízíme plody své apolitické občanské naivity a otráveně sledujeme, jak naším jménem rozhodují lidé, kteří se nikdy neměli stát politiky, neboť jim chybí úroveň, odpovědnost a rozum.
To je ta chvíle, kdy z letargie procitá občanská společnost, kdy se demokracie vrací ke kořenům, od vlády nad lidmi k vládě lidu. To je ta chvíle, kdy těžkne slovo, které pozbylo váhu v časech, kdy stačilo mluvit prázdně, neboť poptávka po pravdě, jež osvobozuje, chyběla.
Cítíme, že doba, která nastala, je přelomová. Panující společenský systém přežívá už jen ze setrvačnosti. Místo prosperity nabízí chudobu, místo plurality myšlení povinná dogmata, místo konsenzu nabízí konfrontaci, místo míru válku. Sedíme v lokále, ve kterém vrchní hlásí: „Závěrečná!“ Systém, ve kterém žijeme, má už jenom minulost. Chodíme kolem něj po špičkách, jako kolem kobyly v posledním tažení. Nikdo nechce být potrefen jejím kopytem, když je tu naděje zařadit zpátečku a vycouvat z dnešního marasmu do bodu, kdy svět byl ještě v pořádku. Anebo kdy ještě nebyl v naprostém nepořádku, neboť nebyl decimován bezohledností, chamtivostí a fanatismem.
Sbíráme odvahu brát si zpátky, co je naše. Brát si to, na čem nám přestávalo záležet, o čem jsme soudili, že je to marginální anebo zbytné. Předně je to právo na svobodné vyjádření jiného názoru, než je ten oficiální, jediný správný, povolený. Je to právo hledat alternativy k tomu, co údajně nemá alternativu. Cítíme, že je třeba vzít si zpátky právo na sebeurčení, bez kterého si nelze vzít zpátky náš stát, dědictví po našich předcích, vzít si zpátky půdu pod nohama. Sbíráme odvahu ke svobodě, jež je na rozdíl od svévole či libovůle provázena odpovědností a respektem ke svobodě jiných.
Je před námi úkol najít v chaosu původní řád. Je to úkol přesahující možnosti jednotlivce. Proto se kolem sebe rozhlížíme, zjišťujeme, kdo už prozřel, kdo se vymanil z matrixu, odolal propagandě a myslí nevymytým mozkem. Hledáme k sobě cestu. Mluvíme spolu. V naději, že z těch rozhovorů vzejde něco dobrého. Abychom, až se rozplyne mlha, neopakovali staré chyby, abychom toho, co si vezmeme zpátky, byli hodni.
Zde, na Rádiu Universum, v pořadu Politikos, se při hledání toho, co nás nerozděluje, nýbrž spojuje, a co společnost činí společenstvím, bude každé pondělí těšit Ivan Hoffman.
