před 1 měsíc
36
Ruské hlavní město patří mezi nejlépe sledovaná a střežená města na světě, přesto se provedení nejhoršího teroristického útoku v Moskvě za posledních 20 let jeví pozorovatelům až šokujícím způsobem snadné. Podle Jeremyho Morrise, docenta globálních studií na Aarhuské univerzitě v Dánsku, je ale vysvětlením rozpor mezi bezpečnostními manévry, jaké Rusko předvádí, a realitou.
V článku na The Moscow Times Morris píše, že od teroristických útoků během čečenských válek si Rusové zvykli vídat uniformované strážce s detektory kovů u vchodů do dopravních uzlů, velkých objektů i malých stanic metra. Kontroly ale ve skutečnosti probíhají formálně a neustálá přítomnost policistů a příslušníků ochranek zcela znecitlivuje veřejnost a vede k naprosté lhostejnosti a nudě na straně bezpečnostního personálu.
Když je nasazeno tak velké množství strážců, trpí tím profesionalita. Ti nejméně schopní a poté ještě špatně placení lidé se stávají bezpečnostním personálem. Mávají detektorem kovu, ale v podstatě je to nezajímá a většinou neodhalí ani skutečné přestupky. Morris to demonstruje na tom, co sám v Rusku zažil.
„Byl jsem svědkem toho, jak si lidé berou střelné zbraně do letadla a jiní procházejí kolem strážných přímo do údajně zabezpečených letištních zón. Viděl jsem lidi, kteří prošli kolem spících vrátných, aby se dostali do uzavřených komunit bohatých a mocných, a kteří ‚ukecali‘ bezpečnostní pracovníky střežící citlivá místa jen proto, že byli dobře nebo v případě žen málo oblečeni. Lidé dokonce překračují mezinárodní hranice tím, že hodí pár dolarů těm správným lidem a čekají, až se jim naskytne příležitost,“ píše expert.
Na druhou stranu se pak stává, že se někdo nedostane ani na vlastní organizovanou akci, protože nemá ten správný kus papíru. Nouzové východy jsou zablokované nebo zamčené s odůvodněním, že by je lidé použili, aby se vyhnuli frontám.
„Jednou se mě na letišti zeptali, co mám v kufru. ‚Nic než počítač,‘ odpověděl jsem a byl jsem propuštěn. Musím pokračovat?“
Pokud jsou jen u vchodu na mezinárodní letiště nasazeny desítky strážných, každý předpokládá, že si potenciální hrozby všimne někdo jiný. Rusko trpí nedostatečným povědomím veřejnosti o bezpečnosti. Obyčejné lidi nezajímá, že někde v autobuse leží opuštěná taška, a na dotaz dávají najevo, že netuší, proč by je to zajímat mělo. Lidé stále ještě klidně na mezinárodních letištích přijímají zavazadla od cizích lidí, což autor považuje za vrchol naivity.
Pokud jde o policii, ve velkých městech se zabývá hlídáním veřejných prostranství, což vede k nudě, znecitlivění a zaměření na snadné cíle – bezdomovce, lidi nelegálně prodávající zboží – a k rasovému profilování taxikářů za účelem jejich vydírání.
Stát a jeho ministerstva žijí v zajetí ruské koncepce vztahů: „Já jsem šéf, a to znamená, že ty jsi idiot.“
„Toto rčení vyjadřuje, jak podřízený nikdy nesmí převzít iniciativu a vždy musí zůstat v rámci své hierachie ostražitě pasivní. Nikdy nesmí zpochybňovat rozkazy, které dostal, a dokonce ani žádat o vysvětlení. Stejně jako se korupce vyplácí směrem nahoru, následky se valí z kopce dolů, takže nikdo nechce situaci zhoršovat tím, že bude dělat chytráka,“ popisuje Morris.
Už v raných fázích kariéry se člověk naučí nepřebírat iniciativu, neozývat se, neupozorňovat na problémy a nenavrhovat žádné postupy. Patrné to bylo během pomalé reakce na vzpouru vedenou Jevgenijem Prigožinem. Lze si snadno představit, že takto se mohla chovat nějaká bezpečnostní agentura u Crocus City Hall, protože nečinně předpokládala, že reagovat je úkolem policie.
„Ruské bezpečnostní divadlo je třeba zasadit do jeho sociologické perspektivy. Agentury a policie se řídí stejnou logikou, jakou diktuje širší systém – starej se o sebe a hlídej si záda (zejména materiálně), nikdo není zodpovědný za ostatní (pokud je nechceme obětovat), mlč a nespolupracuj s ‚ostatními‘ (nespolupracuj ani se sesterskými agenturami),“ konstatuje na závěr Jeremy Morris.
