Jak se oceněná pečovatelka trmácí po samotách a stará se o lidi u nich doma

V devět ráno oznamuje paní Drahuška, jak jí tu všichni říkají, že už stačila pomoci s ranní hygienou několika klientům včetně složitého mytí těch nepohyblivých. „Vstávám každý den v půl páté. Ale to je tady běžné ještě z dob, kdy tu měl skoro každý hospodářství,“ usmívá se.

S autem rázně vybírá křivolaké zatáčky na uzounké a strmé silnici vedoucí z Červeného Kostelce k samotám na Zábrodí. Hustě prší. „V únoru se tu kolikrát prodíráte sněhem. Házím si štěrk pod kola a když zapadnu, volám si traktor,“ vypráví.

Zastavuje se u 91leté klientky, pomáhá jí z postele, obléct se a učesat a chystá jí snídani. „Drahuška je naše milá holka. A teď vyhrála v Praze tu cenu,“ vítá ji nadšeně seniorka.

Lenka Vlčková v počátcích pomáhala klientům na kolech a se saněmi. Přečtěte si rozhovor s vedoucí charitní pečovatelské služby v Červeném Kostelci:

Klienti nás často berou jako součást rodiny, říká vedoucí pečovatelek v Kostelci

Vypráví, že přímo v tomto stavení se narodila, starala se tu o koně a krávy, a díky terénní péči Charity tady může zůstat celý život. „Neměnila bych, jsem tu zvyklá. Když je hezky, sedneme si ráno s Drahuškou na zápraží a povídáme si,“ popisuje.

Pečovatelku už tlačí čas. V mobilu má speciální aplikaci, na níž stiskne jméno aktuálního klienta a pustí stopky. Návštěva by neměla překročit nasmlouvanou půlhodinku. „Ale když se něco děje, odjíždíme, až se vše vyřeší,“ vysvětluje.

Dohlíží, aby si seniorka vzala léky a posnídala, probírají spolu rodinnou fotografii na zdi. Paní Řezníčková na ní umí vyjmenovat všechny příbuzné. Pak už musí na další obchůzku.

Vrací se zpátky do Červeného Kostelce za seniorem v posledním patře bytovky bez výtahu. Jelikož dělával správce v krkonošských boudách, vyhlížejí spolu během ranní péče z okna, zda jsou vidět hřebeny nedalekých Krkonoš. „Bohužel je mlha, ale jindy vidím až k Pardubicím,“ říká muž.

Drahuška pak míří do domečku v Horním Kostelci, kde bydlí 98letá žena původem z Rumunska, jejich nejstarší klientka. Usměvavá vitální paní si čte knihu o rumunské emigraci. „To je tak krásná knížka, děkuji Pánu Bohu, že jsem ji dostala,“ říká vděčně.

S pečovatelkou si ještě popovídají o dalších rumunských rodinách, které tu v kraji žijí. Prozrazuje také recept na dlouhověkost. „Měla jsem těžký život, hodně jsem pracovala, vychovala čtyři děti a nikdy nenaříkala,“ popisuje.

Na nákup i pro obědy

Pak už Drahuše Řezníčková spěchá do obchodu, aby pořídila velký nákup pro další seniorku ze samoty. Nakupuje podle výstřižků z letáků, které jí žena dala do obálky. Když velkou tašku vláčí k autu, sděluje, že ještě musí vyzvednout léky a v elektru koupit baterii do budíku. Následně jede pro obědy, které jim vaří místní Hospic Anežky České. Naplňuje dvě obrovské tašky jídlonosiči a kontroluje barevné stužky, jimiž se rozlišují diety.

Základna terénních pečovatelek je v Pečovatelském domě Charity. Dáma vpravo již také má titul Pečovatelka roku.Zdroj: Deník/Zuzana Hronová

Poté už stoupá autem za klientkou do strmých kopců na Končinách a ukazuje na Burdychův statek, kde s vysílačkou Libuše působil radista Jiří Potůček ze slavného výsadku Silver A. „Jestli někoho potkám, musím couvat, nevejdeme se tu. Když je hodně sněhu, nechám auto dole a raději vleču obědy a nákupy pěšky,“ líčí. Odevzdá a vyúčtuje paní nákup, předá oběd a spraví budík.

Následuje zastávka u starého stavení s obrovskými schody. „Když je namrzlo, je to tu jako skleněná skluzavka. Tady jsem se už kolikrát vyválela. Dolů jděte radši bokem,“ nabádá Drahuška.

První pomoc v nouzi

Dělat terénní ošetřovatelku vyžaduje i hodně fyzické síly, zvláště u nemobilních lidí, které musí zvedat z postele a polohovat je při mytí. Těm, kteří jsou soběstační, pouze vozí obědy. Jak ale zdůrazňuje, i tehdy musí klienta zkontrolovat. „Špatné znamení bývá, když prázdný jídlonosič není na svém místě, nebo v něm zůstane oběd,“ říká. Pečovatelky jsou často první, kdo zjistí, že se s dotyčným něco stalo.

Naše práce má okamžité výsledky, a to je fajn, shodují se pečovatelky z Charitní pečovatelské služby Blovice, Spálené Poříčí:

Buď se to má dělat srdcem, nebo vůbec, říká pečovatelka blovické charity

Když má všechny pochůzky dokončené, vrací se do Červeného Kostelce na svou základnu – do charitního Domu s pečovatelskou službou u Jakuba. Chytré hodinky jí oznamují, že opět splnila limit deset tisíc kroků. Autem najezdila zhruba čtyřicet kilometrů. Tím ale nekončí. Drží týdenní pohotovost a každou chvílí jí může přijít zpráva do mobilu, pakliže některý z klientů stiskne tísňové tlačítko na ruce. „Kolikrát mě to vzbudí v noci. Sednu do auta a jedu na danou adresu. Ve tmě a ve sněhu těmi stezičkami to bývá zajímavé,“ popisuje. Na místě se potkává s policejní hlídkou, která dostává stejné oznámení a jdou zjistit, co se děje. Nejčastěji klient leží na zemi a nemůže se zvednout.

Nic to ale podle ní není oproti začátkům, když tu s terénními službami začínali. Založil je šéf zdejší Oblastní charity Miroslav Wajsar. Stejně jako hospic, pečovatelský dům, denní stacionář pro seniory nebo Dům svatého Josefa v Žirči pro lidi s roztroušenou sklerózou. „Dlouho jsme neměli auto a objížděli jsme klienty na kole, v zimě se saněmi. Do bahna jsme si brali holiny, vzpomíná Řezníčková.

Ve své práci ale vidí velký smysl. „Lidé mohou dožít doma. Někdy bývám vyčerpaná, ale sedět v kanceláři by mě nebavilo,“ má jasno.