Jak může svět rozumět tomu, že nevolený úředník v Česku blokuje celý stát?

3 měsíce starý 40

Pro středoevropský stát jsou vztahy se zahraničím vždy nedílnou, i když nezdůrazňovanou součástí domácí politiky. Opozicí léta neatakovaný zemanovsko-babišovský marasmus vyústil nakonec na domácí politické scéně logicky v nárůst vlivu xenofobních a populistických nálad. Pro obnovení důvěryhodnosti Česka ve světě musí co nejrychleji skončit i nedůstojná fraška nejvlivnějších prezidentových poradců.

Česká republika vplouvá do neznámých vod. Budou bouřlivější než cokoliv v polistopadovém třicetiletí. V posledních několika letech se svět kolem nás proměnil a zhrubl, ale české politiky jako by se to netýkalo. O to více vyniká to, že Babišova vláda nemá žádnou strategii aktivní zahraniční politiky. Snad se to změní.

Dále čtěte

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roam Black Černý a Michal Hošek)

Nenechme se ukolébat! Oslabenou demokracii posilují svobodná média, podporujte je i dál

číst článek »

Tuzemskou zahraničně-politickou diskuzi míjely dopady marketingového bolševismu brexitu a trumpovského rozbahnění transatlantických vztahů, zostření tlaku Ruska a Číny, sebeizolace střední Evropy a omezování spolupráce s Evropskou unií, stejně jako narůstající agresivita ruského a běloruského policejního státu, kopírujících čínský příklad.

Došlo to tak daleko, že v době plné změn nepotřebovala dnes končící česká vláda žádnou strategii aktivní zahraniční politiky. Po většinu času byla totiž jen němým rukojmím avanturistických kroků prezidenta Zemana a obrany zájmů skupiny Agrofert „až do roztrhání těla“ v podání premiéra Babiše.

Ale ani pro opozici, která nyní vládu přebírá, to nebylo příliš zajímavé téma – dokud nedošlo ke zveřejnění informací o teroristickém útoku ruských zpravodajců ve Vrběticích a následné diplomatické roztržce s Ruskem.

Přesvědčit zapšklé euroskeptiky

Pro středoevropský stát jsou vztahy se zahraničím vždy nedílnou, i když nezdůrazňovanou součástí domácí politiky. Opozicí léta neatakovaný zemanovsko-babišovský marasmus vyústil nakonec na domácí politické scéně logicky v nárůst vlivu xenofobních a populistických nálad.

Pro demokraty snad v této chvíli může být vítaným zadostiučiněním volební porážka komunistů a dalších menších populistických formací. I tak se ale v parlamentu usadila s luxusní desetiprocentní podporou otevřeně xenofobní a prokremelská SPD, která v příštích letech bude sbírat podporu zbytku momentálně poražených šovinistů.

Dále čtěte

Miloš Zeman se svým poradcem Martinem Nejedlým (ČTK)

Konec okupace Pražského hradu. O tom je aktuální Týdeník FORUM, běžte do trafik

číst článek »

Nastávající roky proto budou bitvou o odhadovanou nejméně čtvrtinu voličů, náchylnou k podpoře extrémismu. A zahraniční politika bude v tomto soupeření stále důležitější. Jsou tedy čeští politici v této chvíli vůbec připraveni uchopit zahraniční vztahy tak, aby jim rozuměli přátelé i nepřátelé?

Nebude to jednoduché. Petr Fiala, budoucí premiér za ODS, nejsilnější stranu koalice SPOLU, bude muset hned na začátku přesvědčit zapšklé euroskeptiky staré gardy svojí strany, aby nebránili zahraničněpolitickým krokům nové koaliční vlády. Už jenom to bude nesnadný úkol.

Pro obnovení důvěryhodnosti České republiky bude zároveň důležité obsazení klíčové funkce ministra zahraničních věcí. Podle dosud publikovaných informací by resort měl připadnout kandidátovi TOP 09.

Z uváděných jmen, která koalice údajně diskutuje na tuto zásadní pozici, pouze kandidát za STAN Martin Dvořák odpovídá velikosti úkolu.

Bývalý starosta Hradce Králové je jedním z mála českých diplomatů, kteří mají osobní zkušenost s fungováním mezinárodních organizací v krizových oblastech. V poválečném Kosovu si získal pro české diplomaty nebývalé uznání jako krizový manažer a vyjednávač. Po úspěšném fungování na několika českých zastupitelských úřadech dnes patří mezi nejzkušenější osobnosti polistopadové diplomacie.

Šance neskončit s ostudou

Se stejnou otázkou po nejlepším zájmu země by se měla nová vládní koalice s podporou obou komor parlamentu soustředit na strategické sjednocení a zprůhlednění české zahraniční politiky. Vcházíme do nejsložitějšího období od druhé světové války, které bude rozhodovat o naší budoucnosti na desítky let dopředu.

Pokračování ve společenství nacionalistů a podporovatelů zájmů Ruska a Číny, tak jak je prosazovali Miloš Zeman a Andrej Babiš, by bylo pouze cestou k provinciální kolonii a k „řízené demokracii“ hongkongsko-orbánovského střihu. To už po volbách nebude možné. Ale jaká bude nová česká zahraniční politika?

Nová vládní koalice by měla co nejdříve vyšachovat Miloše Zemana z funkce prezidenta a znemožnit Andreji Babišovi – a komukoliv z první polistopadové politické garnitury – na uvolněnou funkci kandidovat. Kdyby vítězná sestava pěti demokratických vládních stran dokázala v současné krizi najít shodu na společném prezidentském kandidátovi, změnilo by to českou politiku i společnost.

Nedůstojná fraška nejvlivnějších prezidentových poradců musí co nejrychleji skončit. Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky je usvědčen ze zatajování a falšování informací, a to by mělo znamenat okamžitý konec jeho kariéry na Pražském hradě.

Dnes vítězné politické strany jsou ale za nečitelnou zahraniční politiku země zodpovědné. Selhávaly jako opozice a mohly a v zájmu státu měly jednat už před půl rokem, kdy s prvním vážným zpochybněním schopnosti Miloše Zemana nadále vykonávat nejvyšší ústavní funkci přišel bezpečnostní výbor senátu. Jejich tehdejší úlek a pasivita neměly daleko k nezodpovědné zbabělosti.

Pokud nyní předseda senátu Miloš Vystrčil oprávněně tvrdě kritizuje okolí prezidenta, měl by zároveň vysvětlit, v čem se prezidentovi poradci chovají jinak než před půl rokem. Místo aby si v současné situaci senát pod hrozbou sankce předvolal nevoleného státního úředníka prezidentské kanceláře k protokolovanému sdělení o stavu věci, tedy o informacích, rozhodujících pro obranyschopnost země, komunikoval s ním přes tiskové konference.

Jak může svět rozumět tomu, že v Praze může nevolený státní úředník blokovat vrcholnou úroveň ústavního systému?

V příštím roce čeká na Českou republiku klíčová role předsednické země Evropské unie. S vysmívaným ne-prezidentem a vládou bez jasné představy o směřování a o nejlepším zájmu země si můžeme být jisti, že skončíme jako vždycky – s ostudou. Zatím ještě máme obrovskou šanci udělat to jinak.

Zdroj