Jak ergoterapie pomáhá lidem s fyzickým i mentálním postižením zlepšit kvalitu života?

3 měsíce starý 35

Co přesně ergoterapie zahrnuje?
Ergoterapie prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, volnočasových či rekreačních činností. Tím podporuje maximální možné zařazení (participaci) člověka v běžném životě, přičemž plně respektuje jeho osobnost a možnosti. Osobně mám ráda jako příklad pro lepší pochopení toto přirovnání: Fyzioterapeut vám rozhýbe nohy co do rozsahu pohybu, ale ergoterapeut vás na nich naučí tancovat.

Pro koho je určená?
Ergoterapie je určená pro lidi každého věku s různým typem postižení a znevýhodnění, ať už se jedná o tělesné, smyslové, psychické, mentální nebo sociální.

Jak probíhají jednotlivé terapie?
Cíle i přístupy se liší podle věku a postižení klientů. Jiné budeme mít při péči o seniora, jiné u člověka po úrazu míchy nebo u dítěte s poruchou autistického spektra. U každého bude účelem ergoterapie zvýšení kvality života. Někdo se potřebuje naučit samostatně najíst, jiný chce zvládnout cestování, další potřebuje prospívat ve škole nebo si zapamatovat, co nakoupit v obchodě. Všechny tyto běžné životní aktivity jsou náplní ergoterapie.

To znamená, že ke každému člověku je potřeba přistupovat velmi individuálně?
Ano, u každého využíváme jiné prostředky. Pro dítě postavíme terapii jako hru a ukážeme rodičům, jak si efektivně hrát. Člověku po úraze vybereme vhodné pomůcky (vozík, chodítko) a se seniorem potrénujeme paměť. Ergoterapeut musí tedy pracovat a vybírat metody v závislosti na potřebách klienta, s respektem k jeho požadavkům. Klient a jeho rodina by měli být vždy účastníkem při stanovení terapeutických cílů, protože každý z nás máme jiné životní potřeby životní náplně a ergoterapeut je tedy vždy musí řešit individuálně.

Ergoterapie dosud není mezi lidmi tolik známá. Proč tomu tak je?
V oboru ergoterapie jsem profesně aktivní už 25 let, ale stále se setkávám s tím, že ergoterapii lidé neznají. Opakovaně se s kolegyněmi shodneme, že pokud se nás někdo zeptá na naše povolání, jsme připravené na delší vysvětlování. Ergoterapeuta většinou znají pouze lidé, kteří se dostali do těžké životní situace. Vždycky říkám, že ergoterapeut přichází, když váš život nejde dobře – lidé ho do té doby nehledají, ale po setkání s ním se budou cítit líp a jejich život velmi často opět nabere správný směr. Pak teprve bývá tato profese oceňovaná.

Je pravda, že dokonce i někteří odborníci považují ergoterapii za alternativní léčbu a příliš jí nedůvěřují?
Bohužel ano. S neznalostí ergoterapie se často pojí skutečnost, že nejen běžná populace, ale i odborníci ji považují za alternativní přístup. Sama jsem to zažívala po dokončení studia, kdy jsem v roce 1997 nastoupila jako jediný a první ergoterapeut do obrovské motolské nemocnice. V té době tam ergoterapeuta nikdo nepotřeboval, lékaři nevěděli, že taková profese existuje, nikdo nevypisoval požadavek na tuto terapii. Nyní po čtvrtstoletí pracuje v nemocnici okolo deseti ergoterapeutů, nestíhají pokrývat požadavky a jsou platnou součástí medicínských týmů na specializovaných odděleních. Lékaři je uznávají jako užitečné odborníky, kteří jsou v péči o pacienty přínosem. To vše se stalo na základě letité každodenní společné práce a vzájemného poznání.

Proč je podle vás profese ergoterapeuta tak velkou neznámou pro mnoho lidí? Myslíte, že chybí dostatečná osvěta?
K tomu, aby se ergoterapeuti stali známou profesí, je nutné jejich společné odborné působení v rámci profesních týmů, které v ČR nebývá úplně běžné. Často tu chybí propojenost a komunikace odborníků. Sama se s tím setkávám v dětské ergoterapii, kde se na péči o dítě s postižením podílí školství, zdravotnictví, sociální sféra... Každý z daných odborníků se snaží dítěti maximálně pomáhat, ale tím, že se vzájemně nedomluví, jdou jejich rady často proti sobě nebo jejich kumulace způsobí zvýšenou zátěž rodiny a následný stres.

Ergoterapie ale není hrazená ze zdravotního pojištění, což může být pro některé pacient problém. Z jakého důvodu na to stát podle vás nepřispívá?
Ergoterapie v ČR ze zdravotního pojištění hrazená je, úhrada za ergoterapeutický výkon je ale bohužel velmi nízká a to je důvod, proč ergoterapeuti odcházejí do soukromého sektoru. Do budoucna by bylo třeba, aby stát zajistil vyšší finanční dotaci na ergoterapeutické kódy, protože pokud ergoterapeut pomůže vrátit více lidí se zdravotním postižením do běžného života, to znamená k samostatnému bydlení nebo pracovnímu zařazení, ulehčí tím sociálnímu systému. V zemích, kde to pochopili, mají ověřeno, že se do ergoterapie vyplatí investovat. Bohužel naše republika takto prozíravý systém nemá a financování této metody ze zdravotního pojištění je nedostatečné. S tím se pojí i nedostatek ergoterapeutů ve státních zdravotnických institucích, protože jsou pro nemocnice z hlediska financí nevýdělečnou profesí. Proto jejich počet zůstává stále nízký. Navíc i nástupní platy nejsou příliš vysoké a oproti jiným oborům není možnost kariérního růstu. Z tohoto důvodu mladé ergoterapeutky často odcházejí do jiných oborů nebo do soukromé sféry.

Pokud by si tedy pacient chtěl ergoterapii zaplatit, na kolik by ho vyšla jedna terapie?
Cena za terapie v soukromých ordinacích se v současné době pohybuje v rozmezí tisíc až dva tisíce korun za individuální terapii. Každá ordinace by měla mít vždy platný ceník k nahlédnutí na webových stránkách. Moje zkušenost je, že s financováním terapií klientům následně velmi často pomáhají nadační fondy.

Na co je dobré si dát pozor při výběru vhodného ergoterapeuta?
V soukromých ordinacích doporučuji, aby si klienti vždy ověřili kvalitu dostupné péče. Je dobré si na webových stránkách ordinace pročíst profil vzdělání terapeutů, kouknout se, zda mají ukončené ergoterapeutické vzdělání a jsou absolventy certifikovaných kurzů, ne pouze seminářů, nebo získat doporučení od ostatních odborníků. Velmi často se setkávám s ordinacemi, kterým chybí zkušení terapeuti bez dostatečného vzdělání v oboru, a to pak může poškodit nejen klienta, ale i vnímání celého ergoterapie. Upozornila bych také na to, že terapie by vždy měla mít časové ohraničení a klient by měl vždy znát předpokládaný doporučený počet terapeutických hodin, které povedou ke splnění terapeutické zakázky. Tím jsou také předem dány finanční náklady. Není totiž cílem trávit život na terapii, ale přesunout doporučené postupy do klientova běžného života.

Rozhodla jste se pracovat především s dětmi. Co vás k tomu vedlo?
Na počátku pracovní kariery jsem se rozhodovala, zda zůstanu u dětské klientely. Nastupovala jsem totiž do motolské nemocnice jako jediný ergoterapeut, který řešil pacienty bez rozdílu věku. V té době mě velmi lákalo zaměřit se na péči o pacienty po úrazech míchy, ale dětský svět si mě postupně získal svojí hravostí a pestrostí.

Pracujete nyní v soukromém zařízení, které jste založila s kolegyní.
Ano, mojí hlavní pracovní náplní je Centrum dětské ergoterapie PlaySI, které jsem před pěti lety založila s kolegyní Eliškou Haškovcovou. Obě nás k tomu dovedla zkušenost ze státních zdravotních zařízení, kde často nebyly možnosti práce s klienty, jaké jsme si představovaly. A tak jsme vybudovaly vlastní zařízení, které splnilo naše nároky i představy a práce zde je pro nás každodenní radost. Zároveň obě stále působíme ve státních zdravotních zařízeních.

Takže dojíždíte ještě do nemocnice?
Jeden den v týdnu docházím na Kliniku dětské rehabilitace FN Motol, kde působím jako dětský ergoterapeut. V Motole jsem kdysi začínala a ráda se tu dál setkávám a spolupracuji s odborníky i mladšími ergoterapeuty, kteří se na péči o děti s postižením podílejí.

S jak starými dětmi pracujete?
S dětmi pracujeme již od raného věku. Mezi našimi pacienty jsou často kojenci a děti do přibližně dvanáctého roku. Ale vzhledem k malé dostupnosti následné péče se často stává, že pro dospívající děti nemáme návazná zařízení, kam je směrovat. Občas u nás tedy zůstávají i ve vyšším věku, kde však terapie mají spíše konzultační nebo socializační charakter.

Zdroj